Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm! napsal František Palacký před 140 lety. Nad odkazem českého historika a politika Františka Palackého je jistě dobré se pozastavit.
František Palacký, český historik a národní buditel, který se dožil vrcholného uznání ještě na sklonku svého života, Otec národa, patří bezesporu mezi nepřehlédnutelné postavy našich novodobých dějin.
Narodil se dne 14. června 1798 v Hodslavicích v rodině kantora. Malý František vyspíval duševně velmi rychle. V 5 letech si už přečetl celou bibli a v 9 letech mu obecná škola nedovedla dát již nic podstatného. Přešel do soukromého ústavu hraběnky Truchsessové v Kunvaldu (Kunín), kde si doplňoval vzdělání mezi 60 vybranými chlapci a dívkami. Po krátké době v ústavu jej otec dal do latinské školy při evangelickém kostelu do Trenčína. Po třech letech pak už odešel na vyšší studia na lyceum do Bratislavy. V 21 letech se seznámil s životopisem polského bohatýra Tadeáše Kościuszka, který jej tak upoutal, že se rozhodl zasvětit svůj život a dílo národu a práci pro národ. Mladý Moravan se tehdy rozhodl bojovat za svobodu svého národa perem, na rozdíl od Kościuszka, který bojoval s mečem v ruce.
V tehdejší době byl největší brzdou v buditelském úsilí u nás nedostatek českých knih vědeckých a učebnic, Němci tímto zdůvodňovali nezbytnost výlučné své nadvlády na školách a v úřadech. V odboji proti tomuto ponižujícímu stavu našel Palacký druha v P. J. Šafaříkovi. Ten navázal také spojení Palackého s Prahou, zejména s Jungmannem, u něhož došli oba mnoho porozumění pro své tužby a plány. Napsali tehdy bojovný spisek Počátkové českého básnictví obzvláště prosodie, který se stal jakýmsi manifestem mladého básnického pokolení. Oba velikáni ale opouštějí básnictví a obracejí se k vědě – Šafařík k dějinám slovanských literatur, Palacký k estetice. Oba si byli vědomi, že láska k národní minulosti byla vždy podstatnou součástí českého vlastenectví a proto se oba rozhodli stát se historiky.
Na podzim 1818 přestal Palacký docházet do lycea, theologem být nechtěl a jeho naděje se už naplno obracejí ku Praze. Právě toho roku bylo v Praze založeno Národní museum, v němž se měl soustřeďovat vědecký život celých Čech. Palacký toužil uchytit s v tomto ústavu jako vědecký pracovník. Uvědomuje si, že velikost národních dějin se neměří velikosti národa, nýbrž velikosti ideálů, za něž národ bojoval a které se pokusil uskutečňovat. A tuto velikost náš národ prokázal, podle Palackého, právě v době Husově a husitské. Palacký se proto zamýšlí napsat dějiny 15. století v Čechách, později vědecké dějiny Čech. Vzorem mu bylo zejména dílo skotského evangelického politika a bohoslovce W. Robertsona o dějinách Skotska v době reformace.
Na sklonku roku 1820 mu svitla naděje na Prahu a bylo mu dopřáno setkání s Dobrovským, nepochybně největší štěstí jeho života. Patriarcha našeho národního obrození, již téměř 70 letý kmet, setkal se s největším svým žákem a dědicem, s budoucím Otcem národa. Ten slíbil Palackému pomoci, až by natrvalo přišel do Prahy. A tak se také 11. dubna 1820 stalo a Palacký si mohl dopřát vzácné příležitosti, stát se žákem největšího tehdejšího českého historika. V té době už ovládal 11 jazyků, měl znalosti vybraného společenského chování, znalosti historie, věd a literatury. Osvojoval si čtení a výklad starých listin a rukopisů, a vlastně základy historického řemesla vůbec. V té době napsal na výzvu Kritické vypsání dějin hraběcího rodu Šternberků a vedle honoráře dostal místo šternberského archiváře, ale také neocenitelné přátelství hraběte Františka Šternberka a i jeho bratrance Kašpara Šternberka. Roku 1825 obdržel od Františka Šternberka návrh na napsání a vydání českých kronik husitských, a to v Královské české společnosti nauk. Tento nesnadný úkol splnil vydáním Starých letopisů českých, jak nazval Palacký tyto kroniky. Přijal také úkol založení německého i českého časopisu a v polovině roku 1826 už měl Palacký v rukou jmenování redaktorem tohoto časopisu. Časopis Muzejník pak přežil šťastně 10 let, dobu, jaké se nedožil žádný jeho předchůdce. Když časopis provedl nejhoršími časy, odevzdal Palacký redigování časopisu roku 1837 Šafaříkovi.
V září roku 1827 se na venkovském statku rodiny Votině u Klatov oženil s Terezii z rodiny bohatého pražského advokáta dr. Miechury. Nastěhovali se do Miechurova domu v Pasířské, dnes Palackého ulici, kde prožil na půl století. V lednu 1829, krátce po smrti Dobrovského, dosáhl Palacký úřadu zemského dějepisce. Pro vydávání vědeckých knih zřídil spolu s Jungmannem roku 1831 Muzejní odbor, který dostal jméno Matice Česká. V roce 1839 byl Palacký zvolen sekretářem Královské české společnosti nauk a roku 1841 byl zvolen i do výboru Národního musea a ujal se místa jednatelství. S úřadem stavovského dějepisce dostal Palacký za úkol napsat dílo o českých dějinách asi o 4 – 5 svazcích. Práce také ihned zahájil.
S revolučním rokem 1848 se učenec Palacký stává také politikem. Politikem však byl již od okamžiku, kdy začal uplatňovat své názory na veřejné dění, a to bylo nepochybně daleko dříve. Ve svém slavném dopise z 11. dubna 1848 odpověděl svolavatelům velkoněmeckého parlamentu do Frankfurtu, proč pozvání nepřijímá a tento programový projev Palackého pod názvem „Psaní do Frankfurtu“ se zároveň stává manifestem slovanských národů tehdejšího Rakouska. Palackému pak připadl čestný úkol řídit jednání Slovanského sjezdu v Praze, jež byl zahájen na Slovanském ostrově 2. června 1848. Sjezd svá jednání ale nedokončil, byl rozehnán útokem generála Windischgrätze. Český národ tak obrátil své naděje k parlamentu vídeňskému, do něhož vstoupil jako poslanec i Palacký. Po potlačení revoluce byl donucen stáhnout se z politického života a v období Bachova absolutismu byl soukromým literátem a dějepiscem. Roku 1861 se opět vrátil do politiky. Byl členem panské sněmovny a zároveň opět spolupracoval se šlechtou. Stal se představitelem hnutí staročechů.
V té době Palacký pokračuje na svém vydání díla Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě, které považuje za hlavní cíl svého úsilí. Dějiny napsal až k nástupu Habsburků v roce 1526, zde se zastavil a prohlásil, že v dějinách již pokračovat nebude, nýbrž se bude věnovat na zdokonalení sepsaného už díla. V konečné podobě tak mají jeho Dějiny 11 svazků, z nichž 7 je věnováno pouhým 125 letům převážně století 15. a zbytek pak zhruba období více než půl tisíce let. Husitství se tak pro něj stalo vrcholným údobím českých dějin. Husitská revoluce je v očích Palackého největší vítězství demokratického ducha v našich dějinách. Jeho Dějiny, přestože vědecky následně často zastaraly a byly i doplňovány, jsou základem historie a pokladnicí naší národní kultury.
Přesně před 140 lety, v květnu roku 1865 vydal proslulý spisek Idea státu rakouského. Je to jakási poslední výstraha Vídni a dvoru před roztržením Rakouska na dvě polovice, v nichž by ovládli jednak Němci a jednak Maďaři, a Slované by byli odsouzeni k poddanství. Hovoří o tom, že říše se může udržet jedině, dokáže-li být spravedlivá ke všem národům. Palacký hrdě volá Vídni: My Slované budeme tomu hleděti (provolání dualismu) s upřímnou bolestí vstříc, ale bez bázně. Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!
Historik František Palacký se stal vskutku mluvčím a vůdcem národa v tragickém státoprávním zápase, roztržení mocnářství na Rakousko-Uhersko však bylo se všemi důsledky na náš národ, ale i na Slováky a na další Slovany, dokonáno. Palacký byl tak jednoznačným zastáncem austroslavistické koncepce, protože byl přesvědčen, že je v zájmu malých národů žít ve velkém (mocném) státě. Tento jeho názor byl nepochybně značně prozíravý a je poučný i pro dnešek, kdy dochází v Evropě k postupnému rozšiřování EU a k růstu jejího budoucího významu z hlediska globálního světa.
Roku 1868 se Palackému dostalo cti prvního poklepání na základní kámen budoucího Národního divadla. U příležitosti oslav 50. výročí trvání Národního muzea a slavnosti 70. narozenin Palackého dostalo se Palackému pocty Otce národa. Ještě v létě 1873 podnikl skoro dvoutýdenní výlet na Moravu, na rozloučenou s rodným krajem, z něhož odešel právě před 50 lety. Tři roku poté, 26. května 1876 Palacký umírá na zápal plic. Pohřeb byl vypraven ze staroměstské radnice, kde čtvrt století působil v její radě, a stal se velkou národní manifestací. Smutečního pochodu Prahou se zúčastnilo asi 50 000 lidí. Palacký byl uložen do rodinné hrobky v Lobkovicích. Pomník (dílo sochaře Suchardy) odhalený v roce 1926 u příležitosti 50. výročí jeho smrti naznačuje trvalost Palackého významu, snad dokonce i v celoevropském kontextu. Vlastní dílo Palackého bylo, a dosud je, předmětem zájmu, interpretací i oslavy a kritiky vědců (především historiků), i politiků. Zájem politiků bohužel vytrhuje především z Palackého života a díla pouze pragmaticky využitelné myšlenky a námitky. Tohoto nešvaru se ze servility k politikům mohli dopustit i historici ve snaze po svém zviditelnění a dosažení uznaní, to jsou časté jevy chování, poplatné době. Nikoli na základě vědeckého poznání a vnitřního přesvědčení. Nicméně tyto skutečnosti neumenšuji Palackého význam, k jehož odkazu se přihlásil i první president T. G. Masaryk (Česká otázka). Význam Palackého pro minulost, současnost i budoucnost českého národa, Čechů, Moravanů a Slezanů, celou Českou republiku je dodnes nepopiratelný. Je to i jeden ze zdrojů novodobé české státnosti.
28. prosinec 2012
6 908×
1453 slov
