František Palacký

14. června 1798 se v Hodslavicích u Nového Jičína v rodině Jiřího a Anny Palackých narodil pátý potomek – syn František. Otec Jiří Palacký, obecní písař a knihomol, byl přísný a trochu prchlivý člověk, byl velmi náročný na sebe i své děti. Vyučil se krejčím, jenže jehlou a nití nemohl rozrůstající rodinu uživit, zvláště ne teď, když jej vybrali za učitele v místní církevní škole. I když to považoval za projev úcty a uznání, hmotně se tím však dostal z deště pod okap, a tak se pustil rovněž do obchodu se dřevem, obilím a ovocem. Matka Anna (rozená Křižanová), dcera zdejšího sedláka, si vzala Jiřího již v 16 letech a porodila mu 12 potomků, z nichž se dospělosti dožilo pouze sedm. Byla to tichá, přívětivá a prostá vesnická žena. Františka nejprve vyučoval sám Jiří v místní škole v Hodslavicích. Takřka ihned se naučil číst a již v pěti letech přečetl celou bibli. Otec, přesvědčen o jeho nadání, mu chtěl umožnit studia, a proto jej v roce 1807 poslal do výchovného ústavu v Kunvaldu (nyní Kunín). Ústav byl založen hraběnkou Marií Walburgou Truchsess-Waldburg-Zeil a František se zde učil němčinu, dějepis, antropologii, fyziku, hospodářství a hru na klavír. Zde František prožil podle vlastních slov „pěkný jarní čas svého života“ a sblížil se s katolickým zámeckým kaplanem Turkem, což nelibě nesl jeho otec, jenž chtěl Františka dát do služeb evangelické církve a proto jej v květnu 1809 odvedl zpět do Hodslavic. Další Františkovo vzdělání pokračovalo na latinském evangelickém lyceu v Trenčíně. I když byl Trenčín půvabné město, přece jen působil na Františka jako zlý sen. Na jeho vzdělání se podílela spíše vlastní četba a samostudium než školní vyučování, vyznačující se velmi nízkou úrovní. Škola byla umístěna v přízemním domku s malými zamřížovanými okny a pojala-li by její jediná místnost nanejvýš 40 žáků, tísnilo se jich tu 70. Hlavním předmětem zde byla, vedle náboženství, přírodopisu, zeměpisu, dějepisu a počtů latina a při závěrečné zkoušce byl nejúspěšnější ten, kdo dovedl rychle a doslova odříkat to, co mu bylo předem nadiktováno. František díky svému neobyčejnému jazykovému talentu jako jediný postoupil do třetí třídy, tzv. syntaxe. Nejsvětlejším okamžikem Františkova pobytu zde však bylo přátelství prožité se spolužákem Jánosem Bakossem. V roce 1812 nastoupil na evangelické lyceum v Prešpurku (Bratislavě). Vedle čistě teologických oborů se zde přednášela například filozofie, dějepis, matematika, fyzika, právnictví a psychologie. Při přijímací zkoušce vyšlo najevo, že František jazyk dokonale ovládá, ale kromě latiny tu však po něm byla požadována i maďarština. Díky své fenomenální paměti byl schopen po dvou přečteních opakovat stovky jmen, což mu u spolužáku vyneslo přezdívku „pan Vševěda“. Zde také potkal profesora Badera, který byl k němu velmi laskavý a půjčoval mu dokonce ze své soukromé knihovny osvícenská díla a různé cestopisy, jenž jej vyléčila z fanatismu, kterému propadl neustálým čtením teologických pojednání. Kvůli tíživé finanční situaci začal obsluhovat šlechtické studenty v Jeszenákově konviktu. V roce 1813 mu při prázdninách v Hodslavicích zduřela štítná žláza, což nejspíš způsobila voda z horské studánky, jenž se napil. Tento defekt se nepodařilo odstranit ani známým lékařům, které později navštěvoval, naštěstí však byly vysoké límce a šátky na krk stále v módě. V roce 1815 začal učit u měšťana Otomana, což jej nejen zasytilo a zaplnilo jeho věčně děravou kapsu, ale také zde znovu začal s francouzštinou. O prázdninách v roce 1817 navštívil Bílsko, odkud chtěl kazatel a jeho známý Jan Winkler odejít na studia do Německa a navrhoval jej za svého nástupce. František však přijal jen napolo. Po absolvování lycea školská forma Palackého studií končí. Univerzitního vzdělání se mu nikdy nedostalo, přesto byla šíře jeho znalostí obdivuhodná. Počátek Palackého národního uvědomění se datuje roku 1813, kdy mu jeden prešpurský občan jménem Bakož ,pro nějž František pracoval jako překladatel, vytkl neznalost mateřského jazyka a František se proto vrhl na studium češtiny. Nesporný vliv na něm měla jistě četba, především Jungmannovo Rozmlouvání o jazyce českém. Mladý Palacký tehdy zahořel láskou k českému národu a v práci pro něj spatřoval smysl svého života. V březnu 1818 vydává spolu se svými přáteli Janem Benediktem a Pavlem Josefem Šafaříkem knihu korespondence Počátky českého básnictví, obzvláště prozódie. Významný přelom v jeho životě znamenalo seznámení se čtyřicetiletou Annou „Ninou“ Zerdahelyovou. František se ujal výchovy jejího syna a čtyř dívek a snadno se pak sblížili debatami o literatuře,estetice, společným čtením i filozofováním. V té době také navázal korespondenci se samotným Jungmannem. Nina mu,jakožto svému oblíbenci, umožnila vstup do vyšší společnosti a Palacký se stává s její pomocí vychovatelem dětí v zemanské rodině uherských hrabat Csúzyů, kde působil 4 roky, navštěvuje, aktivně a úspěšně se účastní intelektuálních debat v jejích salónech a právě v tomto prostředí myšlenkově zraje. Několikrát pobýval ve Vídni, mimo jiné i v roce 1820, kde se spřátelil s Josefem Dobrovským. V tomto období vznikly i netradiční literární útvary, jednak Palackého deník, ve kterém se mísily dojmy z četby s vlastními nápady a nejrůznějšími úvahami, jednak rozsáhlá autobiografie, ve které dopodrobna zachytil veškeré události svého pětadvacetiletého života. Palacký se Dobrovskému svěřil se svým plánem odjet do Prahy a Dobrovský mu přislíbil pomoc. Těsně před Františkovým odjezdem do Prahy se však jeho život velmi zkomplikoval. Delší dobu již podporoval ve studiích mladšího bratra Ondřeje, ale jeho matka i bratr Josef podlehli epidemii tyfu, otec zkrachoval a také se velmi vzdálil Nině, jenž se muselo po manželově smrti ujmout péče o rodinné statky. A tak se nakonec v roce 1823 vydává do Prahy. V té době ovládal 20 jazyků a má znalosti vybraného společenského chování, historie, věd a literatury.