Fridrich I. Barbarossa

narozen 20. – 23. 12. 1122
zemřel 10. 6. 1190 řeka Salef v Malé Asii
vládl 1152 – 1190
císařem od 1155

Fridrich I. Barbarossa, největší a nejslavnější císař vrcholného středověku, byl synem Štaufa Fridricha Švábského a Judity z rodu Welfů.
Králem byl zvolen 4. 3. 1152 ve Frankfurtu nad Mohanem a korunován o pět let později v Cáchách. Tam, nad hrobem Karla Velikého, slíbil, že zajistí klid a mír v zemi, že obnoví velikost císařství a Římské říši vrátí bývalou slávu.
Pro své plány, které myslel naprosto vážně, však potřeboval podporu šlechty, přísun peněz i zboží z vyspělých severoitalských měst a spolupráci Svatého otce v Římě. Jemu také určil slova. že pozemský svět je řízen dvěmi veličinami – autoritou papeže a královskou správou. Důvěru říšských knížat získal rychle.Vlivnému Jindřichu Lvovi z rodu Welfů postoupil vévodství saské a bavorské, zmenšené však o východní část, z níž vytvořil rakouské vévodství. To obdařil řadou privilegií ( kupř. nástupnictvím po přeslici, což sehrálo roli ještě v 18. století při formulaci pragmatické sankce a nástupu Marie Terezie) a svěřil rodu Babenberků.
Na podzim 1154 překročil s 1800 jezdci Alpy a stanul na italské půdě. Některá města (např.Pavia, Cremona a Lodi) mu složila hold, ale Milánští se svými spojenci se před Fridricha nedostavili. Král sč zatím absencí Milána nezabýval a směřoval rychle do Říma, kde mu papež Hadrián IV. dne 18. 6. 1155 vsadil na hlavu císařskou korunu. Do Itálie se vrátil až o tři roky později. Mezitím se stačil oženit s třináctiletou Beatrix, dcerou a jedinou dědičkou Rudolfa Hornoburgundského. Bezdětný svazek s první chotí Adélou z Vohburgu skončil rozvodem.
Na druhé italské tažení se Fridrich vydal v roce 1158 s početným vojskem, posíleným udatnými bojovníky českého panovníka Vladislava II. Za poskytnutou pomoc udělil Vladislavovi královský titul (zřejmě bez dědičné platnosti) a po kapitulaci Milána, k níž čeští bojovníci vydatně přispěli, jej korunoval. Fridrichova italská politika však vyvolala odpor severoitalských měst, nucených snášet vysoká cla, daně i dozor královských místodržitelů. Do čela vzpoury se postavil Milán, ale císař ho po dlouhém dobývání krutě ztrestal. Veškeré obyvatelstvo se muselo odstěhovat na venkov a pouze ruiny měli náhodným poutníkům oznamovat, že se tu kdysi rozkládalo pyšné město. Represe však Italy zastrašili jen na čas. V rose 1167 zahájila celá Itálie povstání proti císaři a roku 1176 utrpělo Fridrichovo rytířské vojsko u Leganana porážku od opěšalých Italů. Tento úder změnil císařovu politiku. Fridrich si uvědomil, že proti italských městům podporovaným papežskou kurií neuspěje. Jím prosazovaní vzdoropapežové nenalezli nikdy patřičné uznání. Proto uzavřel
1.8. 1177 příměří s lombardskými městy a uznal legitimitu papeže Alexandra III.
Z neúspěchů v Itálii vinil Fridrich Jindřicha Lva, který za vojenskou pomoc žádal další hmotné statky.
Na císařův příkaz dal říšský sněm roku 1179 mocného vévodu do klatby a poté následovaly konfiskace welfského majetku, který panovník rozdělil mezi své přívržence. Hlava Welfů našla útočiště v Anglii, jejíž vládci, podobně jako francouzští králové, s nelibostí sledovali rozmach Fridrichovi moci.
Bezmála sedmdesátiletý císař se v květnu roku 1189 vydal z Řezna na křížovou výpravu, která měla vyrvat Jeruzalém z rukou sultána Saladina. Když se hodlal v Malé Asii v slunný červnový den koupat, nalezl smrt v řece, na jejíž víry jeho síly nestačily. Starcovy tělesné pozůstatky zůstaly na mnoha místech, hlavní část skeletu se vak cestou do Jeruzaléma ztratila.
Muž, který byl pokračovatelem universalistických koncepcí Oty I. a Oty III., se svými skutky zasloužil o rozšíření vlivu západního císařství a učinil z něho reálnou politickou sílu.Ve Fridrichových stopách pak kráčeli i jeho potomci.Velký císař nepatřil ke vzdělaným lidem. Byl to energický válečník, udržující se do vysokého věku v dobré fyzické kondici.Jeho tvář lemovali tmavé, do rezava přecházející vlasy a vousy, které mu v Itálii vynesly přízvisko Barbarossa ( Rudovous), doložené však až v 13. století. Pro středověk měla tato barva mimořádný význam, neboť zlatý třpyt vlasů spojovalo dobové mínění a ideálním panovníkem.Pověst, že Fridrich nezemřel, nýbrž v čele svých vojsk čeká uvnitř vrchu Kyffhäuser v Durynsku či hory Untersberg u Salcburku na den, kdy zachrání Říši, však pochází až z pozdější doby a původně se vztahovala k osobě jeho vnuka Fridricha II.