Gaius Iulius Caesar

GAIUS IULIUS CAESAR se narodil 13. července roku 100 př. n. l. a patřil ke straně populárů, ačkoli byl ze starého patricijského rodu. Většina římských patricijů se totiž hlásila k optimátům. Boj mezi těmito dvěmi skupinami právě vrcholil, na straně populárů stál Caesarův strýc Gaius Marius a na straně oprimátů Sulla. Boje šly tak daleko, že Sulla nechal popravit spoustu lidí, kteří se stavěli proti němu. Chtěl nechat zabít i Caesara, ale ten se ukryl mimo Řím a po přímluvě některých vlivných příbuzných ho nechal stárnoucí Sulla na pokoji. Nejneliběji však Sulla nesl, že se Caesar oženil s Cornelií, dcerou čtyřnásobného konzula Cinny (stalo se tak hned po rozvodu s první manželkou Cossutií, se kterou byl zasnouben ještě když byl chlapcem) a chtěl ho mermomocí donutit, aby se s ní rozvedl. Proto byl Caesar postižen jak ztrátou kněžské hodnosti, tak manželčina věna a nároků na dědictví v rodu. Znovu prchl mimo Řím a zvolil si život psance. Několikrát padl do rukou Sullových vojáků, ale vždy uplatil jejich velitele a tak ho propustili.

Zde začíná pozvolná, ale stále se zrychlující Caesarova kariéra. Jako devatenáctiletý se připojuje k východním legiím a bojuje proti Mithridatovi a pirátům. U ostrova Farmakůsy byl zajat piráty (Kiliky), ale jelikož neměl peníze na výkupné (20 talentů) rezeslal členy své družiny do okolních měst, aby peníze sehnali a sám zůstal v zajetí 38 dní. Dokonce zde - podle Plútarcha - skládal básně a promluvy, přičemž se piráti stávali jeho nedobrovolnými posluchači. Pokud ho při tom neobdivovali, vynadal jim, že jsou nevzdělanci a barbaři, a často jim se smíchem hrozil, že je dá ukřižovat. Piráti se smáli také, ale když Caesara po zaplacení výkupného propustili a on je pronásledoval a dostihl, smích je přešel. Většina z nich byla pochytána a skutečně ukřižována.

Když se dozvěděl o Sullově smrti (v r. 78 př. n. l.), vrátil se do Říma. Vycítil příležitost k politické kariéře. Obvinil a pohnal před soud pro vyděračství dva Sullovy přívržence - Cornelia Dolabellu, bývalého konzula a triumfátora a Antonia. Jejich odsouzení však nedosáhl, ale získal cosi cennějšího, s čím nepochybně také předem počítal - získal sympatie mas.

Na ostrově Rhodos se zdokonaluje v řečnickém umění a jako politik mimořádných kvalit činí vše pro to, aby získal především široké lidové vrstvy. Daří se mu to při soudních obhajobách, získává si popularitu také nákladnými hostinami a vlídností ve styku s lidmi. Chtěl být totiž lepším řečníkem než vojákem.

Po smrti manželky Cornelie (měli spolu dceru Iulii), se znovu žení s Pompeií dcerou Quinta Pompeia, ale brzy jí obvinil z nevěry s Clodiem a rozvedl se s ní.
Pozvolná Caesarova kariéra se začíná prudce zrychlovat. Za pouhých osm let stoupá v hodnostech od kvestora (v Zadní Hispanii) přes edila, pontifika maxima (nejvyššího kněze), prétora, proprétora až k vrcholu svého diplomatického umění, k tzv. prvnímu triumvitáru s Pompeiem a Markem Crassem. Oba patřili v té době k nejvýznamnějším osobnostem Říma, Crassus pro své velice pochybně nabyté bohatství a Pompeius pro svou slávu vojevůdce ještě ze sullovské éry. Opíraje se tedy o oba své spolutriumviry stal se Caesar konzulem. Prosadil řadu na svou dobu velmi pokrokových zákonů, zejména zákon o pozemkové reformě ve prospěch Pompeiových vysloužilců a chudých spoluobčanů. Stal se také tvůrcem, respektive zakladatelem prvních novin na světě. Navrhl a zavedl vydávání denních zpráv o jednání v senátě. To byl dalekosáhlý taktický tah a od té doby musel senát přihlížet i k veřejnému mínění a to bylo na straně Caesarově.

Svou čtrnáctiletou dceru Iulii provdal za tehdy již padesátiletého Pompeia a sám se oženil s Calpurnií, dcerou Lucia Pisona, který se měl stát konzulem po Caesarovi. Podle římské tradice měl konzul, jehož volební období vypršelo, nárok na správu některé provincie. Za podpory tchána a zetě si z celého množství provincií úmyslně vybral Galii. Zpočátku mu byla přidělena Galie Předalpská a Ilýrie, ale zakrátko mu senát povolil i Galii Zaalpskou, tj. část dnešní jižní Francie. Svobodná, Římem ještě nepodrobená Galie tahdy představovala zbylou část Francie, Belgii, část Holandska, Švýcarska a Německa na západ od Rýna. Caesar chtěl získat větší území a tak si vytvořil několik ligií, které opatřil římským výcvykem a výzbrojí a později všem jejím vojákům udělil římské občanství. Během let 58 - 50 př. n. l. vykonal tyto činy: ve stav provincie uvedl celou Galii (v obvodu měla tři milióny dvě stě tisíc kroků, což je přibližně 4 800 km) a uložil jí čtyřicet miliónů sesterciů každoroční daně. Silou dobyl přes 800 měst, podmanil si 300 kmenů, bil se postupně s třemi milióny nepřátel a z nich jeden milión v boji zahubil a druhý milión za živa zajal. Přes Rýn nechal postavit most a jako první z Římanů napadl Germány a způsobil jim obrovské porážky (kolem 80 000 lidí). Napadl rovněž Britanny, předtím neznámé. Přemohl je a od tamějšího krále přijal rukojmí, uložil mu daně a odplul z ostrova

Při tolika úspěších zakusil nezdar jenom třikrát a nikoli častěji: u Britannie přišel prudkou bouří o téměř celé loďstvo, v Galii mu u Gergovie rozprášili legii a na území Germánů upadli do léčky a byli zabiti jeho legáti Titurius a Aurunceleius.

Caesar napsal knihu "Zápisky o válce galské", která se stává nedocenitelným historickým pramenem, nejen pokud jde o římské vojenské výboje, ale i o život a zvyky v rodovém zřízení.

Pokud jde o Pompeia (jeho manželka, Caesarova dcera zemřela r. 54 př. n. l.), ukázalo se, že touží po absolutní moci stejně jako Caesar, jenže ve svém vztahu k senátu byl však taktičtější než on. Během války, v r. 54 př. n. l. zemřel Crassus v Parthii a tak začal boj mezi Pompeiem a Caesarem o místo samostatného konzula. Senát se bál eventuálního převratu ze strany Caesarovy, a tak obdařil Pompeia plnou mocí a jmenoval ho, samozřejmě bez Caesarova vědomí, konzulem bez kolegy. Ten se připojil k požadavku některých senátorů, aby byl Caesar zbaven vojenského velení v Galii a aby byl odzbrojen. Stalo se a Caesar byl zbaven všech pravomocí.

Soudí se však, že vlastní příčiny k válce byly jiné. Gnaeus Pompeius se častěji vyjadřoval v tom smyslu, že Caesar nemohl ani dokončit stavební díla, která začal, ani ze svých soukromých prostředků splnit očekávání, které vzbudil pro svůj příchod, proto se prý rozhodl všechno obrátit naruby a uvést v úplný zmatek. Ať už byla příčina jakákoli, vypukla občanská válka.

ALEA IACTA EST - KOSTKY JSOU VRŽENY - prohlásil Caesar a překročil Rubicon (říčku, která tvořila hranici mezi Umbrií - vlastní Itálií - a předalpskou Galií, ústí severně od Ravenny do Jaderského moře). Stalo se tak 10. ledna roku 49 př. n. l.. Začala tak válka občanská, která trvala plných pět let a počet obyvatel Říma za tu dobu klesl o polovinu. Přepravil vojsko přes řeku a svolal tribuny lidu, kteří po svém vypuzení z města dorazili k němu a uspořádal vojenské shromáždění. Na něm se rozplakal, rval si na prsou roucho a dovolával se věrnosti vojáků. Caesar nevtáhl na území metropole s velkou vojenskou silou. Podle Plútarcha měl k dispozici 300 jezdců a 5 000 těžkooděnců. Vykonal tyto činy:
Obsadil Picensko, Umbrii i Etrurii a Lucia Domitia, který byl ve zmatku jmenovám jeho nástupcem ve velitelství a ozbrojenou mocí držel Corfinium (město v Samniu), přinutil se vzdát, ale potom jej propustil. Nato zamířil podél Jaderského moře k Brundisiu. Tam se skrýval Pompeius a ostatní konzulové, ale nezabránil jim ve výjezdu a tak se obrátil zpátky na Řím a napadl velmi mocné vojenské zbory Pompeiovy (Pompeius byl poslední konzul), které byly v Hispanii pod velením tří legátů, Marca Petreia, Lucia Afrania a Marca Varrona. Předtím prohlásil před svými lidmi: "Jdu proti vojsku bez vojevůdce a potom se obrátím proti vojevůdci bez vojska." A ačkoliv ho zdrželo obléhání Massilie (dnešní Marseille), která mu na jeho tažení uzavřela brány, jakož i krajní nedostatek zásobování, přece všechno v krátkém čase zdolal.
Odtud se vrátil znovu do Říma a přepravil se do Makedonie a téměř čtyři měsíce obléhal Pompeia a po bitvě farsálské (u thessalského města Farsálu r. 48. př. n. l.) jeho početně mnohem silnější armádu porazil. Pompeius Magnus (jak mu říkali jeho obdivovatelé) nevyčkal ani konce bitvy a uprchl na moře a do Egypta v naději, že zde nalezne pomoc u krále Ptolemaia XII., ale ten nechal Pompeia zavraždit, aby se zavděčil vítězi. Caesar z toho radost neměl a dal Pompeia pohřbít se všemi poctami a později povolil v Římě postavit jeho sochu v nadživotní velikosti. Tím ovšem občanské války neskončily. Po dobrodružství v Egyptě, kde vyprovokoval svým zasahováním so sporů o trůn povstání, tzv. alexandrijskou válku, při níž shořela i slavná alexandrijská knihovna, a kde prožil milostný vztah s pověstnou Kleopatrou (měli spolu syna Kaisarióna). Obdivoval nejen Kleopatřinu krásu, schopnosti a ctižádostivost, ale také to, že byla poslední samostatnou vládkyní středomořské oblasti a navíc i poslední dědičkou Alexandra Makedonského, jeho velkého vzoru. Poté pokračoval v boji proti zbytkům pompeiovců. Z Alexandrie přešel do Sýrie a odtud do Pontu a Zely (r. 47 př. n. l.), kde porazil bosporského krále Farnaka, syna Mithridata Velikého. Poté se vrátil do Říma a vypořádal se s posledními protivníky. Roku 46 př. n. l. porazil v severní Africe Pompeiova tchána Scipiona, podporovaného numidským králem Jubou, a rok nato svedl v Hispánii bitvu u Mundy (17. 3. 45 př. n. l.) s Pompeiovými syny Gnaem a Sextem. Ale jeho nepřátele se mu povedlo zahnat jen taktak a to s vypětím svých sil a ztrátou tisíce svých nejlepších lidí. Když z bitvy odcházel, pravil svým přátelům, že často bojoval o vítězství, ale dnes poprvé o svůj život. To byla Caesarova poslední válka a vybojoval poslední vítězství svého života. Po vítězství nad Scipionem byl ustanoven diktátorem na deset let a v roce 44 př. n. l. diktátorem doživotním.

Po skončení válek pětkrát slavil triumf, a to po porážce, již zmíněného, Scipiona čtyřikrát v témž měsíci, avšak s několikadenními přestávkami a znovu jednou po přemožení synů Pompeiových, Z těchto vítězných průvodů první a nejnádhernější slavil triumf gallský, následoval alexandrijský, potom pontský, nejblíže po něm africký a naposled hispanský, každý s odliěnou výpravou a okázalostí. Na Capitol vystoupil za svitu pochodní, kdy čtyřicet slonů zleva i zprava neslo světlonoše. V pontském triumfu dal mezi okázale vystavovanými předměty nést nápis o třech slovech: VENI. VIDI. VICI. - PŘIŠEL JSEM. VIDĚL JSEM. ZVÍTĚZIL JSEM, naznačující nikoli válečné činy jako v ostatních případech, nýbrž rychlost skončené války.

Veteránům svých legií rozdal podíl z kořisti, každému pěšákovi připadla vedle šestadvaceti tisíc sesterciů také půda. když se štědře postaral o armádu, která mu pomohla vydobýt moc, zabezečil trvalé přidělování obilí ze státních prostředků římské chudině a vytvářel pro ni pracovní příležitosti při výstavbě nových kolonií, komunikací, přístavů a podobně. Nepříliš majetným občanům zajistil úlevy při splácení dluhů a nájemného. Zcela zrovnoprávnil italské obyvatelstvo s obyvateli Říma a poskytoval římské občanství i v koloniích všem, kdo byli ochotni spolupracovat s římskou správou. Provedl rovněž četné reformy ve vnitřní státní správě a v soudnictví. Do historie vešla především jeho reforma kalendáře, který byl již delší dobu vinou pontifiků (členů kněžského sboru), libovolně vkládajících měsíce, uveden do zmatku. Kalendářní rok přizpusobil slunečnímu oběhu tak, aby měl pravidelně tři sta pětašedesát dní, vkládání měsíců bylo odklizeno, zato byl každý čtvrtý rok vkládán jediný přestupný den (po 24. únoru). Aby se pak do budoucna od prvního ledna shodoval čas s ustálenými svátky, vložil mezi listopad a prosinec předchozího roku ještě dva jiné měsíce. Předchozí rok byl tak řečený "poslední rok zmatku" o 445 dnech, trval od 13. října 47 př. n. l. do 31. prosince 46 př. n. l. Měl vedle "hrudného" měsíce o 23 dnech, vloženého v únoru, přidány ještě dva přestupné měsíce (67 dní) mezi listopadem a prosincem. A tak měl rok, v němž byla oprava připravována, patnáct měsíců, čítaje v to přestupný měsíc, který do něho podle obyčeje připadl.

Měl ještě mnoho dalších, dodnes udivujících plánů. Tak chtěl, podle Suetonia, kodifikovat římské právo. Plánoval zřizování veřejných knihoven s římskou i řeckou literaturou. Hodlal vysušit bažiny v Latiu, odvodnit Fucinské jezero, vydláždit silnici od Jaderského moře přes Apeniny až k Tiberu a prokopat Isthmos čili Korintskou šíji. Ale Suetonius Caesarovi příliš lichotil. Na kodifikaci římského práva se čekalo až do císaře Justiniána a na vysušení bažin v Latiu dva tisíce let ale nakonec byla Korintská šíje prokopána teprve koncem minulého století. Na počest svého výtězství také uspořádal velkolepou hostinu a hry rozmanitého druhu: zápas gladiátorů, divadelní představení, hry zápasníků a lodní boj. Provedl sčítání lidu, a aby vyčerpaný Řím měl dostatek obyvatelstva, stanovil, že se žádný občan starší dvaceti a mladší čtyřiceti let, pokud neslouží ve vojsku, nesmí vzdálit z Itálie na souvislou dobu tří let. Provedl také další opatření: Tresty a zločiny zvýšil. Vrahy potrestal propadnutím veškerého majetku, ostatní zločince propadnutím polovyny. Také v právních rozsudcích si počínal velmi svědomitě a velmi přísně. Osoby usvědčené z vydírání vylučoval také ze stavu senátorského. Na zboží z ciziny uvalil dovozní cla. Zakázal užívat nosítek, rovněž zdobit se purpurovým rouchem a perlami, ze zákazu vyňal jen jisté osoby, a to jen v určitém věku a v určité dny. Obzvláště přísně dal provádět zákon o nadměrné spotřebě, v tržnicích rozmístil strážce, kterí měli zabavovat pochutiny nakoupené proti zákazu a dopravovat k němu. Někdy rozesílal dokonce liktory a vojáky, aby v případě, že by strážcové nějak selhali, z hodovních síní odklidili jídla již přinesená na stůl.

Jaký vlastně Caesar ve skutečnosti byl? Podle Suetonia byl po straně zevnějšku vysoké postavy, bílé barvy kůže, obličej měl poněkud příliš plný, oči černé a živé. Těšil se dobrému zdraví, ledaže teprve tesně před smrtí prý trpěl děsivými sny a omdléval ve spánku. Rovněž byl dvakrát ve veřejných shromážděních napaden záchvatem padoucnice.

Velice ho trápila nevzhldná plešatost, kterou nesl velmi těžce a zakoušel, že se často stávala předmětem vtipů jeho hanitelů. Proto měl ve zvyku chybějící porost nahrazovat přetahovanými vlasy z okolku. Ze všech poct, které mu odhlasoval senát i lid, žádné nepřijal ani neužíval radeji nežli práva trvale nosit vavřínový věnec.

Také ústrojem by prý nápadný. Nosíval totiž senátorskou tuniku s širokým purpurovým pruhem, opatřenou třepením sahajícím až k rukám, nikdy však jinak, než že se přes ni přepásával, a to jenom značně volným opásáním.

Bydlel zprvu v Subuře, což byla ulice mezi římskými pahorky Esquilinem, Viminalem a Quirinalem, dke bydleli a obchodovali většinou drobní lidé, když se však stal nejvyšším veleknězem, přestěhoval se do státní budovy na Svaté třídě (římská ulice, která vedla z návrší Velie přes forum na Capitolu). Měl prý také zálibu v nádheře a lesku, dal si postavit letohrádek u jezera Nemi (dn. Riccia - jihových. od Říma), ale ve své pýše ho nechal zbořit jenom proto, že neodpovídal zcela jeho představám. Na výpravách dával prý s sebou vozit mozaikové a mramorové podlahy. Vždycky s neobyčejnou vášnicostí prý nakupoval drahé kameny, tepaná díla, perly, sochy a obrazy staré práce.

Ceasar nebyl rozhodně osobností jednoduchou a záleží jako vždy na tom, z jakého úhlu se na něj díváme. Byl milován a nenáviděn zároveň. Senátorská nobilita ho pokládala za zrádce své kasty, široké vrstvy lidu ho měly rády především pro jeho štědrost: vycítily, že i když nikdy nebyl zcela jejich, přece jen jim vždycky přál. Nade vše ho milovali jeho vojáci.

Úctu si získal postupně i u mnoha z těch, kdo ho v lásce neměli: hlavně tím, že nikdy nerozpoutal teror proti svým politickým odpůrcům. Po vítězství v občanské válce odpustil všem nepřátelům - dovolil jim vrátit se do Itálie a zaujmout civilní i vojenské hodnosti. "Usiloval o to, aby ho poslouchali dobrovolně," tvrdí Plútarchos. A ironií osudu ušetřil, ba dokonce zahrnul přízní své budoucí vrahy - Bruta a Cassia. Mimo každou pochybnost toužil po slávě. Těžko posoudit, do jaké míry, člověk, který dosáhne takových vrcholů, jakých dosáhl on, je vždycky terčem závisti, kritik, klepů. Jistě, slávychtivost není nikdy příliš dobrou vlastností, jenže Caesar na svou slávu rozhodně měl. Kolik ale znají dějiny takových, kteří dychtili po slávě ještě mnohem víc něž on, a přitom byli ve srovnání s ním pouhé nuly.

Najednou se po Římě rozšířila fáma, že Caesar hodlá přenést hlavní město říše římské do Alexandrie nebo postavit novou metropoli na troskách Tróje. (Vše bylo chytře vymyšleno a rozšířeno spiklenci.) a že na nejbližším senátu bude přednesen návrh, aby mu byl udělen královský titul, protože podle Sibyllina proroctví může Parthy (proti kterým měl Caesar v úmylu táhnout) porazit pouze král. Toto už fáma nebyla.Také urazil všechny senátory, protože na zasedání senátu nemínil vzdát nejvyšší poctu senátorrům a odmítl povstat při jejich příchodu.
Spiklenců proti Caesarovi bylo více než šedesát, ale v jejich čele stáli Gaius Cassius a Decimus Brutus. Zpočátku váhali, kde na něj mají zaůtočit, ale když bylo na patnáctého března r. 44 př.n. l. svoláno zasedání senátu do radnice Pompeiovy, snadno dali přednost tomuto času i místu. Hrozící zavraždění bylo však Caesarovi ohlášeno neklamnými znameními. Když několik měsíců předtím v kolonii Capua rozbírali kolonisté velmi starobylé náhrobky objevili také desku s nápisem: "Až budou odkryty kosti Capyovy, bude zabit jeho potomek rukou pokrevných přátel a jeho smrt bude brzy pomstěna velkými pohromami Itálie." Podle Suetonius také 14. března přiletěl do radnice Pompeiovy pták střízlík s vavřínovou větvičkou, ale z blízkého háje se naň vyřítili ptáci rozmanitých druhů a přímo v radnici ho rozsápali. Oné noci, po níž následoval úsvit dne vraždy, zdálo se jemu samotnému, když odpočíval, brzy že létá nad mraky, brzy že tiskne ruku Iovovi. Současně i jeho choť Calpurnia měla sen, jak se zřítil štít domu a jak je manžel v její náruči ubodán. Caesar byl také několikrát varován od různých lidí.

Byly to sice jen přízrak, ale Caesar se dlouho rozhodoval, zda má do senátu jít nebo se zdržet doma. Konečně na přímluvy Decima Bruta, aby neopuštěl senátory, kteří se v hojném počtu sešli a již dlouho naň čekají, vyšel z domu kolem jedenácté hodiny. Při vstupu do radnice bylo zabito několik dobytčat, ale žádná blahověstná znamení se neoběvila a Caesar pohrdnuv náboženskou překážkou, vkročil do radnice. Když usedal, obstoupili ho spiklenci pod záminkou úsluhy a hned k němu přistoupil Tillius Cimber, který převzal vůdčí úlohu, jako by o něco chtěl požádat. Jakmile mu Caesar odmítal vyhovět a posunkem ho odkazoval na jinou dobu, strhl mu z obou ramen togu. Na Caesarovo zvolání:"Tohle je ale násilí!" raní ho jeden z Casců zezadu něco níže pod hrdlem. Caesar ho chopil za paži, probodl ji pisátkem, pokusil se vyskočit, ale nová rána mu v tom zabránila. Byl proklán třiadvaceti ranami. Stalo se tak 15. března 44 př. n. l. Všichni se rozprchli, mrtvolu našli o něco později dva otroci. Brutus se spiklenci odkráčeli na Capitol se zářícím obličejem a plni smělosti volali lid ke svobodě. Někteří z vyšších vrstev se k nim přidali a přisvojavali si jejich slávu. Druhý den Brutus se svými přáteli sestoupil do města a promlouval k lidu. Lid však svým tichem dával nejevo, že Caesara lituje a Bruta ctí. Ale senát odhlasoval, aby byl Caesar ctěn jako bůh a aby se nehýbalo ani tím nejmenším, co za svého úřadu zřídil, ale Brutovi a jeho druhům přidělil provincie a náležitě je vyznamenal.

Atentát byl spáchán pod záminkou záchrany republiky, přesněji řečeno, optimátských výsad, i když byli tehdy v Římě nepochybně i takoví, pro něž bylo slovo republika stále pojmem, a nikoli prázdným slovem, vlastně ještě víc než pojmem: ideálem. Ironií dějin právě Caesarovou smrtí republika definitivně padla. Nic na tom nemění fakt, že senát ještě fungoval.
Ve své zcela poslední závěti sepsané 13. srpna na svém venkovském sídle v Lavica, ustanovil tři dědice. Vnuky svých sester, a to ze tří čtvrtin Gaia Octavia (pozdější Augustus) a ze zbývající čtvrtiny Lucea Pinaria s Quinterm Pediem. V dolním okraji bylo připsáno, že Bruto by byl případným druhým dědicem. Lidu obecně odkázal své zahrady u Tiberu, jednotlivě každému muži po třech stech sestercií. Diplomat Caesar takto ožil i po své smrti.

Pohřeb byl velkolepý a uskutečnil se na Martově poli. Náhradou oslavné pohřební řeči dal konzul Antonius hlasatelem přečíst usnesení, jímž se senát rozhodl udělit Caesarovi všemožné božské i lidské pocty, taktéž přísahu, jíž se všichni senátoži zavázali k ochraně tohoto jediného muže. Poté bylo jeho tělo s velikým smutkem spáleno na hranici. Caesarovi byl na foru postaven sloup z numidského mramoru s nápisem:OTCI VLASTI. U něho se dlouhý čas konali oběti, činili zásliby a vytrvale urovnávali rozmanité spory, skládajíce přísahu při Caesarovi. Zyhynul v šestapadesátém roce svého života a byl zařazen do počtu bohů nejenom ústy navrhovatelů, ale i podle přesvědčení lidu. Při hrách, které poprvé po jeho prohlášení za boha mu k poctě uspořádal jeho dědic Augustus, zářila sedm dní po sobě vlasatice, vycházející kolem sedmnácté hodiny, a věřilo se, že to je duše Caesara vzatého na nebe. Proto bývá na vyobrazeních k temeni jeho hlavy přidávána hvězda. Radnici, v níž byl zabit, bylo usneseno dát zazdít a 15. března nesměl být nikdy svolán senát a tento den byl nazvat "dnem otcovraždy."

Z vrahů ho nepřežil téměř žádný déle tří let a nikdo nich nezemřel přirozenou smrtí. Odsouzeni byli všichni, každý zahynul jinou nehoudou, část ztroskotáním na moři, část v boji, někteří se zahubili sami touž dýkou, kterou násilně obrátili proti Caesarovi.