Gándhíové byli původně obchodníky, ale již po několik generací působili jako ministerští předsedové malého knížectví Pórbandar, městečka na břehu Arabského moře. Rodina patřila ke kastě vaišjů – obchodníků.
Čtvrtý a poslední syn ze čtvrtého manželství, Móhandás Karamčand Gándhí, se narodil roku 1869 v domě obývaném několika rodinami. Otec Karamčand nebyl zrovna chudák a matka Putlibáí, nábožensky silně založená, byla tolerantní a vážná žena.Dítě, kterému říkali Mohanja, bylo v domě oblíbené a mělo slabost pro posvátné legendy o rodinné oddanosti. Ve čtrnácti letech ho rodiče oženili s o rok mladší Kasturbáí. Stal se na ní závislý, což přineslo časté hádky, ale přesto ji vášnivě miloval a ona se mu později stala velkou oporou a pomocnicí. Jako mladík se s přáteli bouřil proti svazujícím pravidlům, ale stále si zachovával hlubokou úctu k rodičům. Těsně po smrti starého otce, zemřelo mladému páru i první dítě a Móhandás se za tyto dva životy cítil zodpovědný. Po čase se rozhodl studovat práva v Anglii, ale představitelé kasty mu odjezd zakázali. Přesto on neposlechl, odcestoval a byl za to z kasty vyloučen. V Anglii se rychle zaklimatizoval a stal se z něj opravdový gentleman. Paradoxně, právě v této cizí zemi utiskovatelů jeho národa pocítil hlubokou identitu k indickému původu. Vzdělával se v textech filosofického zaměření, z nichž později čerpal ve svém učení.
Jako nezkušenému advokátu, byl mu svěřen úkol v daleké Pretorii, kde také žila početná indická komunita. Získal si jeho vyřešením dobrou pověst, ale poté, co se dočetl, že natalská vláda chce Indům zrušit volební právo ve volbách do poslanecké sněmovny, zůstal v Pretorii déle a založil Natalský indický kongres. Při návštěvě Indie, odkud chtěl odvézt svou rodinu, se zapojil do hygienické osvěty a upozornil obyvatelstvo na poměry Indů a bělochů v Jižní Africe. Cestou zpět do Afriky se na lodi objevily problémy, z nichž byl viněn právě Gándhí, byl málem zlynčován davem. Tajemník kolonie, Josef Chamberlain, žádal trest pro násilníky, ale Gándhí tento postup kategoricky odmítl slovy, že abychom zvítězili nad protivníkem, musíme pohnout jeho svědomím, a ne odplácet dalším bezprávím. Natalská vláda proto zakázala používat pojmy spojené s rasismem.
V roce 1899 vypukla druhá búrská válka a Gándhí se přihlásil jako dobrovolný zdravotník, kde byl vyznamenán medailí. Život se mu pozvolna měnil. Začal fyzicky pracovat jako nejnižší kasty, což pohoršilo Kasturbáí, omezil přísun potravy a zastával pouze přírodní metody léčby. Rozhodl se žít na farmě Phoenix nedaleko Durbanu, kde vznikl první Gándhího ášram – „kolektivní život v náboženském duchu“. S podobnými praktikami se setkáváme i u jeho současníka, Abhaje Bhaktivédánty Svámího, na západě známého jako Prabhupáda. Roku 1906 se účastnil Zuluů, odkud se vrátil s další medailí a hodností šikovatele. Vstoupil do stavu brahmačárji, kdy se dobrovolně vzdal pohlavního života a poté, co byli všichni Indové nuceni se zaregistrovat na úřadech, odmítl toto s dalšími 3000 lidmi udělat. Vytvořili tak satjágrahu, „vytrvalost v boji za dobrou věc“. Praktikoval i zásadu nenásilí: ahinsá. Jako vyslanec odjel do Londýna obhajovat odmítnutí registrace, ale byl uvězněn. Dohodou souhlasil se zapsáním se a přiměl k tomuto kroku i ostatní vzbouřence. Za to byl tento „černý zákon“ zrušen a Gándhí propuštěn.
V roce 1913 generál Smuts ustavil výrok Nejvyššího soudu, že všechna manželství uzavřená jiným způsobem než křesťanským, jsou neplatná. Gándhí spolu se zneuctěnými ženami zorganizoval lid a společně odešli do vězení. 30. června 1914 podepsal se Smutsem dohodu o legalizaci nekřesťanských svazků a zrušení tříliberní daně.
Umírněný politický vůdce Gókhalé přiměl Gándhího obléci tradiční dhótí a cestovat po Indii. Poznal tak nízkou životní úroveň svého lidu. Bengálský básník Rabíndranáth Thákur ho pro jeho činy nazval mahátmou, „velkým duchem“. Toto pojmenování se ujalo.
Mahátma vydal manifest svobodné Indie Hindú svarádž a byl pozván do Barnásu na Hindskou univerzitu, kterou založila pro-indická aktivistka Annie Besantová. Roku 1916 obhajoval práva pěstitelů nucených vysadit indigo a podpora davů mu dopomohla ke kompromisu. Ve sporu o mzdové požadavky zase použil metodu politické hladovky. Úspěšně. Roku 1918 se zcela nepochopitelně stal nadšeným verbířem do anglické armády, což ho přivedlo téměř na pokraj smrti.
Rowlattovým zákonem byla prodloužena platnost zvláštních opatření i po skončení války a tak se začal bránit způsobem boje hartál – všeobecným zastavením činnosti v zemi. 13. dubna 1918 v Amritsaru se na pokojném shromáždění satjágrahy objevila anglická armáda a začala do lidí střílet do vyčerpání nábojů. Gándhí, hnutý výčitkami, satjágrahu zastavil.
V listopadu 1919na konferenci muslimů za podporu chalífátu vyhlásil program ne spolupráce a bojkotu impéria. Působením přímo mezi lidmi podporoval myšlenku nezávislosti Indie a to i po materiální stránce. Reakce Angličanů, zatýkání, vyvolala masové hnutí občanské neposlušnosti. Mahátma byl zatčen. Ve vězení onemocněl a musel být operován. Hnutí ne spolupráce mezitím utichlo. Mezi muslimy a hinduisty opět vznikly nepokoje. Hladovkou přiměl představitele obou stran k jednání. Roku 1925 se postavil do čela Kongresu. Na rok se politicky odmlčel, ale pak zahájil nový boj, tentokrát proti dětským sňatkům, za ochranu krav a prosazení hindštiny jako úředního jazyka na místo angličtiny. Celá Indie ho vděčně nazývala Bápú – otec.
Navýšením daní roku 1928 propukli nové nepokoje a na Gándhího výzvu vláda ustoupila. Ale mladá garda byla netrpělivá a uchylovala se k teroristickým akcím. Gándhí stanovil podmínku vyhlášení nezávislosti státu, nebyla ale včas splněna, proto znovu zahájil satjágrahu. 12. března 1930 se vydal ne tzv. „Solný pochod“. Protizákonně získával sůl, nač vláda reagovala policejném zásahem. 5. května byl znovu zatčen. Nepokoje však neustávaly. Místokrál lord Irwin vyjednával s uvězněným Mahátmou a v lednu 1931 ho propustil. Dospěli k dohodě známé jako Dillíský pakt. Gándhí odjel do Anglie, kde si návštěvami a rozhovory získal obdiv a sympatie. Doma v Indii byly mezitím omezeny občanské svobody, shromažďování a bojkot zakázány, politické spolky byly rozpuštěny. Mahátmá byl zatčen a ve vězení napsal dopisy, které nazval „Z jaravadského chrámu. Měly být zřízeny kurie pro jednotlivé komunity i pro nedotknutelné. Gándhí proti tomu protestoval hladovkou „až k smrti“ a vyjádřil tak svou oddanost této kastě, na jejíž úroveň ze své vůle klesl. Nakonec byl mezi hinduisty a nedotknutelnými uzavřen „jaravadský pakt“. Tímto byly prolomeny staleté bariéry a tito haridžany vyzvednuti na úroveň vyšších kast. Roku 1933 založil Mahátma týdeník Haridžan, který sám řídil. Stáhl se z politiky a věnoval se převýchově indického lidu. V období počátku II. světové války náhle začíná být Gándhí přehlížen. V červnu 1940 se dostal do rozporu s kongresem, ale i sám se sebou, neboť měl strach z hrůzy války i z nacismu. Byl v pasti. Na jaře 1941 je válka již nedaleko hranic, proto se ještě horlivěji snaží o uznání nezávislosti. Byl opět zatčen. Vina za násilnosti byla uvalena na něj a ani hladovkou ničeho nedosáhl. Náhle umírá jeho adoptivní syn a krátce nato Kasturbáí na akutní bronchitidu, oba roku 1944.
Po válce mělo dojít ke konečnému vyhlášení nezávislosti, ale za cenu rozdělení země na Indii a Pákistán, za nějž bojoval Muhammad Džinnáh. Stálé polemiky přinášejí vraždění hinduistů muslimy a naopak. Stařičký Mahátma chodil mezi lid a předčítá z Bible, Koránu a Bhagavatgíty, ale i tento jeho krok přinesl nepokoje. Mahátma prohrál a usadil se v Kalkatě.
15. srpna 1947 vznikla svobodná Indie, Gándhí byl oslavován za veliký přínos na jejím vzniku, ale on sám v nitru trpěl. Zakrátko však opět propukly násilnosti. Hladovkou znovu přinutil obě znesvářené strany složit zbraně. On požadoval ale písemnou dohodu, kterou dostal 4. září. Musil ale také uklidnit stále bouřící Dillí. Vyskytli se už i lidé toužící po Mahátmově smrti.
30. ledna 1948 se procházel zahradou se svými praneteřemi Abhu a Manu. Šéfredaktor hindského týdeníku Mahásabha Náthurám Gódsé mu zastoupil cestu, aby se z úcty dotkl jeho nohou. Gándhí se usmál svým bezzubým úsměvem, ale Gódsé vytáhl revolver a Mahátmu zastřelil třeni ranami.
Indický Bápú zemřel s Božím jménem na rtech, jak tvrdily jeho dvě průvodkyně. Monstrózní pohřeb plný květin a poct byl dovršením jeho díla pro milovanou zemi a její národ. Ani bůh, ani světec, ani mystik, ani mudrc, ani cynik. Sám sebe označil za hledače pravdy.
Z knihy Catherine Clémentové - Gándhí, síla pravdy ( Edice Horizont, 1994)
28. prosinec 2012
4 493×
1310 slov
