Hácha Emil

JUDr. Emil Hácha

(1872-1945)

se narodil 12.července 1872 v jihočeských Trhových Svinech. Vystudoval práva na české univerzitě v Praze a v roce 1898 nastoupil do prestižních služeb zemského výboru. Brzy získal pověst brilantního právníka a schopného státního úředníka, zasvěceného znalce rakouského veřejného práva a anglické veřejnoprávní soustavy. Po vzniku Československa se stal nejprve druhým, od roku 1925 prvním prezidentem Nejvyššího správního soudu v Praze. Patřil k právnickým autoritám první republiky, přednášel srovnávací správní právo na Karlově univerzitě a redigoval Slovník československého práva veřejného, kam přispěl i řadou hesel.

Jako nezávislý nejvyšší soudce si udržoval určitý odstup od vnitropolitických zápasů meziválečného Československa, které ovšem jinak velmi pozorně sledoval.

Byl znám jako konzervativní český vlastenec a tradicionalista, hluboce věřící katolík i přesvědčený demokrat s výrazným sociálním cítěním. Měl široké kulturní zájmy. Patřil k milovníkům a sběratelům výtvarného umění, v mládí překládal anglickou beletrii (například první překlad románu “Tři muži ve člunu“od J. Klapky Jerome pořídil právě on společně se svým bratrem). Po celý život psal básně (výbor z jeho poezie nazvaný Omyly a přeludy, vyšel poprvé - bez uvedení autorova jména – roku 1939, podruhé – tentokrát již s jeho jménem – v roce 2001.

Po dlouhá léta se Háchův život odvíjel poklidně, ve svém závěru se však nečekaně změnil v tragické drama. V těžké pomnichovské době, 30. listopadu 1938, byl dr. Emil Hácha zvolen převážnou většinou parlamentu třetím československým prezidentem. Stal se hlavou okleštěného státu, který zoufale bojoval o svoje přežití. Brzy byl postaven před jedno z nejosudovějších rozhodnutí moderních českých dějin. V noci 15. března 1939 ho Adolf Hitler v Berlíně brutálním nátlakem donutil k podpisu právně bezcenného dokumentu, navenek “zdůvodňujícího“ již zahájenou okupaci českých zemí. Následujícího dne jej v Praze postavil před “hotovou věc“ – zřízení Protektorátu Čechy a Morava, v jehož čele měl jako “státní prezident“ Hácha stanout.

Dr. Hácha mohl na svůj úřad rezignovat a odejít do ústraní. Zvolil jinou cestu, to menší ze dvou zel – cestu svého osobního zápasu s okupanty. Snažil se najít modus vivendi (způsob života) s okupační mocí, který by českému národu umožnil přežít s minimálními ztrátami těžkou dobu a dočkat se nové svobody. Uplatňoval národněobrannou taktiku, ale pomáhal vytvářet i prostor pro otevřenou rezistenci, jejíž čelní přestavitel, generál Eliáš, patřil k jeho nejbližším spolupracovníkům.

Udržoval i kontakty s hlavou zahraničního odboje, dr. Edvardem Benešem, který až do léta 1941 jeho postup v zásadě schvaloval. Za cenu loajálních “proříšských“ prohlášení, která nikdo soudný doma ani v cizině nebral vážně, se pokoušel mírnit aroganci nacistické moci a zachraňovat životy obětí hitlerovské perzekuce. Svými úspornými intervencemi dosáhl mimo jiné postupného propuštění českých vysokoškoláků zatčených 17. listopadu 1939 z koncentračního tábora Sachsenhausen. Za svůj návrat z nacistických žalářů či za záchranu před popravou mu vděčilo mnoho českých vlastenců.

Tváří v tvář okupační realitě se ovšem ocital mezi dilematy, kdy opravdu musel volit menší ze dvou zel. Po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy a zatčení generála Eliáše v září 1941 byl však zcela izolován. Za heydrichiády se zdravotně zhroutil, uchýlil se do Lán a v důsledku podstupující arteriosklerózy přestal roku 1943 fakticky vykonávat svou funkci.

Po válce byl dr. Emil Hácha bez ohledu na svůj zdravotní stav zajištěn a odvezen do vojenské nemocnice na Pankráci, kde 27. června 1945 zemřel. O tři dny později byl z vyloučením veřejnosti pohřben do rodinné hrobky na Vinohradském hřbitově.

Jeho tragédie měla dvě dějství: první – okupační, druhé – poválečné, posmrtné, kdy se stal jako snad nikdo jiný v našich dějinách terčem nespravedlivých obvinění, urážek a nactiutrhačných nadávek a to často od lidí, kteří mu mravně nesahali ani po pás. Tato očernění zapustila kořeny v historickém povědomí části české veřejnosti a v ledasčems přežívá až dodnes.