Henri Barbusse

(1873 - 1935)

Francouzský spisovatel, kritik a publicista se narodil 17. května roku 1883 v Asniéres nedaleko Paříže. Jeho otec byl novinář a dramatik a jeho matka, Angličanka, zemřela, když mu byly tři roky. Již v mládí se seznamoval s verši francouzského klasicismu a realismu a jeho oblíbencem byl tehdy ještě žijící Victor Hugo a také Émile Zola. Od svých devatenácti let byl několikrát odměněn v různých literárních soutěžích, které mu otevřely dveře do literárních i společenských salónů a mohl tak spolupracovat i s dalšími autory. Po skončení studií filosofie a literatury byl zaměstnán na ministerstvech vnitra a zemědělství a pak pracoval jako vedoucí redaktor ve velkých nakladatelstvích. Jako dobrovolník se i přes svojí nemoc, přihlásil do armády a bojoval v přední linii a hlásil se do nebezpečných akcí, za což byl odměněn roku 1915 válečným křížem. Právě na frontě, která ho poznamenala nejen duševně, ale i zdravotně napsal své největší dílo (viz. níže). Celý život působil jako kulturní a politický organizátor a své snahy zaměřil především na protifašistické akce. Roku 1917 založil protiimperialistickou organizaci "Republikánský svaz bývalých bojovníků", později roku 1920 "Internacionálu bývalých bojovníků". Roku 1919 vznikla pod jeho vedením organizace duševních pracovníků Clarté, jež se v dalších letech rozrostla v mezinárodní hnutí a která bojovala proti reformismu a oportunismu, bránila "ruskou revoluci" a propagovala její ideály. V roce 1923 se stal členem komunistické strany. Zemřel 30. srpna v Moskvě, ale pohřben je v Paříži.

Dílo

Do literatury vstoupil Henri Barbusse jako básník sbírkou Plačky (Pleureuses) v roce 1895. Sbírka obsahovala melancholické básně, v nichž kladl Barbusse, jako ostatně ve většině svých děl důraz na introspekci. Psal také kritické eseje (Zola, spisovatel a revoluce), politické pamflety (Světlo v propasti, Dopisy duševním pracovníkům), povídky (např. kniha Různé zprávy), sociální a historické studie (Souvislosti, Ježíš, Stalin, svět viděný skrze jednoho člověka), několik novel a románů (např. naturalistický román Peklo, nebo humanisticky orientovaný román Jasno, jenž dal jméno mezinárodnímu hnutí humanisticky a pokrokově orientované inteligence, jenž založil spolu s Romainem Rollandem a román Prosebníci). Jeho nejznámějším a také nejlepším dílem je však protiválečný román Oheň s podtitulem Deník bojového družstva, za který dostal v roce 1916 Goncourtovu cenu.

Oheň: Deník bojového družstva

Barbussův Oheň, napsaný v zákopech a vojenských lazaretech roku 1916 vycházel nejdříve na pokračování a jen zázrakem unikl cenzuře. Teprve později byl sepsán do ucelené formy. Okamžitě po vydání si našel mnoho čtenářů, a to nejen ve Francii. Jen za Barbussova života byl přeložen do více než 60 jazyků. Román, jak už sám název napovídá, je psán deníkovou formou, což je zapříčiněno především tím, že byl tvořen prakticky v zákopech. Zavádí čtenáře na západní - francouzsko-německou frontu během první světové války. V románu není žádný jeden hlavní hrdina. Je jím skupina vojáků včetně autora, který vystupuje v knize v roli vypravěče. Barbusse zaznamenává to, co sám zažil, ale deníkovou formou zachytil také zážitky a výpovědi ostatních vojáků. Stále se přitom snaží o co nejbezprostřednější zachycení reality a o pravdivost zachycených obrazů. Vše je pak reprodukováno vysoce uměleckým způsobem a ne pouze holým převyprávěnímRomán má 24 kapitol, z nichž téměř každá tvoří samostatný významový celek. Popisuje budování zákopů, zdánlivý klid na frontě i těžké boje a bombardování. Jako oběti nesmyslné a stupidní války vidí Barbusse jak francouzské vojáky, tak i jejich německé protivníky na druhé straně zákopů a jediné východisko tito vojáci vidí v tom, že by měli bojovat proti lidem, kteří takovéto války vyvolávají. Autor zvláště upozorňuje na nespravedlnost a nepořádky v armádě. Mluví o ulejvácích a správních důstojnících vyznamenávaných na úkor vojáků na bitevním poli. Bitvu dvou stran vidí jako jednu armádu, která páchá sebevraždu. Uvažuje o tom, jak by bylo možné válce předejít, uvažuje o odpovědnosti za válku a snaží se působit na mysl čtenáře. V některých pasážích zachází autor až do absurdity, kdy daruje jeden voják v ubohém prostředí všeobecného nedostatku z vděčnosti svému druhovi vajíčko za to, že ten mu dal krabičku zápalek, nebo kdy v jedné kapitole popisuje obsahy kapes jednotlivých vojáků. Vrcholem knihy jsou kapitoly Oheň a Obvaziště, kdy se v hrůzném závěru, ve kterém se objevují krvavé výjevy z bitev a utrpení umírajících vojáků, čtenář dozvídá, že byli zabiti téměř všichni členové mužstva. Poslední hrstka živých se snaží dopravit sebe a své raněné kamarády na obvaziště. Originalita Barbussova románu tkví především v absenci hlavní postavy a až na výjimky také děje. Do textu také často zasahují filozofické úvahy. Časté jsou rozhovory jednotlivých vojáků různých povolání a věku, někdy se hašteřících, či nadávajících, kteří ale vždy drží pospolu, jak názorově, tak na bojišti a to vše nám autor předkládá s prvky zákopového argotu. A nakonec je tu vynikající popis prostředí a atmosféry, kdy čtenář přímo cítí bláto, déšť, mráz a mlhu vznášející se nad bojištěm.