Honore de Balzac

Když 20. května 1799 poprvé v malém pařížském bytě zapláče dítě nikdo netuší, že se z něj stane jeden z největších spisovatelů své doby. Chlapcovi je dáno jméno Honoré Balzac (šlechtický přídomek de si Balzac vynalezne až později, aby vypadal elegantněji). Jeho otec Bernard František obyčejný a chudý obchodník si získal značné jmění na válečných dodávkách, a tak si rodina brzy po Honorého narození kupuje dům na předměstí Paříže. Jeho matka Anna Charlotta Balzacová je o dvaatřicet let mladší než Honorého otec. Celkem mu porodí čtyři děti – Honorého, Lauru, Laurenci, Henriho. Zatím co ostatní děti rozmazluje, vůči Honorému je nesmírně tvrdá a již ve velmi útlém věku ho posílá do internátní školy. Tím ničí veškeré Honorého dětství. Nesmírně v internátě trpí. Učitelé ho nemají rádi, často ho trestají, protože je pomalý. Není schopen se učit, oddává se snění. Své krušné dětství popisuje v románě Louis Lambert. Po dokončení školy odchází do Paříže a začíná pracovat jako notář. Po několika letech má od již stárnoucího ředitele převzít vedení podniku. Namísto tohoto klidného měšťanského povolání se však mladý Balzac chce stát spisovatelem. Toto rozhodnutí je pro rodinu zdrcující. Přes obrovskou nevoli ješitné matky podaří se Honoréovi získat od rodiny finance na dva roky žití. Pokud se mu do těchto dvou let nepodaří prorazit, vrátí se k notářství. Tuto výzvu přijímá. Najímá si malý byteček v pařížské chudinské čtvrti. Rozhodl se stát spisovatelem, ale neví co bude psát. Nakonec se rozhodne napsat velkolepou tragédii Cromwell a stát se novým Racinem. Pracuje dnem i nocí v tom malém krcálku, jehož jediným zařízením jsou stůl, židle, postel a svícen. Neuvěřitelně šetří na všem, co se dá. Nevychází ven, aby neušpinil šaty. K jídlu si dává pouze chléb a vodu. Po měsících usilovné práce předkládá nyní již devatenáctiletý Honoré své dílo rodině. Ta ho přijme ze značnými rozpaky. Neví co si o něm má myslet. Ve skutečnosti dílo nemá jedinou šanci na úspěch, je to fraška. Tento neúspěch však Honorého neodradí. Náhoda mu přihraje do cesty mladého spisovatele, se kterým zakládá továrnu na romány. Horace st. Aubin et co.. Oba plodí s neuvěřitelnou rychlostí nekvalitní romány. Jsou to braky ne které Balzac plýtvá svůj literární talent. Jedinou jejich výhodou je, že poměrně slušně vynášejí. To co nyní Balzacovi chybí je láska k ženě. Na částečný úvazek přijímá místo domácího učitele v šlechtické rodině de Berny, kteří jsou dlouholetými přáteli jeho rodiny. Vyučuje i neobyčejně krásnou Emanuelu de Berny. Když začíná dům de Bernyů čím dál tím více navštěvovat, vidí se již jeho matka jako zámecká paní a tchýně Emanuely de Berny. Honoré se skutečně zamiloval, ale ne do Emanuely, ale do její šestačtyřicetileté matky. Její manžel je poloslepý, a tak je její manželský život zhroucený. Svou neukojenou touhu spatřuje v třiadvacetiletém spisovateli a jeho lásku opětuje. Ze začátku mu nahrazuje matku, kterou jako malý tak silně postrádal. Ta sama vidí jakou bolest Honoréovi v dětství způsobovala. Po čase se vztah mění v milenecký. I když se paní de Berny brání zcela podlehne Honorému. Jednoho dne, když Balzac předkládá svému vydavateli nový pokleslý román, nakladatel přichází s nabídkou, aby se Honoré podílel na vydání děl klasických autorů (Moliera a Lafontaina) v jednom jediném svazku. Předpokládaný zisk má být obrovský. Od začátku jsou však s tiskem problémy. Aby se celé Molierovo dílo vešlo do jediné knihy je třeba zvolit velmi drobné, téměř nečitelné písmo. Když Balzacovi partneři vidí tyto nesnáze odstupují od podniku ještě dříve než mohou nějaké peníze ztratit. A tak v tomto riskantním podniku zůstává Balzac sám spolu s penězi paní de Berny. Knihy skončily jasným propadákem a Balzac se ocitl až po uši v dluzích. Aby smazal alespoň část pohledávek, vyměňuje své knihy za jiné stejně bezcenné na čemž prodělává další velkou sumu peněz. Tuto Balzacovu situaci krásně vystihuje pohádka o hloupém Honzovi, který vyměnil zlato za krávu, krávu za kozu, kozu za husu, husu za kámen a kámen nechal žbluňknout do vody. Namísto poučení z tohoto nezdaru vrhá se do další machinace. Rozhodne se zakoupit si tiskárnu. Důvody jsou jednoduché, když je člověk spisovatelem, snaží se ho podvést, jak vydavatel, tak tiskař. Když bude vlastnit veškeré výrobní prostředky nemůže ho nikdo ošidit. Shání potřebný kapitál. Tentokrát mu na toto spořádané povolání půjčí kromě paní de Berny i rodina. Vrhá se plnou silou do práce na tiskařských strojích, ale přesto opět krachuje. Jeho poslední nadějí je nový výrobní postup, který znamená daleko levnější tisk. Pro tento obchod se mu podaří sehnat obchodní partnery. Když se zdají být všechny překážky překonány odstupuje nejdůležitější společník. To znamená další neúspěch. Z těchto třech dobrodružství vychází Balzac s obrovskými dluhy. Jejich celková hodnota dosahuje šedesáti tisíc franků. Když si uvědomíme, že za jediný román Balzac inkasoval maximálně dva tisíce franků je nám jasné, že tento dluh nemůže za celý život splatit. Posílen předešlými nezdary vrací se do soukolí literatury. Na podstavec s Napoleonovou soškou si nalepí štítek s nápisem : „Co on začal mečem, já dokončím perem“. Po deseti letech je již daleko vyzrálejší, morálně silnější, uvědomuje si, že se musí věnovat psaní s veškerou vervou a vložit do něho všechny své síly. Před deseti lety nevěděl co psát, nyní už to ví. Volba padá na román, velkolepý historický román ve stylu Waltera Scotta, který se v té době těší obrovské popularitě. Jako námět si vybere vendejské povstání proti francouzské republice a nazve ho Le dernier Chouan ou la Bretagne en 1800. Téma pochází z nedávné historie takže má dost prostoru pro nalezení faktů. Namísto rychlého naškrábání, vrhá se Balzac do studia dobyt. K této studiu mu má posloužit dávný rodinný přítel, který se sám povstání zúčastnil a u něhož Balzac stráví dva měsíce a usilovně se věnuje práci. Tento román je vlastně prvním dílem Comédie humaine (o té však začal Balzac uvažovat až později) a také vychází již pod jménem Balzac, nikoli pod různými pseudonymy, kterými zastíral své škváry. Dílo veřejnost kladně přijme a Balzacovi se hrnou další nabídky na romány. Z jeho raných děl můžeme jmenovat např. Etude de Femme, La Femme de trente ans, román o ženě nespokojené v manželství toužící po něčem víc (téma podobné madam Bovaryové). Touto knihou si získává srdce žen, které patří k hlavním čtenářkám jeho románů. Dalším zlomovým románem je La Peau de Chagrin ve kterém poprvé zdůrazňuje svůj cíl : román jako průřez celou společností. Po těchto zdánlivých úspěších Balzac dostane nápad napsat několik desítek knih, ve kterých by se jednotlivé postavy vracely z knihy do knihy. Tomuto projektu dá název Comédie humaine. Po prvních prodaných románech z Comédie humaine se mladý spisovatel dostává do podvědomí lidí v Paříži (a jak později uvidíme jeho sláva pronikne i za hranice). Balzaca si často zvou mladé aristokratky do svých salónů. Místo toho, aby Balzac vypadal honosně je spíše lidem k smíchu. Jeho tlustá a malá postava (měří pouze pět stopy a dva palce) vypadá ve všech šatech k smíchu. Čím více se snaží vypadat jako dandy, tím více posměšných článků a karikatur se na jeho osobu objevuje v novinách. Opojen salóny bezvýznamných šlechtičen snaží se vybavit si svůj byt krásným zařízením. Žije stále ve svých románech a neuvědomuje si, že na přepychový nábytek a sluhy prostě nemá. Trpí obrovskou snahou vyšvihnout se mezi aristokracii. Každý šlechtic ho udivuje svým chováním a mocí. Snižuje se jen, aby mezi ně mohl proniknout. Nedbá upozornění svých opravdových přátel, jako byla nepatrná venkovská panička Zulma Carraudová nebo jeho věrná přítelkyně paní de Berny, že je pouze všem pro smích. Když obdrží nádherný dopis od Henrietty Marie de Castriers zdá se být jeho životní cíl a hlavně velká mužská ješitnost naplněna. Začíná u této šlechtičny, která prožila velmi nešťastný život, trávit velké množství času. Pád z koně jí upoutal na lůžko, její milenec, syn velkého Metternicha zemřel na souchotiny, a tak třicetiletá hraběnka hledá útěchu ve styku s Balzacem. Jeho tužby však nejsou ukojeny. Madame de Castriers v Balzacovi vidí pouze milého přítele a společníka a k jeho citům zůstává chladná. Čím více času tráví Balzac v salónech této šlechtičny s urozenou minulostí, tím více zahálí jeho literární tvorba. Dluhy se opět závratně navyšují, a proto Balzac ujíždí z Paříže na venkov ke svým přátelům. Jakmile unikl krásným salónům, divadelním představením, jeho tvůrčí génius začíná opět pracovat na plné obrátky. Do svého bytu posílá svou matku, která se má starat o jeho dluhy. Prodá koně, propustí přebytečný personál, ale i přes tato úsporná opatření věřitelé dnem i nocí klepou na dveře bytu ve snaze získat dlužné částky zpět. Týden co týden odesílá Balzacova matka svému synovi dopisy s žádostí peníze. Balzac však nemá ani frank, veškeré romány, i ty na kterých pracuje jsou již prodány. Nyní pracuje na svém nejvelkolepějším dílu, na Ludvíku Lambertovi. Toto dílo se má stát konkurentem Goethova Fausta. Goethe však měl na sepsání svého nejslavnějšího díla šedesát let. Takový luxus si Balzac nemůže dovolit. Román musí napsat za šest týdnů, to se projeví i na kvalitě. A tak je Ludvík Lambert torzem velké myšlenky. Po několika týdnech u svých přátel odchází Balzac hlouběji na venkov tentokrát ke Carraudovým. Celou cestu musí absolvovat pěšky, protože nemá na dostavník. Stále častěji si uvědomuje bezvýchodnost své situace. Nemá ani sou, zachránit ho může pouze sňatek s bohatou vdovou. Na jednu dokonce narazí, ale poté co za ním nepřijede se naděje na manželství rozplývá. V těchto dnech Balzac dokonce zamýšlí spáchat sebevraždu. Z této letargie ho vytrhne až psaní madame de Castriers, která ho žádá, aby si s ní vyjel na výlet do Alp. Balzac po dlouhém rozmýšlení přijímá. Madame de Castriers zamýšlí ještě okružní cestu po Itálii na níž je Balzac opět přizván. I když ví, že náklady spojené s cestou nemůže uhradit, přesto se svou láskou odjíždí a doufá, že na delší cestě by se do něj ještě mohla zamilovat. V Ženevě, ale svou milou bez nám známých důvodů opouští a vrací se do Paříže, kde mu jeho věrní přátelé půjčí deset tisíc franků na živobytí. Přestože tato suma nemůže pokrýt ani třetinu všech dluhů, vlévá Balzacovi novou krev do žil. Jako výsměch madame de Castriers píše knihu La Duchesse de Langeais a dodává k tomu, jak svou dřívější lásku nenávidí a jak je nešťastný. Pravda je však jiná. Neustále udržuje s madame de Castriers korespondenci a účinek románu zmírní v dalším románu, který jí naopak hájí. Balzac veškeré své utrpení vždy přehání. Žije šťastným životem plným práce, které se oddal a jedinou svou naději vidí v ženě, která by ho od práce svými penězi osvobodila. Při své neustálé práci málem jednoho dne zapomene otevřít obálku nadepsanou tajemným L’Etrangere. Dopis v ní uložený mu napsala ukrajinská šlechtična paní Hanská. Žije sama opuštěna v rodinném sídle na Ukrajině, kde jejím jediným rozptýlením je četba soudobých francouzských románů a novin a jejich další konzultace s přáteli, kteří žijí na usedlosti. Rodina si nechává posílat také francouzské noviny, kde se právě paní Hanská dozvídá o jistém Balzacovi. O autorovi nádherných knih, které jsou zde na druhém konci Evropy než on sám tvoří daleko více přetřásány. Ženy jsou nadšeny krásou románu La Femme de trente ans a na druhou stranu nechápou, jak Balzac mohl napsat knihu s úplně opačným námětem. A tak se paní Hanská nespokojena manželským životem rozhodne spolu s přítelkyněmi napsat tomuto velkému spisovateli dopis. Své myšlenky potom nadiktuje své služce. Takže dopis, který se octne na Balzacově stole nepochází přímo od paní Hanské, ale od její služky. Po několika dalších týdnech, kdy se společnost u Hanských sžírá nudou napíše paní Hanská (opět rukama služky) další dopis. V něm žádá Balzaca, aby pro ujištění, že dopis dostal, dal do nejznámějšího pařížského deníku Quotodienne inzerát se smluveným heslem, z něhož pozná, že byl dopis správně doručen. Jaké je potom její překvapení, když zanedlouho objeví v novinách inzerát, v němž pan B. hledá jistou neznámou ženu. Další dopis obsahuje již adresu, ale vyžaduje od pana de Balzac nesmírnou diskrétnost. Namísto jednoho dopisu přijdou hned dopisy dva. Oba však psané jinou rukou. První napsal sám Balzac, druhý mu napsala Zulma Carraudová. Jeho věrná přítelkyně totiž velmi často odpovídá na vyznání lásek a jiná psaníčka od Balzacových ctitelek, z nichž si Balzac nejednu vybírá za svou spolunocležnici. Mnoho z nich si přináší z Balzacova příbytku kromě neopakovatelných zážitků také dítě. V dalším listě adresovaném Balzacovi žádá proto vysvětlení tohoto omylu a zároveň zve Balzaca do Ženevy, kam má spolu s manželem a celou ekvipáží namířeno na letní výlet. Balzac kvapem odepisuje. Faux-pas s jiným písmem vysvětluje tím, že je mužem několika tváří, tudíž i několika druhů písma. Je to jeho první lež v dopisech s paní Hanskou. Jelikož potřebuje nutně zmizet, tak pozvání přijímá. Podaří se mu sehnat peníze potřebné na cestu a odjíždí jak nejrychleji to jde. V Ženevě si najde malý hotýlek v kterém ovšem nepřestává se svou tvorbou a pouze ve volných chvílích navštěvuje svou novou přítelkyni. Oba na sebe dělají dojem. Balzaca okouzlí především vysoké šlechtické postavení a chatrné zdraví velmi bohatého manžela. I ten si ho oblíbí, a tak Balzac platí za stálého společníka při večeřích. Baví celou rodinu svými anekdotami. Když se rodina Hanských odebere na okružní cestu po Itálii vrací se do Paříže. Slibuje paní Hanské věrnost až za hrob. Nyní se již z nich stali milenci. Jednoho jasného večera mu tato vznešená aristokratka podlehla. Místo toho, aby zachoval tuto čistou lásku, nachází si novou přítelkyni paní Quodoboni-Viscont, jejíž manžel pochází z velmi vysokých kruhů. Ona sama je měšťanka pocházející z Anglie. V ní najde po paní de Berny jejíž smrt ho po příjezdu těžce zasáhne, opravdovou přítelkyni. Na rozdíl od paní Hanské, která kvůli tomu, aby si neposkvrnila své dobré jméno, není schopna s Balzacem vyjít na ulici, která v něm hledá svého trubadura a očekává od něj platonickou lásku, se paní Quodoboni-Viscont s Balzacem ukazuje v opeře, chrání ho před věřiteli a vlévá do něj morální sílu. Paní Hanské musí Balzac opět lhát, doslechla se totiž, že Balzac má novou přítelkyni a možná k ní cítí i něco více. Veškerá obvinění jsou pravdivá, a proto si Balzac vymýšlí neobyčejně přesvědčivé lži, aby tuto ženu, tak vzdálenou jeho domovu uchlácholil. Na konci okružní cesty ještě zve Balzaca do Vídně, aby jí mohl naposledy spatřit než se vrátí zpět do své temného sídla na Ukrajině. Balzac si pořídí drahý kočár, kterým přijíždí do hlavního města rakouské monarchie, aby vzbudil údiv. Tyto peníze však vůbec nemusel vynakládat, protože cizina si Balzaca cení, ať je chudý či bohatý, otrhaný či oblečený jako dandy. Dokonce ho přijme sám kancléř Metternich. Je neustále zván na plesy, čímž sice jeho práce značně zahálí, ale to mu v této chvíli vůbec nevadí, naopak je rád, že si může na chvilku odpočinout. Málem se mu tento společenský lesk nemusel vůbec poštěstit. Kromě formálních dopisů, které byly určeny povětšinou celé rodině, poslal paní Hanské i ohnivý dopis s otevřeným vyznáním lásky, který se dostal do rukou manžela. Balzac však veškeré nesrovnalosti uklidnil další lží. Když odjíždí z Vídně opouští svou (můžeme již říci) milenku na dlouhých sedm let. Po návratu do Paříže ho nečekají div ne famfáry, jako tomu bylo ve Vídni, nýbrž ledová sprcha. Jeho vydavatel, jeden z nejmocnějších mužů literárního světa v Paříži, který má moc nad autory jako Alexander Dumas, poslal do ruských novin skicu románu, který mu Balzac nedodal včas. To znamená pro tohoto velkého literáta neslýchanou urážku. Svůj román totiž vytváří na několikrát. Mnohokrát ho přepisuje a upravuje. A skica, která byla vydána bez jeho souhlasu, byl pouze nehotový celek v prapodivném stylu. Protože je jeho ješitnost dotčena rozhodne se pro soudní spor. Ten je již předem prohrán. I když Balzacovi soud přiřkne právo, je to pouze Pyrrhovo vítězství. Nakladatel ho pomocí svých autorů ve svých novinách zesměšňuje, vytahuje na něj ty nejhorší činy, jaké kdy provedl. Do této hanebné kampaně se nezapojí pouze George Sandová a Victor Hugo. Když vidí Balzac tuto křivdu rozhodne se zakročit tím, že zakládá vlastní noviny La Chronique de Paris. Sám do nich horlivě píše, ale i přes tuto snahu končí noviny krachem. Tím jenom naskáčou dluhy na Balzacově kontě. Dokonce je i na čas uvržen do vězení, za to že odmítal vojenskou službu. Aby se skryl před věřiteli nabízí mu jeho pařížská přítelkyně paní Quodoboni-Visconti cestu po Itálii, na které by měl vyřídit za její peníze finanční záležitosti rodiny, jelikož manžel, jehož zálibou není obchod, nýbrž hudba se o to sám nehodlá a ani není schopen starat. Sama s ním však jet nemůže, čerstvě totiž porodila dítě, patrně jeden z výsledků častých Balzacových návštěv v jejím domě. V Itálii je opět Balzac přijat jako král. Nemá jediný den volný, stále je zvaný na večeře, plesy a večírky. Na své cestě se zastaví ještě v Benátkách. Toto město ho jako mnoho jiných autorů před ním dokonale okouzlí. Napíše o něm krásný román. Když ho věřitelé po přibytí do Paříže opět neúnavně pronásledují, kdy mu nepomáhá ani časté střídání bytů, rozhodne se zakoupit malý útulný domek za městem, kde by se mu spokojeně tvořilo. Vybere si Versailles a zakoupí zde parcelu. Tento zdánlivě nevinný obchůdek opět Balzacovi přeroste přes hlavu. Dozvídá se totiž, že tudy má vést železniční trať, a proto vykupuje bezcenné pozemky někdy i za neuvěřitelně vysoké ceny. Stavba jeho domu ještě nezačala a již nemá žádné peníze. On, který by si mohl vydělávat sto až dvě stě tisíc franků ročně za psaní, malicherně utrácí své peníze a stále hlouběji se propadá do dluhů. Když je domek konečně postaven začnou padat zdi, které ohraničují pozemek, protože jsou postaveny na jílovitém podloží. V tomto domě již nechce déle zůstávat. Dalším pokusem o zbohatnutí je drama. Při vytvoření dobrého dramatu se na něm dá vydělat až dvě stě tisíc franků. A on takovýchto děl může napsat desítky do roka. První drama skončí místo kasovního trháku fiaskem. Jiného by to odradilo Balzac si však nedá říct. Druhé drama se má jmenovat Vautrin. Jelikož je tato postava velmi známá z Balzacových knížek, divadelní ředitel hru přijme. Ještě den před první zkouškou nenapsal Balzac ani řádek. Na poslední noc si svolává své přátele a každému dává na napsání jedno dějství. Ani jeden neví co píše ten druhý, a tak dílo skončí dalším neúspěchem. Dokonce ho vláda zakáže, protože Vautrinova paruka náramně připomíná pokrývku hlavy krále Ludvíka Filipa. Balzacovi nabízí odškodné, ten ho ale kvůli své hrdosti odmítá. Balzac zjišťuje, že tudy cesta opravdu nevede. Svou záchranu vidí ve smělém plánu jednoho Itala, se kterým se seznámil na své druhé italské cestě, kterou podnikl se svou milenkou přestrojenou za chlapce. V této bezvýznamné dívce všichni Italové viděli George Sandovou. Podle něj se dá z vytěžených hald ze stříbrných dolů na Sardinii, které tam zanechali Římané, moderní metodou vytěžit ještě značné množství stříbra. Po půldruhém roce váhání se Balzac vydává na dobrodružnou cestu na Sardinii. Zatímco jeho hrdinové vždy uvažují racionálně, Balzac nikdy. Po nesmírně útrapné cestě, při níž je několikrát uvržen do karantény, zjišťuje na Sardinii, že již započala těžba. Další plán ztroskotal. Veškeré Balzacovy nápady byly ve skutečnosti dobré, ale byly špatně realizované. Tiskárna, vydavatelství využívající moderní technologie by skutečně mnoha lidem vynášela. Deník vedený takovým autorem, jako je Balzac, který píše články jak na běžícím pásu. Těžba z již vytěžených hald, která vynesla miliony společnosti, která tento postup zavedla. Balzac prostě nemá vlohy pro obchod. Čeká na zázrak, který by ho vytáhl z bídy. Ten přijde v podobě dopisu od paní Hanské, v němž oznamuje, že pan Hanski zemřel. Tím začíná skutečný obrat v autorově životě. I když výše popisované období je finančně nejhorším, napíše v něm ta nejslavnější díla. Napíše Cabinet des antiques, La Rabouillaise, Le Pere Goriot, dokončí Cesara Birotteau, začne psát Les Illusions perdues a Splendeurs et Miseures des Courtisanes. Dokonce jako jeden z mála autorů obhajuje Stendhala, v němž spatřuje jednoho z největších autorů doby. Stejně jako Zola hájil Dreyffuse, zastává se i Balzac svého přítele, který je obviněn ze spáchání vraždy. Zatímco Dreyffus byl rehabilitován, Balzacův přítel je popraven. Když 5. ledna 1842 otvírá dopis od paní Hanské je naplněn štěstím a zároveň se v něm probouzí rozpaky. Během několika minulých let totiž jeho korespondence s paní Hanskou značně opadla. Ani jeden již neměl co psát. Paní Hanskou přestaly bavit Balazcovy marně skrývané milostné románky. Okamžitě po přečtení tohoto dopisu Balzac posílá naléhavé psaní s žádostí o povolení k příjezdu do domu paní Hanské. Místo vytouženého ano dostává důrazné ne. Situace paní Hanské je velmi těžká. Po manželově smrti musí svést několik nepříjemných soudních sporů o manželův majetek. Potřebuje provdat svou dceru. Od sňatku s malicherným romanopiscem jí odrazuje celá rodina. Nehledě na to, že sňatek s cizincem by musel odsouhlasit car a její majetek by se opět bez carova souhlasu nemohl vyvézt přes hranice. Pro výhodnější pozici při hledání nápadníků pro svou dceru odjíždí paní Hanská do Petrohradu. Zatím Balzac opětovně zkouší štěstí v divadle. Jeho další díla jsou už daleko lepší, přesto tentokrát díky spekulaci se vstupenkami nemají úspěch. Dalším pokusem je spekulace s akciemi Severní dráhy, to je však opět neúspěch. Vysvobozením má být Balzacův nápad na vydání všech svých prací. Nabídku přijímá skupina nakladatelů. Vše se zdá být dokonáno, až na název. Nakonec tomuto souboru spisů dá Balzac název Comédie humaine. Inspiraci k názvu získal od Danteho Božské komedie. Napíše také předmluvu k tomuto dílu, které nemá v historii literatury obdoby. Tato šestnácti stránková předmluva zabere Balzacovi daleko více času než román. Můžeme jí však pokládat za manifest realismu. V roce 1843, půl druhého roku po smrti svého manžela zve paní Hanská Balzaca konečně do Petrohradu. Po několikaměsíčním pobytu v hlavním městě ruské monarchie vrací se Balzac do Paříže, kde ho již tradičně čekají problémy. Tentokrát se před odjezdem pojistil. Dal do divadla svou novou hru Paméla Giraud, která za něj měla vydělávat peníze. Kvůli politickým důvodům však nebyla uvedena. To znamená pro Balzaca další finanční tíseň. Rozhodne se z ní dostat svým tradičním způsobem, tvrdou prací od rána do noci. V pětačtyřiceti letech však již jeho organismus nepracuje naplno. Již nemůže psát celé dny. Káva nezabírá a lékaři ho nutí k tomu, aby se šetřil. Poprvé za celý svůj život nedodá román včas. Když nemůže psát, tak alespoň hledá rozkošný dům pro sebe a paní Hanskou. Ta ho na konci roku pozve na výlet do Drážďan, kam zavítala společně se svou dcerou a budoucím zetěm Mnizskem, velmi bohatým a urozeným ruským šlechticem. Společně s nimi potom cestuje do Paříže (musí zde být v přestrojení, protože car nedovoluje svým občanům pobyt v Paříži), do Neapole a do Bruselu. Po skončení této velkolepé cesty dává paní Hanská Balzacovi nějaké peníze na zakoupení domu a jeho výbavu. Balzac koupí nepříliš vkusný dům v rue Fortunée. Nyní začíná jeho nová vášeň. Začíná sbírat bezcenné obrazy, které vydává za díla Holbeina. Shání starožitný nábytek a považuje ho za nábytek Marie Medicejské. Když ustoupí tato vášeň začíná naposledy psát. Dokončuje Splendeurs et miseres des courtisnaes, les Illusions perdues. Píše jedny ze svých nejlepších děl Le Cousin Pons, La Cousine Bete. Tato díla jsou čistě realistická a je v nich vyjádřeno trpké zklamání a ztráta iluzí.
Když se dcera paní Hanské vdá za Mnizska, již nic nebrání jejich společnému sňatku. Balzac naplánuje tajnou svatbu v Métách, ale jeho budoucí choť se nakonec rozhodne svatbu opět odložit na neurčito. Znovu a znovu se paní Hanská vymlouvá a Balzac začíná chápat, že pro ní nic neznamená. Po dokončení svého nového románu je rozhodnut odjet za svou vyvolenou do jejího sídla na Ukrajině do Wierzchovně. I když mu za román již nikdo není ochoten zaplatit, shání peníze na cestu. Výlet na Ukrajinu je v té době velikým dobrodružstvím. Cesty jsou špatné a nebezpečné. Balzac překoná tuto velkou vzdálenost za neuvěřitelných deset dní, (normálně cesta trvala asi dva týdny) a dokonce předstihuje dopis, který měl rodinu zpravit o jeho příjezdu. Toto zdánlivě venkovské sídlo udělá na Balzaca velký dojem. Rodina žije v neobyčejném přepychu. Sídlo připomíná luxusní francouzský zámek. Rodina vlastní tisíce duší a území velikosti francouzského departmentu. Uprostřed nejkrutější zimy však Balzac náhle odjíždí kvůli problémům na burze. Paní Hanská zůstala na Ukrajině. Do Paříže se jí vůbec nechce. Zde je v klidu a bezpečí před jakýmikoliv Balzacovými spekulacemi. V Paříži je Balzac úplně v nejhorší finanční situaci, v jaké kdy byl, nemá ani na chléb. Nemůžeme se mu ani divit, že před dalšími nepříjemnostmi, které by ho v rodném městě určitě čekaly, prchá zpět do Wierzchovně. Místo dřívějších radovánek a bezstarostnosti zachvátí Balzaca nuda a posléze i nemoc. Nyní se mu mstí organismus za celoživotní vypětí a neprospívá mu ani ukrajinské podnebí. S předtuchou blížící se smrti píše dopisy všem svým ctitelkám. Když paní Hanská vidí, že Balzacovi již nezbývá mnoho času rozhodne se splnit jeho celoživotní sen. 14. dubna 1850 se koná v kostele Svaté Barbory v nejbližším guberniálním městě Berdičevu malá svatba.Nikdo není pozván, ani nikdo uvědoměn. Hned po svatbě se novomanželský pár vydává na cestu do Paříže. Cestou se často zastavují, a tak uplynou dva měsíce než přibudou do Paříže. Za tuto dobu se paní Hanská (nyní už Balzacová) ani jednou neobtěžovala napsat své tchýni, která zatím spravuje jejich budoucí sídlo. Balzac jí omlouvá tím, že má oteklé ruce a nemůže psát. Uvítání do domu má být pro Balzacovu choť velkolepé. Vše je přichystáno, ale místo toho, aby byly velkolepě přivítáni, musí se Balzac vloupat do svého domu jako zloděj. Jeho sluha se totiž zbláznil. V této době Balzacova nemoc již tak pokročila, že tento mistr pera nemůže číst ani psát. Teprve teď se projevuje nesmírná necitelnost paní Balzacové. Místo soucitu a lítosti píše své dceři dopisy o tom, co si ten který den koupila nového. Na začátku léta již nad Balzacem doktoři lámou hůl. Při životě ho udržují pouze pomocí tlumících léků. Balzac umírá z noci 17. na 18. srpna 1850. Jako místo posledního odpočinku mu paní Balzacová zvolí nádherný hřbitov Pere Lachaise, kam sám tak rád chodil. Místo milovaných přátel nesou jeho rakev jeho nepřátelé. Tak málo ho jeho žena znala. Velkolepou poslední řeč má Victor Hugo. Tím je završen osud jednoho z nejlepších a nejplodnějších romanopisců všech doby.
Veškeré informace jsem čerpal z knihy Stefan Zweig - Balzac