Immanuel Kant

( 1724 – 1804 )

Immanuel Kant se narodil roku 1724 v tehdejším východopruském Königsbergu (dnešním Kaliningradu na území Ruska) v rodině řemeslníka . Zde také Kant studoval, vyučoval , stal se univerzitním profesorem a konečně i rektorem univerzity ; zde rovněž napsal všechny své nejvýznamnější práce a žil až do své smrti - do r. 1804.
Na cestě filosofického poznání se Kant snažil vyřešit 3 základní otázky :
1. vysvětlit zdroje různých druhů poznání , vědeckého i filosofického ;
2. zdůvodnit , na čem spočívá hodnověrnost přírodovědeckého a matemati. poznání ;
3. prozkoumat formy a kategorie vědeckého myšlení .
Kant byl nejen filosofem , ale i velikým vědcem v oblasti přírodních věd ; v kosmologii , ve fyzikální geografii , v antropologii , atd. Na univerzitě v Královci přednášel kromě filosofických disciplín také přírodní vědy . Kantův filosofických vývoj se dělil na dvě významná období . V prvním „předkritickém” období (do r.1770) se snažil řešit filosofické problémy , tz. otázky bytí , otázky filosofie přírody , náboženství , etiky , logiky , přičemž byl přesvědčen , že filosofie může být zpracována a zdůvodněna jako spekulativní věda , tj. bez přihlédnutí ke zkušenostním faktům . Nejvýznamnějším spisem prvního období jsou jeho Allgemeine Naturgeschichte und Theories des Himmels (Všeobecná přírodní historie a teorie nebes , 1755) . V této práci Kant vyslovil i svoji hypotézu (do dějin pak vešla pod názvem Kant - Laplaceova) o vzniku sluneční soustavy z původní rozptýlené a beztvárné látky působením přitažlivé a odpudivé síly . Dějiny přírody tu chápe jako pohyb od jednoduchého k složitému , od chaotického k uspořádanému a organizovanému , avšak s tímto s ním nesouhlasilo mnoho osobností tehdejší doby
( J. G. Haman , J. G. Herder , F. H. Jacobi , atd.) .
Ve druhém „kritickém” období (od r.1771) usiluje o to , aby přísně oddělil jevy od „ věcí o sobě ” . Podle Kanta existuje svět věcí , který je nezávislí na našem vědomí . Věci o sobě nemohou být podle něho dány ze zkušenosti . Kant se snaží dokázat , že tyto věci jsou nepostradatelné , že poznáváme pouze jevy nebo způsob , jakým tyto věci o sobě na nás působí . V tomto období vlastně zkoumá složení , vznik a hranice různých funkcí poznání . Učení , které vzniklo v tomto období , bylo agnosticismem . Agnosticismus byl základní rys tohoto období , tj. smiřování materialismu s
idealismem . Sám Kant jej nazýval „kritikou rozumu” . Kant chápal , že toto jeho učení omezuje rozum , protože rozumu upírá schopnost poznat podstatu věcí a ponechává mu pouze poznání určitých jevů . Tímto soudil , že takové omezení rozumu na poznání pouhých jevů je nutné pro vývoj vědy , neboť zbavuje opodstatnění různé logické důkazy o existenci boha , o nadsmyslovém světě atd. Kant se ovšem i přesto domníval , že věřit v boha je nejen možné , ale i nutné, protože bez víry nelze smířit požadavek mravního vědomí s existencí zla .
Existence takových pojmů jako „svoboda” , „nesmrtelnost” a „bůh” se podle Kanta vysvětluje vírou v „ pomyslný svět ” (podle Kanta myšlený rozumem , ale rozumem nepostižitelný) . Jejich bytí nepředstavuje teoreticky dokazatelnou pravdu , ale je nutným postulátem (požadavkem) „ praktického rozumu ” .
I když Kant omezil vědění ve prospěch víry , snažil se zároveň oslabit závislost etiky na víře . Na rozdíl od učení protestantských a katolických teologů tvrdí , že se mravnost nezakládá na náboženství , ale naopak náboženství na mravnosti .
V Kantově filosofickém vývoji se odrazila slabost současného německého měšťanstva . Kant nevěří , že zlo jenž existuje v životě společnosti , může být odstraněno – hledá útěchu ve víře . Vědecké „postižení” - jak jej sám Kant nazýval - neboli poznání není rozumové , ale má charakter rozvažování .Víra v boha je zárukou mravního řádu , který nemůže být nalezen v empirickém světě (empeiria = zkušenost ; název pro souhrn teorií vysvětlujících původ , povahu , metody a platnost pouhého lidského poznání ze smyslové zkušenosti ). Nejvýznamnějšími spisy druhého období jsou např. : Kritik der reinen Vernunf (Kritika čistého rozumu , 1781)
věnovaná metafyzice ; Kritik der praktischen Vernunf (Kritika praktického rozumu , 1788) věnovaná etice ; Kritik der Urteilskraft (Kritika soudnosti , 1790) zde se zabývá převážně estetikou . Základem těchto tří Kritik je Kantovo „učení o věcech o sobě” a o „jevech”. Pokud jde o rozpor nutnosti a svobody , není skutečným rozporem , říká Kant , neboť člověk jedná v určitém směru nutně , v jiném svobodně . Člověk postupuje nutně , protože je se svými myšlenkami , city a touhami „jevem” mezi ostatními přírodními jevy a v tomto smyslu je však také mravní bytostí , subjektem mravního vědomí . Jako mravní bytost patří do světa inteligibilních (termín označující předmět nebo jev postihovaný pouze rozumem) „ věcí o sobě ” . Jako takový je nezávislý a svoboden.
Z toho všeho vyplívá , že v Kantově etice je hodnocena pouze čistá vůle a úmysl sám o sobě . Člověk je podle Kanta mravně svobodný . Jeho nesvoboda se omezuje na šíři jevů , ale ve světě noumentálním ( noumenon = pojem , který byl považován za poznatelný pouze rozumem ; v Kantově filosofii „ věc o sobě ”) , v mravním světě svobody , zůstává jeho lidská důstojnost a autonomie nedotčena .
„Kdykoliv Kant připouští , že našim představám odpovídá cosi mimo nás , jakási věc o sobě , je Kant materialistou . Kdykoliv tuto věc o sobě prohlašuje za nepoznatelnou , transcendentní , ležící mimo tento svět , vystupuje Kant jako idealista – tak takto se později ( kolem r.1895 ) záporně vyslovil ke Kantovým myšlenkám V. I. Lenin.
Kantova filosofie významně ovlivnila další vývoj filosofického myšlení (v mnohém na ni navázali i další představitelé něm. klasické filosofie) a zasáhla i široké umělecké kruhy . Po roce 1850 zesílil Kantův vliv ve Francii a později po roce 1860 pak i v Německu ( Novokantovství ) .
K jeho nejvýznamnějším pokračovatelům patřili např. : Johann Gottlieb Fichte , Fridrich von Shiller , Fridrich W. J. von Schelling .

Tuto významnou osobnost v dějinách filosofie a novodobé etiky jsem si vybral a popisoval proto , že svými myšlenkami a radikálními názory ( , a to i přes nepřízeň osudu ) „ předstihl svou dobu ” . Immanuel Kant byl také zakladatelem tzv.
„ novodobé etiky ” , která se dodnes využívá k výkladu některých filosofických , ale i etických otázek . A spolu s G. W. Hegelem byl jedním z prvních filosofů , kteří si doopravdy uvědomovali lidskou existenci takovou jaká skutečně je.