Jack London

V roce 1913 Jack London stál a díval se, jak hoří jeho nový dům za sedmdesát tisíc dolarů. Vlkův dům, jak ho nazval, aby podtrhl svou sílu a nezávislost. V žáru ohně mizel jeden z jeho posledních velkých snů.

Té noci předcházely tři roky, kdy se velký dobrodruh, spisovatel a vizionář Jack London konečně usadil. Koupil si ranč v Glen Ellen v kalifornském Měsíčním údolí a chtěl postavit dům s třiadvaceti pokoji, hernou, hudebním salonem, obrovskou jídelnou a knihovnou pro čtyři tisíce svazků. Začal také intenzivně hospodařit - pěstoval řepu, ječmen, choval čistokrevné anglické koně, plemenný dobytek. Touha po dálkách ho už přešla, zato zuřivě psal, aby měl na rostoucí výdaje.

Požár domu byl katastrofou lidskou i finanční. Ačkoli se stavitel domníval, že ho způsobilo samovznícení hadrů napuštěných terpentýnem, Jack věřil, že byl založen, protože se rozhořel současně z několika stran. Když onen osudný den Jack London prohlásil, že Vlkův dům vystaví znovu, možná tušil, že mu na tak velký úkol budou chybět síly i peníze.

ČTENÁŘ A DŘÍČ

Jack London se narodil v lednu 1876 v San Francisku jako nemanželské dítě potulného astrologa W. H. Chaneyho a duchařky Flory Welmanové. Osm měsíců po jeho narození se matka provdala za příležitostného dělníka Jacka Londona. Na rozdíl od otce, který přes všechnu podobnost se synem otcovství popíral, měl otčím Jacka upřímně rád a stali se dobrými přáteli.

Devítiletý Jack musel po škole pracovat - roznášel noviny, pomáhal zmrzlináři, pracoval jako nosič, stavěl kuželky. A četl. Vášnivě a neustále - při jídle, při chůzi, v každém okamžiku volna. Dokázal si našetřit na starou loď a křižoval zrádné proudy zátoky San Franciska.

Ve třinácti skončil Jack London školu, ale na to, aby pokračoval ve studiu, nebyly peníze. Navíc nevlastního otce srazil vlak, a tak musel Jack živit rodinu - pracoval v konzervárně za deset centů na hodinu i dvacet hodin denně...

PIRÁT

Po několika měsících vyčerpávající práce se rozhodl svůj osud změnit. Vypůjčil si tři sta dolarů, koupil motorovou loď a začal podnikat noční pirátské výpravy za ústřicemi. Najednou vydělával až 180 dolarů za jedinou noc, právě tolik, kolik dostával jako dělník za půl roku dřiny. Možná výčitky, možná strach ho však přiměly k tomu, že se dal posléze k říční hlídce, která ústřicové piráty chytala...

V sedmnácti letech odcestoval Jack London lodí k břehům Koreje a Japonska. Po skončení plavby však London nesehnal jiné zaměstnání než práci dělníka v přádelně. Ve chvílích volna četl, ale už i psal o svých zážitcích a matka ho přiměla, aby poslal příspěvek do soutěže časopisu San Francisco Call. Ač smrtelně unaven, napsal během tří nocí povídku Tajfun u japonského pobřeží - a vyhrál. Dostal tak svůj první honorář - 25 dolarů. Když mu odmítli v přádelně zvýšit plat, odešel Jack London do elektrárny, kde dělal topiče, nakonec se však rozhodl toulat po Státech.

TULÁK

Už před lety se naučil tuláckým dovednostem: pít, žebrat, okrádat opilce, honit se s brzdaři nákladních vozů a seskakovat z rozjetých rychlíků. Přes Chicago se dostal do New Yorku, kde byl zatčen pro potulku a na třicet dní uvězněn.

Londonovi došlo, že bez vzdělání neuspěje. Vstoupil na oaklandskou vyšší školu a opět se živil různě: sekal trávu, dělal poslíčka, klepal koberce. Pak začal studovat Kalifornskou univerzitu v Berkeley. Po necelém roce usoudil, že mu vysoká škola nemůže dát to, co samostudium. A začal intenzivněji psát. Pracoval dnem i nocí a svou poezii, povídky a úvahy trpělivě rozesílal časopisům na Východě. Bezvýsledně. Nakonec se vzdal a šel pracovat do prádelny. Pral, škrobil a žehlil košile až do chvíle, kdy se na Klondiku našlo zlato.

ZLATOKOP

Společně s přáteli se Jack London neprodleně vypravil na sever. Jen devadesát dní jim trvalo, než se zásobami překonali strmý Chilkootský průsmyk. Na cestu si London kromě Miltonova Ztraceného ráje vzal i první díl Marxova Kapitálu...

Během ročního pobytu na Klondiku London žádné zlato nenašel, ale získal znalost tvrdého života Aljašky a množství poznámek a námětů ze života zlatokopů. Po roce se rozhodl vrátit do San Franciska. Aby se tam dostal, musel na otevřeném člunu urazit 1900 mil po řece Yukonu a Beringově moři.

TISÍC SLOV

Všechny odeslané rukopisy se mu stále vracely. Zlobil se, ale nevzdával. Jak se díval na ty, kteří jeho povídky odmítali, popisuje později ústy Martina Edena: „Všechny brány k úspěchu v literatuře střeží tihle hlídací psi, zkrachovaní literáti... Skoro všichni to jsou lidé, kteří chtěli psát, ale neuspěli. A přesto právě oni, ze všeho tvorstva pod sluncem právě ti nejméně způsobilí, rozhodují, co se dostane do tisku a co ne."

Ale nebyli takoví všichni. Přišel den, kdy jeho drsný a vzrušující styl psaní zvítězil. Dostal dopis z redakce Overland Monthly, že přijímají jeho povídku Zdar muži na cestě. Za povídku o čtyřech tisících slovech mu redakce přislíbila pět dolarů. „Dolar a čtvrt za tisíc slov! Že jsem na místě nezemřel, to mne přesvědčuje, že mám mimořádnou duševní odolnost, která mi umožní přežít všechny ostatní lidi a stát se posledním obyvatelem země," poznamenal si. Ještě téhož dne odpoledne přišel dopis z časopisu The Black Cat s příslibem, že za jinou povídku dostane čtyřicet dolarů, když ji zkrátí na polovinu.

Pravidelně pak psal každý den, šest dní v týdnu svých tisíc slov - tento zvyk mu vydržel do konce života. Ozývaly se serióznější časopisy, honoráře rostly. Dopis jednoho z čtenářů naznačuje, proč dal nakonec Jack London flek všem uhlazeným autorům své doby: „Používá běžné mluvy, jeho sloh má novost, sílu a mužnost. Kreslí živý obraz hrůz mrazu, tmy a hladovění, radosti z lidské družby v nepříznivých okolnostech a ryzí lidské vlastnosti, které ukazují drsný boj s přírodou."

ŽENY

Jack London byl velmi přitažlivý pro ženy. „Živě ho vidím, jak jednou rukou řídí svoje kolo a v druhé drží velkou kytici žlutých růží... Čapku má posunutou dozadu na hustých hnědých vlasech, velké modré oči se dlouhými pohledy dívají na svět jako hvězdy. Mužný a krásný hoch," popsala jeho vzhled jedna z mnoha jeho přítelkyň Anna Strunská.

London byl dvakrát ženatý. S Bessi Maddernovou měl dvě dcery, po třech letech a třech měsících ji však nenadále opustil, rozvedl se a hned druhý den se v Chicagu oženil znovu, s Charmian Kittredgeovou. Když zjistil, že sňatek je neplatný, protože zákony státu Illinois nedovolují, aby byl uzavřen před uplynutím jednoroční lhůty od rozvodu, prohlásil: „Ožením se třeba v každém státě Unie, bude-li to nutné."

LÉTA TRIUMFU

Přišlo první úspěšné desetiletí, na jehož konci se Jack London stává nejúspěšnějším americkým spisovatelem. Čtenáři po celém světě jsou strženi Voláním divočiny (1903) - příběhem tažného psa Bucka, který se vrací do náruče přírody, Mořským vlkem (1904) o kapitánu Larsenovi, vzdělaném lidském dravci, neschopném žít v lidském společenství. Milují proslulého Bílého tesáka (1906), děsí je Železná pata (1907), futurologická kniha předpovídající fašismus. Nejen čtenáři, ale i kritici začínají považovat jeho autobiografickou knihu Martin Eden (1909) za největší z amerických románů.

SOCIALISTA

Jack London byl přesvědčen, že proletariát nejpozději do roku 2000 osvobodí svět od kapitalismu. Obdivoval však i silné individuality a hluboce věřil v dominantní roli bílé rasy (téma nadřazenosti bělochů se objevovalo v mnoha jeho povídkách). „...Socialismus má určité spřízněné a favorizované rasy posílit, aby zvítězily v boji o život a dědičně vládly nad zemí, na níž podřadnější a slabší rasy časem vyhynou," napsal. Hlásal sice osvobození lidstva, ale během své cesty po Tichomoří se zúčastnil honů na domorodce posílané na otrockou práci na kokosových plantážích.

Ve vzpomínkách jeho současníků však vystupuje i jiný London: upřímný modrooký chlapec, jehož srdce bylo vždy otevřené každému, kdo potřeboval pomoc, a to i tehdy, když byl sám téměř na mizině.

OPĚT NA CESTÁCH

Za pár let vydělal Jack London milion dolarů, které mu protekly prsty jako písek. Začal stavět loď Snark, která měla být nejlepším plavidlem, jaké Kalifornie poznala. Měla však tolik závad, že když se s ní v dubnu 1907 vydal společně se svou ženou Charmian a amatérskou posádkou na cestu kolem světa, téměř se potopila. Prvním cílem plavby byly Havajské ostrovy, kde Jack hovořil s malomocnými na ostrově Molokai a naučil se plavat na příbojovém prknu. Napsal pak článek Královský sport, jímž v Americe zpopularizoval surfing. Z Havajských ostrovů se London plavil na Tahiti, odtud na ostrov Bora Bora, pak k Fidži a Šalomounovým ostrovům. Za dva roky však plavba plánovaná na sedm let náhle skončila, protože London onemocněl.

PIJAN

Rok 1913, kdy shořel Vlkův dům, nebyl pro Jacka Londona pouze prohrou. Ve čtyřech časopisech mu vycházely na pokračování romány, další dva vydal knižně. Rozepsal svůj poslední velký román - Tulák po hvězdách. Pak ale přišla osobní zklamání: přes upřímnou snahu se mu nedařilo navázat kontakt s dcerou z prvního manželství Joan, přestal si rozumět i s žárlivou Charmian, stále víc se ho zmocňovaly deprese, kterými trpěl už dříve. Omrzelo ho psaní, začal nezvládnutelně pít. Svět se pro něj změnil v utrpení.

Když ráno 22. listopadu 1916 otevřel jeho sluha Nakata dveře pokoje na farmě Glen Ellen, nalezl slavného spisovatele v bezvědomí. Často se bez bližších podrobností uvádí, že se Jack London předávkoval drogami. Faktem však je, že tak učinil zcela vědomě. Jeho životopisec Irving Stone v knize Námořník na koni popisuje, jak přivolaný doktor Thomson nalezl na podlaze pokoje „dvě prázdné ampulky, označené morfiumsulfát a atropinsulfát a na nočním stolku uviděl psací blok s výpočty smrtelné dávky těchto drog."

„Není smrti. Život je duch a duch nemůže zemřít," praví Darrell Standing, hrdina z posledního velkého Londonova románu Tulák po hvězdách. A Londonův duch opravdu nezemřel. Zůstala po něm padesátka knih, které dodnes čtou všechny generace milovníků dobrodružství.