Jan Amos Komenský

28.3.1952 - Nivnice - 15.11.1670 - Amsterodam

Evropu trýznila válka. Míle prašných cest zdupaly střevíce žoldnéřů a kopyta jejich koní. Pluky táhly krajem, kruté a ničící; zápas byl jakoby bez konce, protože po všech bitvách a masakrech se vždycky našli armády, které s čerstvou silou znovu vytáhli do boje. Smlouva mezi pány v řasených i krajkových límcích ukončila válku nazvanou později jako třicetiletá, avšak děla se brzy opět ozvala. Ti, jimž zbylo více sil, se pod nějakou záminkou vrhli na slabší nepřátele. Francouzi na Španěly, Švédové na Poláky .......

Bylo jen pár míst, kde rány z mušket ještě netřeskly. Třeba polské město Lešno na jih od Poznaně, kousek cesty od habsburské moci ve Slezsku. Kromě místních obyvatel v něm žilo i tisíc Čechů. Přišli sem už před léty, když vítězové z Bílé hory donutili poraženou zemi přijmout vládu císaře a jeho nohsledů i katolickou
víru - duchovní vyjádření triumfu Habsburků. Mnozí Češi odešli raději za hranice, vystěhovali se do různých krajů v Německu i do vzdálenějších zemí, ale také do Polska - do Ostrorogu, Šamotul, Lobženice, Skoků ... A mnozí do Lešna. Vždyť v tom městě se usídlil vážený a brzy vůbec nejváženější ze člen českobratrské jednoty Jan Amos Komenský. K jeho jménu kdysi, ještě před nekonečným válčením, připojili učitelé v Přerově slovo Amos podle latinského amosus, miláček. S rozšířeným jménem Jan Amos poznala pak Komenského celá Evropa jako pedagoga, filozofa, teologa a politika.
A nejen Evropa. Stačí vzpomenout na jeho knihu lanua linguarum resereta, Brána jazyků otevřená. Šlo o dokonalou učebnici cizího jazyka. Místo únavného výkladu gramatiky a dlouhých sloupců ze souvislosti vytržených výrazů se opírala o tisíc vět s osmi tisíci slovy v latině i v češtině. Každá věta se týkala nějakého oboru lidského vědění a činnosti. Učebnice vyšla v Lešně a odborníci ji brzy začali překládat do němčiny, holandštiny, francouzštiny, švédštiny ..... V osmanské říši, v syrském Aleppu, pracoval holandský profesor Pieter Golius. Dostal z Evropy zásilku knih, mezi nimi i Bránu jazyků. Po čase napsal svému bratrovi Jakobovi do Leidenu. „Jal jsem se spis lanua linguarum reserata překládat do arabštiny. A když jsem překročil polovinu, ukázal jsem překlad a machometáni byli tak nadšeni, že si již mezi sebou rozdělili úlohy, kdo má překládat toto dílo do turečtiny, kdo do perštiny, kdo do mongolštiny.... Již se dotazují po více pracích tohoto spisovatele podobně napsaných.“
Nešlo jen o Bránu jazyků. Angličané pozvali Komenského z Lešna do Londýna, aby se pod jeho vedením připravilo veledílo Pansophia, Vševěda. Ale bojovat se začalo i za Lamanšským průlivem a práci učenců nebylo náhle dost místa...
V Holandsku se Komenský sešel s proslulým filozofem Descartem. Na jedné straně francouzský šlechtic, bohatý pán na zámečku Endeggest u Leidenu, na druhé syn měšťana z poddanského městečka Nivnice na Moravě. Oba moudří, uznávaní a silní v umění vést diskusí.
Do Paříže zval Komenského kardinál Richelieu, na sever Švédové - chtěli reformovat své školy, dát jim nové učebnice. A kdo jiný se měl k takovému úkolu hodit lépe než Komenský, autor Didaktiky velké?

Švédové. Mnozí Češi jim věřili, stovky českých vojáků sloužily pod jejich prapory. Bojovali proti císařským, snili o porážce Habsburků, o obnoveném českém státě ve středu Evropy a někteří snad i o tom, že na Karlově vysokém učení bude přednášet Jan Amos Komenský.....
„Švédsko nikdy neupustí při mírovém jednání od požadavku, aby byl v Čechách obnoven stav, jaký byl před vypuknutí války v roce 1618. Další podmínka, na které bude Švédsko trvat je, že České království musí být osvobozeno a všichni protestanti prohlášeni za rovnoprávné s katolíky.“ Tento vzkaz prý Komenský dostal v pobaltském Elblagu, kde pracoval na učebnicích pro Švédy, od jejich kanceláře Axela Oxenstjerny.
Ale všechno bylo nakonec jinak. Armády už daleko víc pustošily než bojovaly, vyslanci jednali ve vestfálských městech o míru; nakonec ho uzavřeli a s konečnou platností uzavřeli a s konečnou platností podepsali v Norimberku roku 1650. Habsburský dům ztratil ve válce mnoho, ale ne všechno - vítězství nad Čechy dokázali jeho zmocněnci při mírových jednáních uhájit. Snaha Komenského, jeho vyjednávání, korespondence, prosby byly marné, stejně jako úsilí dalších českých exulantů.
A Komenskému, který ještě před nedávném zapřísahal Oxenstjernu, aby hájil českou věc až dokonce, zbyla jen hořkost a klid pro práci v Lešně.
Toto město se od příchodu českých bratří rozrostlo. Češi měli zdatné řemeslníky, obchodníky, v Lešně už stálo šestnáct set domů s dvanácti tisíci obyvateli. Byla to idyla? Sotva. Vyhnanství nikdy nemůže být idylické a mor zasáhl svého času Lešno stejně vražedně jako kterékoliv jiné město v okolí. Ale čeští bratři tu prožili osmadvacet let bez války, léta důvěry ve švédskou velmoc, zmar a v roce 1655 opětné vzkříšení nadějí.
Seveřané přepluli Balt a jejich král Karel Gustav vstoupil s nároky na polský trůn.
A jeho tah by měl přinést úspěch, zvlášť když někteří polští magnáti - Konispaski, Opaliňski, Radziejowski, Radziwill - opustili svého slabého panovníka a otevřeli náruč příchozím, šeptalo se mezi českými bratry v Lešně. Některé provincie už přijaly novou vládu. Poměry na slezských hranicích se změní, katolického polského krále nahradí Karel Gustav. A Habsburkové v sousedství takové velmoci ? Jak dlouho se pak mohou v Čechách udržet? Vždyť za Karpaty se navíc chystá zasáhnout do sporu i sedmihradský kníže, se kterým před časem mluvil o politických otázkách i nově zvolený biskup Jednoty Jan Amos Komenský.

Žil před svým posledním návratem do Lešna (1654) v Sedmihradsku přes tři léta a získal u knížecího dvora velké jméno. Vedl školu v Sárospataku - Šarišském potoce - předsevzal si, že ji dá ráz vševědné akademie a prosadí názornou výuku, že uplatní své novodobé metody a nebude zatěžovat žáky bezduchým omíláním látky. Chtěl mladé lidi nejen učit, ale i vychovávat, utvářet jejich názory, ukazovat jim souvislosti.
„Hlavní věcí je předvádět správně smyslům věci vnímatelné tak, aby nebylo možno jich nepochopit,“ napsal ve svém díle Orbis pictus, Svět v obrazech, na kterém začal pracovat právě v Sárospratku. „ Tato zásada je základem všech ostatních . Neboť nemůžeme ani jednat, ani mluvit moudře, jestliže dřív řádně neporozumíme všemu , co máme konat a o čem máme mluvit. V rozumu není nic, leč co by bylo dříve ve smyslu. Pilně cvičit smysly ve správném chápání rozdílu věcí znamená tolik, jako klást základy veškeré moudrosti a všem moudrým úkonům životním. Poněvadž se toho ve škole napořád nedbá a žákům se ukládají k učení věci, kterých nepochopili a svými smysli řádně nepostihli, stává se, že práce učitelů a žáků postupuje obtížně a nese málo užitku.“
Dokázal při výuce využít i dětský smysl pro hru - Schola ludus, Škola hrou. Žáci v Šarišském Potoce nacvičili Komenského divadelní kus v latině; lidé v hledišti byli pak udiveni, vždyť malí herci mluvili latinsky výborně. Jistě, učili se text, který je bavil a měl od začátku do konce děj, smysl, neukládali si do paměti jen jedno slovo za druhým jako dřív aqua - voda; semper - vždy; puer - chlapec; inter - mezi .... .
... Bellum - válka. Proroctví - přání rodící myšlenku - tvrdila, že sedmihradská knížata zasadí rozhodující úder Habsburkům. Komenský, diplomat se zkušenostmi mnoha let, jednal se sedmihradským dvorem, který v minulosti, za knížete Bethlena, vysílal vojska Čechům na pomoc. Kdysi dokonce obléhala armáda českých stavů společně se sedmihradskými vojáky Vídeň a stačilo tehdy tak málo.
Určitě věřil Komenský a jeho krajané v Lešně, že zasáhne Sedmihradsko do událostí v Polsku. A jejich naděje zesílí, Habsburkové budou mít odkrytou severní hranici a za ní mocné nepřátele.

Šlo o zoufalé výpočty. Stéblo určené k tomu, aby se zlomilo. Švédové porušili sliby a jejich vojáci, většinou veteráni ze třicetileté války, zaplavili Polsko krví. Loupili, vypalovali vesnice, znásilňovali ženy. Rány dlouhých bojů je zbavily myšlenek na slitování a milosrdenství a násilí vyvolalo odpor.
Polští sedláci, ti kteří přežili, si z kos udělali prosté píky, do boje vytáhla i část šlechty, vedl ji pan Czarniecki. Na úrodnou půdu padla slova jezuitů . Krutí Švédové byli přece kacíři a luteráni.
Lešno přijalo před několika měsíci dobrovolně vládu Karla Gustava a mělo za to platit daň. Desetitisícové polské vojsko se u jeho bran ukázalo 27. dubna 1656. Dva dny nato bylo město v plamenech. V ulicích se ozýval dusot koní, vzteklý řev i nářek, svist šavlí a seker. Šlo o holý život.
Jen málokdo uznával v té chvíli nějakou jinou hodnotu, ale přesto se takoví lidé našli. Amos Komenský a jeho písař kopali prý v podlaze domu skrýš pro spisy - dílem nedokončené, dílem příliš objemném nato, aby se nesli hořícím městem na cestě za záchranou. Snad se mu podaří zachránit práci, kterou se zabýval tak dlouho ... .
Zázrakem unikl se svou rodinou z Lešna a skryl se v nedalekých blatech. Přišla noc a nebe zrudlo požárem města, kde Komenského a české bratry vítal před osmadvaceti lety snášenlivý hrabě Leszczynski.
Doba byla zlá a osud Lešna nepatřil k vyjímkám. Stejně jako pohroma sedmihradské armády, která na ústupu z opožděného tažení do Polska narazila na vojska Tatarů a byla skoro úplně zničena.
Komenského znala celá Evropa, ale přesto žil ve Slezsku jako štvanec. Uprchl do země pod vládu Habsburků a stěhoval se z místa na místo. Chtěl uniknout císařské moci; bál se i politických oddílů roztroušených podél hranic.
Pár přátel a věrný písař odjeli do spáleného Lešna a začali kopat v rozvalinách Komenského dojmu. Zjistili, že si oheň vzal mnohem víc, než jen budovu a její zařízení... .
Poklad jazyka českého a latinského - dílo, na kterém učenec pracoval třicet let - shořel; Sbírka pansophická čili poklad vševědného materiálu a definic, Úvaha o založení Pansophie, všechno se změnilo v popel. Zachránci přivezli z Lešna jen malou část toho, co Komenský před několika dny skrýval před plameny a divokostí vojáků. Byl na dně. Zoufalý, bez mnoha výsledků své práce. Snad se cítil podobně jako před léty, kdy ho nemoci , průvodci válek, připravily o první ženu a dvě děti, kdy se skrýval na žerotínském panství před zatčením , kdy se naposled díval na českou krajinu a jeho přátele ryli dýkami do půdy, aby si do vyhnanství mohli vzít trochu země z Čech. Jenže tenkrát byl mladý. Dokázal přes všechny pohromy vyučovat děti a sbírat zkušenosti, studovat a rozvíjet vědění nabyté v míru - jak je to dávno - na univerzitách v Herbornu a Heidelbergu. Bude mít na něco podobného sílu i dnes?

Komenského osud však nezůstal utajen. Zpravodajská síť českých bratří pracovala. Utečenec dostal pozvání od příznivců ze Švédska, Sedmihradska, Braniborska a Holandska. Najde prý u nich bezpečí a podmínky k práci.
„Mne po tak velkých bouřích nejvíce k sobě vábilo klidné Holandsko,“ napsal později Komenský ve svém životopise. Odjel do Amsterodamu za posledním dílem svého života a dočkal se chvíle, kdy vyšly jeho Opera didactia omnia, Veškeré spisy didaktické, zahrnující práce od Informatoria školy mateřské až po závěrečný pedagogův odkaz v podobě devíti rozprav.
„Posláním od začátku do konce budiž hledati a nalézati způsob, který by umožnil, aby učitelé méně učili, žáci se však více naučili, aby ve škole neměl místa křik, pocit ošklivosti, vědomí marné práce.“To je snad základní myšlenka jeho díla. A velikost Komenského spočívala v tom , že onen způsob nalezl.
V Amsterodamu, „nejslavnějším tržišti“ tehdejšího světa, pracoval na otázkách vševědy a vydal dílo Obecná porada o nápravě věcí lidských. Vložil na jeho stránky výsledky své práce, své přesvědčení a důvěru v lidi. Vždyť ani doba plná smutku, plamenů a prolité krve nesmí v člověku udusit to nejzákladnější; odvahu samostatně myslet a schopnost vykonat čin.

( Zdeněk Čech )

Jan Amos Komenský byl český spisovatel a myslitel, zakladatel moderní pedagogiky. Po studiích na protestantských univerzitách v Německu se stal českobratrským duchovním. Když bylo poraženo české stavovské povstání na Bílé Hoře (1620) a nastalo pronásledování nekatolíků, opustil r. 1628 vlast a usadil se v polském středisku jednoty bratrské v Lešně. Tam setrval až do požáru r. 1656, při němž mu shořel materiál k velkému slovníku - českého jazyka. Lešenské působení Komenského přerušily obvykle několikaleté pobyty v Anglii, Švédsku a Uhrách, kde na pozvání přátel uplatňoval své pokrokové pedagogické názory, pro něž je dodnes s nazýván učitelem národů. Poslední léta života strávil Komenský v Amsterodamu. Jeho dílo je rozsáhlé a všestranné. Kromě pedagogických spisů, jimiž nejprve získal evropskou proslulost a které shrnul do latinských Sebraných spisů vychovatelských ( 1657 ), vytvořil i moderní názorné jazykové učebnice. Vedle toho se celý život zabýval myšlenkou zpracovat souhrn lidského vědění, tzv. pansoffi ( vševědu ), neboť byl přesvědčen, že dokonalé vzdělání může převychovat celé lidstvo, vést k tzv. všenápravě věcí lidských i k trvalému míru založenému na vzájemném porozumění. Komenský však vytvořil i nejvýznamnější dílo české prózy 17. století, satirickou - Labyrint světa a ráj srdce (1623) s postavou poutníka, který prochází městem - světem, poznává neblahé stránky různých vrstev společnosti a nakonec hledá východisko ve splynutí s Bohem. K víře se utíkal Komenský i v jiných spisech, např. v těch, jimiž chtěl povzbudit své souvěrce po zmarnění jejich nadějí vestfálským mírem na konci třicetiletí války (1648), a zejména v útěšné závěti Kšaft umírající matky jednoty bratrské (1650), kde vyjádřil i naději v lepší budoucnost českého národa.