Jan Evangelista Purkyně

Mladá léta (1787 – 1807)
Jan Evangelista Purkyně se narodil 18. prosince 1787 v Libochovicích na Litoměřicku jako nejstarší syn Josefa Purkyně, hospodářského úředníka na panství knížat Dietrichsteinů, a Rosalie roz. Šafránkové. Rodina Purkyňů pocházela z Litoměřic. Otec J.E.P. zemřel již roku 1793 ve svých čtyřiceti letech. Měl celkem tři děti: Jana, Emanuela, který brzy zemřel, a Josefa.
J.E.Purkyně chodil nejdříve do školy v Libochovicích, ale díky svému hudebnímu nadání odešel již v jedenácti letech jako choralista do Mikulova na gymnázium, které patřilo katolickému řádu piaristů. V sedmnácti letech po úspěšném ukončení gymnázia vstoupil do piaristického řádu. Tento řád mu dával dobrou příležitost stát se učitelem a věnovat se vědě. Řádové stanovy ukládaly členům přímo za povinnost poskytovat bezplatné vzdělání chudé mládeži a sirotkům. Piaristé přijímali proto do škol i děti evangelického a židovského vyznání, na rozdíl např. od jezuitů. Od těch se lišili i v učebním plánu: od začátku vyučovali matematiku, filozofii a experimentální fyziku, pěstovali rovněž přírodní vědy, hudbu, malbu a cizí řeči. Po ročním noviciátu, který Purkyně strávil ve Staré Vodě u slezských hranic, byl poslán jako učitel do školy ve Strážnici na uherském pomezí. V té době se Purkyně zabýval českým jazykem a literaturou a učil se i italštině a francouzštině. R. 1806 odešel vyučovat do Litomyšle, kde se seznámil s novější německou filozofií, zejména Fichtovou. To ho povzbudilo k vědecké činnosti, takže vystoupil z řádu v roce 1807, aby se mohl plně věnovat vědě ve svobodnějších podmínkách, a odešel do Prahy.

První pražské období (1807-1823)
Po svém odchodu z piaristického řádu vstoupil Purkyně do druhého ročníku studia filosofie na universitě. Živil se jako učitel v různých šlechtických rodinách. Od roku 1810 byl vychovatelem barona Ferdinanda Hildprandta. Ten studoval na hornické akademii ve Štiavnici, kde s ním Purkyně strávil delší dobu. Toto období ještě posílilo Purkyňův zájem o přírodní vědy natolik, že v roce 1814 nastoupil na pražskou lékařskou fakultu. Ze všech oborů se mu stala nejbližší fyziologie. Dokonce plánoval založení zvláštního přírodovědného ústavu v Blatné podle švýcarského vzoru s podporou barona Hildprandta. Nakonec se tohoto plánu vzdal a r. 1818 zakončil svá studia lékařství inaugurační disertací Beiträge zur Kenntnis des Sehens in subjektiver Hinsicht. Spis mu získal mj. přízeň J.W.Goetheho, což mu usnadnilo další kroky ve společenském životě. Do roku 1822 pak Purkyně pracoval jako asistent anatomie u prof. Ilga a Rottenberga v Praze. Neúspěšně se ucházel o profesuru anatomie v Pešti a ve Štýrském Hradci.
Roku 1822 poslal dr. Rust, pruský generální lékař, Purkyňovi dopis, v němž mu oznamoval, že se uvolnilo místo na katedře fyziologie ve Vratislavi. Přestože se o toto místo ucházelo více významných kandidátů, rozhodl se Purkyně zkusit své štěstí a odcestoval do Berlína. Nakonec místo získal za podpory tehdejšího pruského ministra kultury, vzdělávání a zdravotnických záležitostí Altensteina, doktora Rusta, vedoucího pruského vysokoškolského oddělení Schulzeho a berlínského profesora anatomie a fyziologie C.A.Rudolphiho.
Z Berlína Purkyně odcestoval do Výmaru navštívit Goetheho a dále na jeho doporučení navštívil i universitu v Jeně, kde se osobně seznámil s dalšími významnými učenci. Před vánoci 1822 se vrátil do Prahy, a do Vratislavi odešel o velikonocích r. 1923.

Vratislavské období (1823-1850)
Ve Vratislavi nebyl J.E.Purkyně přijat příznivě ani svými kolegy, ani studenty. Všichni nelibě nesli, že na jejich fakultě přednáší učenec z Rakouska, “odkud podle jejich předsudků ničeho dobrého nadíti se nebylo”. Také jeho přednášky, v nichž netradičně nahradil dogmatický přístup experimentálním, byly často předmětem stížností. Avšak během prvních dvou let se Purkyňovi podařilo potlačit nevůli kolegů díky jeho vynikajícím vědomostem a zejména díky vlídnému a skromnému chování.

Svou vratislavskou kariéru zahájil habilitačním spisem De examine physiologico organi visus et systematis cutanei. Jeho odborná autorita byla rok po příchodu do Vratislavi oceněna přijetím do Slezské vlastenecké společnosti (Schlesische Gesellschaft für vaterländische Kultur), učené společnosti, na jejíž půdě přednesl Purkyně do roku 1850 přes 60 sdělení o svých pracích a objevech. V roce 1825 vydal spis Beobachtungen und Versuche zur Physiologie der Sinne, oder Neue Beiträge zur Kenntnis des Sehens in subjektiver Hinsicht, v němž se vrátil k tématu své disertační práce. V následujících letech se cele věnoval plnění svých učitelských povinností a také podnikal experimenty v mnoha oblastech morfologie živočichů i rostlin. Jeho mikroskopické bádání bylo zdokonaleno po roce 1832, kdy se mu podařilo získat “velký” Plösslův mikroskop. Během prvních patnácti let vratislavského období Purkyně publikoval svoje nejvýznamnější objevy a spisy. Z nich nejvyššího ocenění dosáhl spis z r. 1830 De cellulis antherarum fibrosis nec non de granorum pollinarium formis commentatio phytotomica, oceněný Monthyonskou cenou Francouzské akademie. Jako uznávaná vědecká osobnost se Purkyně účastnil sjezdů německých přírodovědců a lékařů v Drážďanech (1826), v Berlíně (1828), ve Vratislavi (1833), v Praze (1837) a v Karlových Varech (1862).
Od samého počátku svého působení ve Vratislavi se Jan Ev. Purkyně snažil zřídit pro fyziologii zvláštní praktický ústav, jaký dosud neexistoval při žádné univerzitě. Zvláště pruské vládě tak chtěl dokázat, jaký přínos by takové praktické ústavy měly pro vědu. Jeho návrh z roku 1831 byl však zamítnut univerzitním kuratoriem jako příliš odvážný. I přes nemalé finanční těžkosti zařídil tedy Purkyně takový ústav ve svém bytě a dal tím svým studentům příležitost pracovat pod jeho dohledem na mikroskopických pozorováních. I v těchto stísněných podmínkách se tak zrodila řada významných objevů a disertačních prací, na nichž Purkyně spolupracoval se svými posluchači. Roku 1836 Purkyně své úspěchy shrnul v dalším spise, který byl projednán na Altensteinově ministerstvu a roku 1839 byl Purkyňovi přidělen nový dům pro fyziologický ústav. Jeho vybavování a zařizování zabralo téměř všechen Purkyňův čas v následujících letech, a proto přestal i spolupracovat na dalších studentských disertacích. Purkyňova vědecká činnost však pokračovala i nadále, své výsledky publikoval jako pojednání v různých periodicích či ve sbornících a knihách jiných autorů.

Horlivá vědecká činnost představovala pro Purkyně i překonání nešťastných událostí v rodinném životě. Purkyně se roku 1827 jako čtyřicetiletý oženil s Julií Rudolphiovou, dcerou berlínského profesora Rudolphiho. Během šťastného manželství se jim v letech 1829 až 1834 narodily čtyři děti: dcery Rosalie a Johanna, synové Emanuel a Karel. Dcery Hanička a Rozárka však zemřely v roce 1832 během epidemie cholery ve Vratislavi, a téhož roku zemřel i Purkyňův tchán C.A.Rudolphi, Purkyňův velký zastánce. V říjnu roku 1834 ztratil Purkyně matku a o tři měsíce později i manželku Julii. Tak obrovská osobní ztráta měla vliv i na Purkyňovy výzkumy.

Ačkoli po počátečních obtížích začal Purkyně ve Vratislavi i v zahraničí docházet velkého uznání pro svou práci, nepřestal nikdy toužit po návratu do vlasti. Stal se tak ve Vratislavi centrem slovanského národního života. Do německých periodik přispíval referáty o českém i slovanském písemnictví. V roce 1832 nalezl ve Vratislavi rukopis kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína, v roce 1839 v Olešnici český žaltář. Dvakrát též navštívil Lešno, kde zhlédl rukopisy J.A.Komenského a archivní památky Jednoty bratrské. Pořídil soupis bohemik v knihovnách Německa a založil ve Vratislavi Towarzystwo literacko- słowanskie. Do češtiny přeložil básně Schillerovy a Tassův Osvobozený Jeruzalém, rovněž pořídil polský překlad Čelakovského Ohlasu písní českých. Ve svých aktivitách týkajících se rozvoje slovanské kultury byl dále podpořen v roce 1842, kdy do Vratislavi jako profesor slovanských literatur přišel právě František Lad. Čelakovský. Roku 1848 se Purkyně účastnil Slovanského sjezdu v Praze a při té příležitosti byl jmenován doktorem filozofie honoris causa pražské univerzity.

Za veškerý svůj přínos pruskému státu byl Purkyně roku 1842 vyznamenán pruským řádem Červeného orla 3.třídy.

Druhé pražské období (1850-1869)
Příležitost k návratu do Prahy se Purkyňovi naskytla již v roce 1835, kdy se uvolnilo místo přednášejícího anatomie na pražské univerzitě. Purkyňovou podmínkou však bylo, aby mu do univerzitní praxe byla započtena i léta strávená v cizině. Jelikož ministerstvo odmítlo Purkyňovi tuto výjimku udělit, musel zůstat ve Vratislavi až do roku 1850, kdy byl spolu s Čelakovským povolán do Prahy a v letním semestru začal přednášet fyziologii.

Prvním Purkyňovým pražským záměrem bylo zřízení samostatného ústavu fyziologie, tak jak se mu to podařilo před jedenácti lety ve Vratislavi. Toho dosáhl již na podzim roku 1951, kdy mu byla přidělena budova ve Spálené ulici. (Po Purkyňově smrti byl ústav zrušen a dům kolem roku 1930 zbořen.) Další jeho snahou bylo pěstování studia přírodních věd v českém jazyce. K tomuto cíli směřovalo i vydávání českého přírodovědného časopisu Živa, který Purkyně redigoval spolu s prof. Krejčím. Živa vycházela od roku 1853, kdy ji Purkyně prosadil navzdory tuhé bachovské reakci, do roku 1864. Přispíval i do Časopisu Českého musea a řadí se mezi autory řady článků ve Slovníku naučném, redigovaném F.Riegrem. Purkyně působil rovněž v mnoha učených společnostech českých i zahraničních, byl předsedou Spolku českých lékařů, místopředsedou Umělecké besedy, předsedou přírodovědeckého odboru Českého muzea, členem Královské české společnosti nauk a mnoha dalších. V letech 1861-1866 byl Purkyně poslancem Českého sněmu za okres velvarsko-slanský.
Na universitě pražské Purkyně přednášel až do svých osmdesáti let. Když chtěl odejít na odpočinek v roce 1865, podali mu posluchači lékařství adresu, v níž ho žádali o setrvání v učitelském úřadě. I ve vysokém věku byl stále mladicky svěží a čilý, což se odrazilo i v jeho bádáních.

V roce 1863, v roce 1000. výročí založení ruské říše, byl Jan Evangelista Purkyně jmenován rytířem sv. Vladimíra 3. třídy. Roku 1866 se stal doktorem lékařství h.c. vídeňské univerzity. V roce 1867 byla u příležitosti Purkyňových 80. narozenin ražena pamětní medaile V.Seidana. Její variantu vydala pražská lékařská fakulta roku 1868 při příležitosti 50. výročí Purkyňova doktorátu. V tomtéž roce byl Purkyně vyznamenán pruským řádem Červeného orla 2. třídy a rakouským rytířským řádem Leopoldovým.

V dubnu 1868 náhle zemřel Purkyňův mladší syn, malíř Karel Purkyně. Koncem roku se velmi zhoršil i Purkyňův zdravotní stav.
Po delší nemoci Jan Evangelista Purkyně zemřel v Praze dne 28. července 1869.

Objevy Jana Evangelisty Purkyně
Postup objektivního vyšetřování oka (1823)
Pozoruhodné je především využití reflexních obrázků k měření zakřivení rohovky. Popsal pozorování předního segmentu oka v šikmém fokálním osvětlení a biomikroskopii oka. Ukázal i možnost pozorování očního pozadí zaživa (princip oftalmoskopie zavedené Helmholtzem v roce 1850).

Fysiologická praxe (1823)
Zdůraznil význam konstituce v lékařství, s níž souvisí rozdíly i mezi zdravými jedinci, a nutnost individualizace ve vyšetřování a v posuzování nemocných.
Závrať, držení těla, udržení rovnováhy (1820-1827)
Zabýval se vztahy mezi smyslovými počitky, závratí, vnímáním prostoru, držením těla a udržením rovnováhy. Poukázal na mimovolný vznik kompenzačních svalových stahů vedoucích k udržení rovnováhy. Popsal nystagmus (kompenzační pohyby očí) za světla i ve tmě. Lokalizoval čidlo pro vznik závrati v hlavě. Zjistil, že poranění mozečku vyvolá pocity podobné závrati.
Zkoušení léků – fyziologická farmakologie (1820-1829)
Purkyně začal již jako medik zkoušet účinky léků sám na sobě. Zdůraznil význam pokusu na vlastním těle na rozdíl od pokusu na zvířeti, zvláště u léků, které působí na psychické a smyslové funkce.
Popsal tyto účinky léků:
Digitalis: růžové mžitky před očima jako časný příznak intoxikace.
Belladonna: vliv na vidění do blízka.
Kafr: vliv na psychické funkce, v malých dávkách stimulující, ve velkých ochrnující.
Narkotické účinky opia, terpentýnové silice, muškátového ořechu, alkoholu.
Purkyně pozoroval též potencující vliv jedné drogy na účinek jiné při podání krátce po sobě.
Studie sluchu (1824-1826)
Kombinační tóny (tzv. Tartiniho třetí tóny) mají subjektivní původ.
Možnost lokalizace rozkmitů na kmitající desce auskultací zvláštním nástrojem (předchůdce stetoskopu).
Vývoj slepičího vejce před líhnutím (1825-1830)
První studium vývoje vejce ve vaječníku před snesením. Purkyně objevil zárodečný měchýřek (vesicula germinativa) a jeho vymizení v době ovulace (smíšení s okolní hmotou – cumulus). Popsal změnu poměru jádra a cytoplasmy za růstu vaječné buňky a rovněž podrobnosti postupu vejce vejcovodem (zmnožení peritoneální tekutiny za ovulace, objevení perivilózního prostoru, změna konsistence žloutku apod.).
Ústrojnost rostlin (1828-1830)
Struktura vláknitých buněk prašníků a tvar pylových zrn, vztah struktury k dynamice pružných útvarů, které způsobují pukání prašníků a rozsívání pylu nebo výtrusů. Purkyně provedl srovnávací studium, ukazující existenci základních strukturních typů buněk, konstantních a charakteristických pro rod a druh.
Fyziologie lidské mluvy (1827-1865)
Purkyně rozlišil fonační ústrojí (hrtan) od rezonančních prostor. Pokusil se o třídění hlásek z hlediska artikulačního a akustického na základě pokusů konaných na sobě samém. Načrtl možnosti využití získaných poznatků ke zdokonalení řeči a napravování řečových vad. Napsal práci z oboru fonetiky, jejíž rukopis se ztratil v berlínské akademii a byl nalezen až v roce 1960.
Vnímání prostoru a pohybu (1827-1853)
Purkyně rozlišil subjektivní a objektivní zrakový prostor. Znázornil pohyb pomocí tzv. kinesiskopu, který sám dále zdokonaloval (předchůdce kinematografu).
Mikroskopická skladba živočišných tkání (1832-1845)
Mikroskopická technika:
· fixace měkkých částí,
· dekalcifikace,
· výbrusy kostí a zubů,
· metody řezání preparátů (mikrotom – popsal Purkyňův asistent A.Oschatz)
Hlavní objevy:
· mikroskopická stavba kůže
· spirálovitý průběh vývodů potních žlaz
· skladba kosti z koncentrických lamel kolem Haversových kanálků, objev kostních buněk
· podrobnosti stavby dentinu a skloviny zubní, dentinové kanálky
· stavba žaludeční sliznice
· buněčná struktura žláz s vnitřní i vnější sekrecí
· nervové pleteně v mnohých orgánech
· nervová vlákna nejsou dutá – obsahují axon
Purkyně popsal analogii v elementární skladbě zvířat a rostlin: u zvířat to jsou “zrnéčka s jádrem bez zvláštní membrány”, u rostlin pak “buňky opatřené zřetelnou buněčnou membránou” (1837). Jako první používá Purkyně termínů “základní hmota” (1834) a “protoplasma” (1839).
Trávení in vitro (1835-1837)
J.E.Purkyně identifikoval jako hlavní látku podporující trávení kyselinu chlorovodíkovou (solnou, HCl). Formuloval následující principy:
· trávení se urychlí pohyby žaludku a zvýšením hydrostatického tlaku, naopak se okamžitě zastaví po přidání žluči
· embryonální žaludek neobsahuje žádnou látku podporující trávení
· alkohol neruší průběh trávení v žaludku
· v žaludku se HCl tvoří pochodem podobným působení elektrického proudu
· nedostatek či přebytek HCl trávení tlumí – existuje tedy jistá optimální koncentrace pro peptické trávení.
Rovněž popsal možnost trávení bílkovin extraktem z pankreatu nebo ze střevní sliznice.
Funkční morfologie (1839-1845)
Mezi hlavní Purkyňovy práce patří studium průběhu svalových vláken v srdci a v děloze (těhotné i netěhotné) s ohledem na mechanický účinek jejich stahu a objev zvláštního druhu vláken v srdci pod endokardem. Purkyně rovněž studoval závislost mezi druhem tkáně a její funkcí v jednotlivých orgánech.
Oběh krve a dýchání (1843-1845)
Purkyně popsal princip, jakým v srdci probíhá sání krve – vtažení AV chlopní do komory v systole, rozšíření síňového prostoru a nasátí krve z žil. Popsal následky přetětí n. frenicus na dýchání a funkci bránice. Pro své pokusy jako první používal spirometru.

Prameny:
Sebrané spisy Jana Ev.Purkyně, sv. XIII, ed. V.Kruta a V.Zapletal, Academia, Praha 1985.
Anonymus: Purkyně, Jan Evang. (mylně “Autobiografie”). Riegrův Slovník naučný VI, 1867, s.1115-1119.
Ottova encyklopedie obecných vědomostí, díl XX., s. 1003-1007.