Jan Jessenius

(1566-1621)

Když se řekne Jan Jessenius, vybaví se nám zkreslený a neúplný obraz bezbožného anatoma, který podle mladoboleslavského kronikáře Kezeila „čtvrtil lidi a nakonec byl sám rozčtvrcen".

Jan Jessenius pocházel z uherského zemanského rodu, který měl kořeny ve slovenském Turci. Ke svému zděděnému šlechtickému přídomku de Magna Jessen se od dob studií hrdě hlásil a jeho příslušnost k uherské stavovské obci sehrála důležitou roli v pozdějších obdobích jeho života.

Narodil se tedy 27.12.1566 ve slezské Vratislavi a začal studovat na vratislavské městské škole. Osud nadaného protestantského synka jej vedl ne proslulé akademie nejdříve do Wittenbergu a později do Lipska, kde studoval filozofii a medicínu. Touha hlubším medicínském vzdělání a také proslulost významné lékařské fakulty v Padově přilákaly i jeho. Cestou ze Saska do severní Itálie navštívil Jessenius poprvé i Prahu, která měla v budoucnu vidět řadu jeho triumfů i tragický konec.

V roce 1591 obhájil Jessenius svoji lékařskou tezi o onemocnění žluči i filozofickou práci o nároku lidu na odboj proti tyranům. Jako nekatolík nemohl získat doktorát, ale na vřelá doporučení profesorů byl na zpáteční cestě v Praze prohlášen doktorem filozofie a medicíny. Doktorát mu udělil císařský velkoalmužník Jacob Chimarrha z titulu jeho palatinátu uděleného císařem.

Poté krátce působil jako lékař v rodné Vratislavi a díky přízni saského vévody se dostal na drážďanský dvůr ve funkci dvorního lékaře a také na saskou univerzitu ve Wittenbergu. Akademie, na které před více než deseti lety zahajoval svá studia, se zpočátku zdráhala přijmout ambiciózního mladíka, přesto se Jessenius v roce 1594 stal profesorem chirurgie a krátce nato i anatomie, o tři roky později děkanem lékařské fakulty a nakonec i rektorem celého vysokého učení.

U studentů byl oblíben především pro jeho kvalitní a poutavé přednášky, pod jeho vedením vznikla řada cenných tezí a také množství jeho vlastních drobnějších prací pozvedlo úroveň wittenbergské lékařské školy.

Při návštěvě Prahy navázal Jessenius nová přátelství. Na pražské univerzitě se seznámil s matematikem, botanikem, alchymistou, astronomem, geografem a lékařem Tadeášem Hájkem z Hájku, také s lékařem a botanikem Adamem Zalužanským a konečně i s císařským matematikem Johannem Keplerem.

Když v červnu roku 1600 v Rečkově koleji provedl první veřejnou pitvu, přilákal tím mnoho laických i odborných diváků. Před očima všech přítomných provedl Jessenius s pomocníkem „anatomii" na oběšeném odsouzenci s výkladem a popisem pitvaných orgánů. Ačkoliv nešlo o první veřejnou pitvu konanou v Praze, byla velkou reklamou pro Jessenia a pomohla mu při jeho přijetí mezi pražské vzdělance.

Snaha proniknout přímo do císařských služeb nevyšla tak, jak si Jessenius původně představoval. „Okruh intelektuálů" se kolem Rudolfa II. zmenšil už v roce 1601 o Tychona de Brahe, nad jehož hrobem pronesl řeč 14.listopadu téhož roku v Týnském chrámu. Také druhý Jesseniův přítel historik Typotius zemřel dříve, než ho mohl tzv. uvést do vyšších kruhů.

V Praze se Jessenius po definitivním přesídlení z Wittenbergu usadil jako lékař i s manželkou v Loudově koleji. Řádným profesorem pražské akademie se ale nikdy stát nemohl, protože ta od svých mistrů vyžadovala celibát jako u kněží. Jessenius se přátelil s profesory, karolinské knihovně daroval několik svazků, přispíval vlastními latinskými verši a v letech 1604-1605 uspořádal pro studenty další anatomické pitvy. Po vydání spisu O duši a lidském těle se vracel k některým již dříve zpracovaným problémům, které souvisely se současnými politickými otázkami (občanskou válkou v Uhrách, stavovskou opozicí...).

Úvahy o rovnováze mezi stavovskou a panovnickou mocí jistě přispěly k urychlení jeho rozhodnutí přejít od Rudolfa k jeho bratru Matyášovi, který získával nové úspěchy a byl ochotný provést nějaké ústupky. Změna orientace vedla Jessenia k odchodu do Vídně s nadějí na jisté postavení u dvora nového pána. Zvýšený zájem o uherské záležitosti se pak projevil obzvlášť v roce 1608, kdy se postupně seznamoval s dalšími uherskými politiky, kteří stáli proti Rudolfovi. On sám se proti Rudolfovi ve svých spisech nikdy nevyjádřil, zachovával si raději opatrnost. V roce 1612 se jednoznačně postavil na stranu stavů, když poznal, že i naděje vkládané do Matyáše byly klamné. Nespokojenost a zklamání zvýšily opět přitažlivost Prahy. Na jaře 1616 se do ní přestěhoval definitivně.

Jesseniova proslulost a jeho politické zkušenosti vedla karolinské mistry 16.října 1617 k jeho zvolení rektorem. V červnu roku 1618, tedy již po pražské defenestraci, byl pověřen direktoriem českých povstalců diplomatickým posláním na sněm uherských stavů v Bratislavi, kde měl ovlivnit jejich rozhodnutí nevolit Ferdinanda Habsburského na uherský trůn. Do Bratislavi přijel až po rozpuštění sněmu a padl tam přímo do rukou Ferdinanda. Byl zajat, převezen do Vídně, tam vězněn a vyslýchán pro svou účast na pražské rebelii.

Do Vídně byl zaslán návrh na potrestání „rebelů" a jeden ze tří nejpřísnějších trestů byl navrhován právě Jesseniovi, který proti císařovi zhřešil jazykem. Exekuční komise ve Vídni po delším rozhodování tresty potvrdila a rozsudky byly vyneseny na Pražském hradě. Podle ortelu mu měl být „jazyk zaživa uřezán" on sám „čtvrcen a na rozcestí rozvěšen, hlava pak s jazykem v jiné místo dána máti má; ale z milosti císařské nejprve se mu jazyk zaživa uřeže, potom sťat a čtvrcen a na rozcestí u stínadel rozvěšen bude, hlava pak s jazykem dá se na most". Po jeho přečtení se Jessenius vyjádřil slovy: „Hanebně a krutě s námi zacházíte. Ale vězte, že se najdou ti, kteří hlavy naše od vás postupně na divadlo vystrčené poctivě pohřbívati budou".

Poslední jednání divadla se odehrálo o dva dny později, 21.června 1621, na Staroměstském náměstí podle uvedeného scénáře. Dobová svědectví prý vypovídají o tom, že doktor Jessenius zemřel statečně a hrdě. Zbaběle a ostudně se ale zachovali profesoři Karolina, kteří odmítli dát zbytek Jesseniova platu mistru Davidu Lippachovi, který večer před popravou slíbil odsouzenému, že se postará o jeho dcerku Julii.

A tak katovy kleště, které vyrvaly Jesseniův jazyk, umlčely na dlouhou dobu i tradici pražské akademie, která byla předána jezuitům, a meč , který ukončil život velkého muže a čtvrtící jeho tělo jen nakrátko předešel zbraně třicetileté války, která nadobro ukončila jedno důležité období v dějinách Čech i celé Evropy.