Jan Morávek

I když je Jan Morávek(1888-1958) v dnešní době málo známý autor a jeho romány se už znovu nevydávají, na knihovnických statistických tabulkách po roce 1930 se jeho jméno objevuje v popředí vedle Jana Vrby, Jindřicha Šimona Baara, Josefa Knapa, ale i vedle slovesně nejčistších autorů, jako je Ivan Olbracht a Karel Čapek. Realistická próza zobrazující tradiční vesnici měla široký a stálý okruh čtenářů, kteří se příliš nezajímaly o výboje moderní prózy. Hlavně za německé okupace se Lidé k jeho románům často vraceli a hledali v nich útěchu.
Jan Morávek se narodil 1. května 1888 v Kamenném Přívoze nedaleko městečka Jílové u Prahy. Byl prostřední ze tří dětí přívozského řezníka a hostinského Karla Morávka a Kateřiny, rozené Babánkové. Z měšťanské školy v Jílovém odešel Jan Morávek na chemické oddělení vyšší průmyslové školy v Praze. „...Chemie ho neláká, zato však literatura a divadlo. Na Smíchově, ke kterému má vztah, je Švandovo divadlo, nabývající vždy lepšího zvuku, vedle toho ovšem také Arena. V obou je Morávek častým hostem jako divák a posléze i jako statista...“1 Po prvním ročníku průmyslovky však onemocněl plicní chorobou a musel zůstat rok doma, aby si v sázavském vzduchu upevnil zdraví. „...Tehdy mu roku 1904 umírá otec, člověk laskavý, ale přísný, držící syna na uzdě. Ta nyní povolila a Jan Morávek, opět zotavený, nevrací se už k opuštěné chemii, ale utíká z domova – k divadlu. Angažovala ho společnost ředitelky Kozlanské, tehdy v Kostelci nad Černými lesy. Hned ho však také vrátila domů, protože mu bylo teprve 17 roků, nebyl plnoletý, a společnosti hrozilo oplétání s úřady, když matka nechtěla dát synovi svolení k herecké dráze. Nechtěla dát a nedala. Mladý bouřlivák a nadšenec však posléze prosazuje svou vůli i za cenu rozchodu s matkou. Opouští domov jako vyhnanec a divadlo spolu s vojenskou službou se mu potom stává osudem až do 31. roku života.“1
Po aktivní vojenské službě a po kočovných letech v roce 1912 měl Morávek naději, že se uchytí v Praze ve smíchovském Intimním divadle. Nakonec se pak místo pro vedlejší roli v Praze rozhodl pro získání praxe u venkovského divadla. „...Věří, že venku jeho talent uzraje a teprve jako hotový herec že přijde do stálého divadla, aby zvítězil...“2 Nejprve působil v Náchodě, později dostal šanci i v Plzni, ale jeho ambice přerušila válka, když v roce 1914 nastoupil jako „špatný voják“ za Rakousko.
„V Jiráskově Vojnarce jako Antonín Havlů skládá na jaře 1919 před dr Hilarem zkoušku do Vinohradského divadla. A bude na Vinohradech hrát! V téže době však přichází Karel Hašler: Morávku, vrátil jste se z vojny holý, protloukáte se z honorářů za povídky, já vám slušně zaplatím, pojďte ke mně! A Morávek hraje tedy v Lucerně v aktovkách – a dobře.“2 Vedle Hašlerova divadélka byl Melantrich, kde pracovali Morávkovi staří známí. Tehdy při straně národně sociální rostlo velké stavovské hnutí malozemědělců s týdeníkem Obrana venkova a deníkem Ráno a v době první pozemkové reformy bylo třeba lidí z venkova, kteří byli schopni mluvit a psát živým slovem lidu a porozumět životu venkovského člověka. Externista Morávek.se přes všechny své umělecké sklony cítil povinen angažovat se, a tak skončil s divadlem, a stal se redaktorem Obrany venkova a Kalendáře republiky. Kalendáře vydal v roce 1919 na svou odpovědnost padesát tisíc kusů, ohromný náklad, a každý mu předpovídal krach. On však kalendáře prodal, což byl úspěch a Morávka si všimnul průbojný ředitel Melantricha Šalda a povolal ho k řízení Pražského ilustrovaného zpravodaje, v jehož šéfovství pak spisovatel uzavřel svou občanskou kariéru.
Mocně k tomu přispěla i potřeba existenčního zakotvení, když se Jan Morávek oženil s Annou Pšádovou z Měšic. Ta mu dala dceru Pavlu a byla svědkyní jeho pozdního, ale zato tím pevnějšího uměleckého uzrání v beletrii. Když v roce 1936 zemřela, oženil se Jan Morávek podruhé, a to s její sestrou Karlou.
Až do roku 1941 byl šéfem Pražského ilustrovaného zpravodaje, kdy nastoupil do pense a pracoval důkladněji na svých literárních dílech. Klidný a utěšený rodinný život byl jen dvakrát přerušen většími cestami, a to na sever do Dánska a do Švédska a po druhé do Francie, především do Paříže. Jinak je pražský byt vystřídán jen pobytem v posázavských Pikovicích, na jihočeském Zvíkově u Písku, na dolní Lužnici u Bechyně nebo Rezku u Nového Města nad Metují.
„Život klidný, nevzrušený, ale nabitý oddanou prací pociťovanou jako živelnou nutnost lidského osudu, který nemá být zbytečný a planý. Neboť, jak Morávek říká: Když muže všecko opustí, zbude mu dílo. A to je všecko!“3

Působení Morávka v pražském nakladatelství Melantrich

„1919. Jaroslav Šalda, začínající budovat Melantrich, a Jan Morávek, začínající redigovat Pražský ilustrovaný zpravodaj, jdou spolu do sklepa budovy na Václavském náměstí. Zastaví se u plochého offsetového tiskařského lisu, z kterého vychází list na levném, špinavém papíře, s jednobarevným titulem, řvoucím jak pouťový plakát. Šalda se zálibně usměje a pokyvuje hlavou: „Áno, áno, jde nám to báječně. 800 kusů za hodinu, náklad 6.000, áno, áno...“ lichotí sám sobě. Morávek se rovněž zálibně usmívá, neboť takovýhle offsetový lis má v Praze jen Melantrich!

1938. Vrcholí X. všesokolský slet. Včera vyšel normální náklad Zpravodaje – 330.000 výtisků na krásném hlubotisku. Dnes „jedou“ tři rotačky ve smíchovské budově stejný počet výtisků zvláštního sletového vydání, na hlubotisku ještě lepším, ve třech vybraných, decentních barvách. Je to vlastně památník, ne číslo časopisu, a lidé berou na ulicích první výtisky kamelotům doslova z rukou. Jaroslav Šalda prochází pracovním sálem. U rotačky se potká s Janem Morávkem. Stroje řvou, kdo je chce přehlušit, musí křičet jako na lesích. Šalda vezme znalecky do ruky sborníkové číslo Zpravodaje, listuje v něm a vypadá, jako by chroustal trnky. Proti němu listuje ve svém čísle Morávek a zdá se, že kouše zeměžluč. Šalda řve: „Áno, áno, tři sta třicet tisíc! Půl milionu by mělo být!“ – Zařve Morávek: „Nevypadá to dobře!“ – Šalda: „Já nevím... áno, áno.“ – Morávek: „Ty barvy jsou mizerné.“ – Šalda: „Áno, áno, vy jste dobrý! Koupil jsem nejlepší a ještě nejste spokojen, áno.“ – Morávek: „Ozvěny budou mít lepší.“ – Šalda: „Áno, áno, nedám se otrávit.“ – Morávek: „Já také ne.“ Potom spolu jdou mlčky tichou ulicí, mlčky jedou tramvají na Václavské náměstí, oba jsou otrávení a dívají se oknem na ulici, jak lidé berou zvláštní vydání Zpravodaje kamelotům z ruky. To bylo typické: Nikdy nebyli se svou prací spokojeni...“4

Spisovatelova zahrada

„Morávek si vystavěl na stráni nad Vltavou a nad Holešovičkami vilku, rodinný dům. Prahu má pod sebou jako na dlani. Pod domem je zahrada, vlastně stráň. Ovocných stromů je tam, samé peckoviny, neboť na té laholině by nic nežilo. Osázel všecko divočinou, břízami, jasany, jeřáby a různými keři. Sousedé se divili. „Já nechci žádnou ulízanou zahrádku, žádné cestičky, beton, já tu chci mít venkovskou stráň. Nechám to zarůst lesem a nasadím tu králíky...“ Sousedé spínali ruce: to máme pěkné nadělení...! Nu, zahrada zarostla divočinou, ale králíky do ní přece nenasadil. Každý si asi myslí, že tu pan spisovatel prosedí mnohou pěknou hodinku. Kdepak, on a zahrada! Ve všední dny ji nevidí, sedí v redakci. V neděli ji taky nevidí, sedí nahoře v pokoji a píše román. Co má dělat, když je spisovatelem a jindy nemá čas? O zahrádce ví jen když dozrajou rané třešně pak při trhání rozdává okolním dětem, které mu za to říkají po venkovsku strejčku. Když je však některý holešovický kluk nedostane, vynadá mu taky hladů. A to je pro zahradníka Morávka největší švanda. „Já to taky dělával, když jsem byl malý...“ přiznává a vidí v klukovi své mládí...“5

Dílo

Jan Morávek napsal více než dvacet románů, řadu knih povídek, knížky pro děti, básnické sbírky, divadelní hry a knihy vzpomínek. Vesměs jsou to knihy vážící se nejúžeji k Morávkovu rodnému Posázaví, situované do zašlého světa vorařské vsi Kamenného Přívozu.

„Vím, že mnozí z vás, putujíce v létě dolním Posázavím, jdou po stopách Plavců, divočiny a Skalního plemene. Hledají onu veselou ves u řeky, Závoz, a nenacházejí ji. Ovšem, poněvadž se ve skutečnosti jmenuje Kamenný Přívoz. Volil jsem toto jméno, protože bylo kratší, dobře znělo a chránilo mě od všelijakých nepříjemností se strany mých krajanů a nejbližších příbuzných. Oni totiž nebyli vždy rádi, když jsem o nich psal...6
...Místo děje je tedy Kamenný Přívoz na Sázavě a okolí. Čas: osmdesátá léta minulého až první desetiletí tohoto století, kdy jsem z domova odešel, čímž skončilo mé mládí. K tomu připojím paměti starých lidí a trochu archivální historie. Je to žeň celého mého života, snad jsem marně nesklízel...“7
„Kamenný Přívoz je nevelká, ale živá vesnice v místech, kde stará zemská cesta z Prahy do jižních Čech – říkali jí linecká nebo budějovická silnice – přetíná řeku Sázavu. Čtyři kilometry od okresního města Jílového, k němuž patří od padesátých let minulého století farou a kriminálem, jak se u nás říká, a konečně i školou. Od Prahy je vzdálena necelých třicet kilometrů, dokud však nebyly sjízdné cesty a nebyla vystavěna posázavská dráha, byla hornatým a lesnatým terénem od světa takřka odříznuta. Na východ k soutoku Sázavy a s Vltavou v Davli, kam nejvýše za příznivého vodního stavu připlouval v létě pražský parník, jsou skoro tři hodiny, ale cesta pahorkatinou byla obtížná, že se na ni odvažovali jen dobří chodci, hlavně plavci, kteří si tu všlapali horské stezky. Čtyři hodiny na jih je Benešov, jediné větší město v sousedství, jinak daleko široko po obou březích Sázavy jsou jen vesnice a samoty...“8
Po Morávkově literárním debutu Nový Cyrano a jiné povídky o lásce (1916) následovaly knihy básní, prózy, dramatické pokusy i knížky pro děti, psané na různé náměty a reflektující atmosféru doby. Teprve poloautobiografické romány Špatný voják (1930) a Ohnivá lázeň (1931) ukázaly, že dosud nevyhraněný autor konečně nachází nosné téma a vlastní výraz. To potvrdili definitivně Plavci na Sázavě(1932), jimiž Jan Morávek, tehdy čtyřiačtyřicetiletý, dosáhl rozhodného úspěchu: byli odměněni výroční cenou Akademie, přijali je se zájmem jak čtenáři, tak kritika. „Tak např. Marie Majerová v Činu knihu přivítala sympatizující recenzí, v níž postihla charakteristické rysy Morávkova vypravěčského umění: „Srdečný tón a mužný pohled na věci jsou dvě přednosti Morávkova vypravěčského slohu. Dobrý nádavek je lidová mluva, přístupná forma a námět, který literárně zpracovává.“ A v úvaze nad další Morávkovou knihou, románem Divočina (1933), který s Plavci na Sázavě a dalším románem Skalní Plemeno (1934) tvoří volnou trilogii, zdůrazňuje: „Na jednotlivých úsecích děje demonstruje svou přesnou znalost věci... Jeho bohatstvím jsou podrobnosti vnějška... Síla, která žene jeho postavy, není hnací síla poznání, ale životní nutkání vyžít své poslání, i když je nepatrné a nezanechávající stopy jako vlaštovka.“...“9
Plavci na Sázavě jsou spolu s Divočinou a Skalním plemenem klíčová a také nejznámější Morávkova díla. Dostalo se jim několikanásobného vydání, Skalní plemeno se dokonce dočkalo filmového zpracování. (Vedle něho byly zfilmovány později ještě povídky Plavecký mariáš a Blázen z Lorety.) Vytvářejí široce založený obraz dolního Posázaví, jehož dominantou je řeka a život kolem ní. Zachycují slávu vorařského řemesla , které ve třicátých letech již zanikalo, ale také život v hlubokých a tehdy nepřístupných lesích, i úděl kameníků, lámajících posázavskou žulu pro výstavbu pražských mostů a paláců.

„...Kolem v oulehlích i na svazích lehká políčka a za nimi hned lesy a lesy, jehličnaté i listnaté. Všude, kam se podíváš, dere se ze země namodralá nebo zahnědlá žula. Tento prahorní útvar se táhne dolů po celé Sázavě a končí těsně pod Přívozem na Žampachu, kde začíná diluviální břidla. Kde je žula, tam je sucho a jasný písek, kde je břidla, tam je mokro, bahno a černavo. Proto má naše ves veselejší vzhled než dolejší osady. Myslím že to – a ovšem i řeka – má vliv na povahu lidí.. Naši od vody byli vždy šumnější a živější než obyvatelé chudých zemědělských vesnic v kamenité a lesnaté pahorkatině...“10

Morávek postihl tři typická prostředí svého kraje, tři typické zdroje obživy v místech, kde půda je tak chudá. Do středu svých knih staví činorodé, silné a statečné lidi, kteří zápasí ne o štěstí, ale o holou existenci. To motivuje jejich postoje a určuje jejich milostné osudy. Morávek do krajnosti exploatuje své dětské zážitky, vypráví o lidech, které znal, vídal kolem sebe, nebo jejichž příběhy slýchal vyprávět. Optika jeho vyprávění je tím poznamenána: nepsychologizuje, málo se ptá po motivech lidského jednání a po širších souvislostech. Zajímá ho člověk v akci, jeho činy.
Morávkova síla tkví zejména ve skoro hmatatelné konkrétnosti, s kterou kreslí své posázavské obrázky, v názornosti detailu, kterým podtrhuje autentičnost svého vyprávění. Zaujme i laskavým zaujetím pro své hrdiny, které důvěrně zná, kteří pro něj jsou a zůstávají sousedy, přáteli, vzdálenějšími i bližšími příbuznými. Má je rád a do hloubi duše je chápe,ať již jsou jejich činy hodné obdivu nebo jsou lidsky slabé. Morávkovi lidé ze Závozu a okolních vsí mají svou – na první pohled trochu pragmatickou – morálku, diktovanou nutností přežít v tvrdých podmínkách chudého kraje. „Jejich životy jsou spjaty poměrně rigidním rámcem obecného povědomí o tom, co je dobré a co je zlé, aby člověk byl dobře živ mezi svými. Málokdy se tomu vymykají a nikdy se tomu nevymknou docela – jak ukazuje příběh lásky čeledína a selky z baladické prózy Byl na Sázavě přívoz (1935). Protagonisté příběhu, nešťastně provdaná selka, její krutý zpustlý muž, propíjející grunt, a příkladně pracovitý a laskavý čeledín, přejímající odpovědnost za osud sedlákovy rodiny, zápletka daná láskou selky k čeledínovi, která se zrodí v pocitu vděčnosti, i jeho rozuzlení vraždou, která sice zůstane nepotrestána, ale rozvede milence, odpovídají tomuto mravnímu cítění. Morávek – stejně jako chór vesničanů – neodsuzuje; chápe, že selka jednala ne z vášně (jak je tomu například v Mrštíkově Maryši), ale především ze zoufalství z bezvýchodné situace, aby uhájila existenci sobě i svým dětem. Přesto ale za vraždu zaplatí. Ne vnějším potrestáním, tomu unikne, ale celým svým dalším životem. Ztratí Emovu lásku, je stále zatrpklejší, osamělejší, citově vyprahlejší. Vraždou ztratila schopnost být šťastná. A Ema? Člověk s duší dítěte? Smíří se se světem, se sousedy i se svým svědomím až na konci života, kdy otevřeně přizná podíl na smrti hospodáře a zároveň vhodí na druhou misku vah svůj skromný, nezištný, pracovitý život.“11
V Morávkových dílech jsou vždy mužské postavy typově různorodé a prokreslenější než postavy ženské. Autor častěji líčí ženy zakřiknuté, ušlápnuté, ušlechtilé zachránkyně rodin a zabývá se jimi mnohem povrchněji, nezabíhá hluboko do jejich charakteru. „Zcela příznačně také staví do centra své balady o lásce, smrti a smíření Emana Kolodu, Soustřeďuje se na tuto postavu, ač je z hlediska tragédie vlastně téměř pasivní. Zajímá ho, jak tento měkký, laskavý a soucitný člověk reaguje v situacích, do nichž se dostává spíš souhrou vnějších událostí než vlastní aktivitou. Emu žene soucit i smysl pro dobrý chod hospodářství. Nemůže se přenést přes to, jak sedlák zachází s půdou, s dobytkem – a také se svou ženou. Proto vstupuje do dění, proto překračuje svou kompetenci čeledína, to ho sblíží se selkou. A opět z pocitu zodpovědnosti za grunt, za její i své děti a koneckonců i za ni samotnou ji neopouští, i když se nedokáže smířit s jejím činem. Ema je měkký, ale není slabý. Nedovede sice zabránit zlému činu, ale nemůže ani umlčet své svědomí. Jeho vnitřní pevnost se projeví ve chvíli, kdy odstoupí grunt, o který tak pečoval a který se stal příčinou jeho životního neštěstí, sedlákovým dětem a nezatrpkne jejich nevděkem, dokáže si, ač je již starý a unavený, najít nový životní cíl.“12
Po románu Byl na Sázavě přívoz následuje dlouhá řada dalších děl. Vracejí se do Posázaví, ale čerpají i odjinud: Dědičný hřích (1936), Mamánek (1937), Srdce na zámek (1937), Jediná cesta (1937), Ztracený člověk (1940), Opuštěná řeka (1941 – později byla vdávána spolu s Plavci na Sázavě, jejichž je volným pokračováním), Rybářova žena (1941), Pod mraky (1943), Chléb odříkaný (1944). Tato řada románů není vnitřně příliš diferenciována, je spojena jak tématem, tak vypravěčskou technikou v jeden celek, přinášející další, zdařilejší i méně zdařilé žánrové obrázky vážící se volněji či těsněji k Závozu.
Závažnější proměnu prodělává Morávkovo dílo až po válce: po několika knihách povídek a próz pro děti se znovu vrací k závozskému tématu a soustřeďuje se k napsání trilogie, která má být určitým shrnutím všeho, co o svém rodišti ví. Píše tedy románovou kroniku, která měla obsáhnout vývoj přibližně sto padesáti let, od tereziánských reforem v poslední čtvrtině 18. století až po první světovou válku. Tento záměr odpovídal tendenci české prózy čtyřicátých let připomínat tradice a zdroje národního života.. První dva díly, Zpáteční voda (1947) a Veselá ves (1948), autor dokončila vydal. Poslední díl, Kuropění, vyšlo až po autorově smrti (zemřel 4.4.1958 v Praze) v roce 1985 díky redakčnímu kolegovi Jana Morávka Františku Bulánkovi.
Hrdinou trilogie je kolektiv, námětem osud rodové pospolitosti, vlny jejího rozkvětu a úpadku, jak je přinášela léta. Ve Zpáteční vodě je to rod Benediktů (ve skutečnosti Babánků), mlynářský rod, z něhož pocházela Morávkova matka. Veselá ves uvádí čtenáře do světa vesnických hostinských a řezníků, z jejichž rodu pocházel jeho otec. Kuropění pak mělo zachytit léta Morávkova mládí, tedy Posázaví na přelomu 19. a 20. století. Na stránkách této trilogie se objevuje řada postav a motivů ze starších Morávkových děl. Najdeme zde například motiv „pytlácké války“, který je hlavní osou Divočiny, i příběh vojáka-dětiny, který byl zpracován v románové baladě Byl na Sázavě přívoz. „Posun, který tento motiv v novém díle doznává, naznačuje i posun Morávkova vidění. Především z příběhu čeledína Emy a jeho milenky mizí motiv vraždy, je ale oslaben i motiv milostný. Emu se selkou sblíží zejména pocit odpovědnosti za hospodářství, mužovou vinou upadající, ale také soucit s utrpením udřené a utýrané ženy.“13
Jestliže v dílech z 30. a 40. let Morávek viděl své příběhy očima vypravěče-svědka, nyní na ně hledí očima vypravěče-pamětníka, který se svým dílem vrací do dětství, do jeho kouzelného světa. „...Idylické prvky, které do Morávkova díla vstupují, nejsou výrazem autorova sentimentu: vyjadřují jeho víru v řád světa, v němž vládne spravedlnost, víru v život, který přese všecko přináší lidem dobrým, nesobeckým a statečným zadostiučinění mravního vítězství.“13
Epilog Morávkova díla tvoří dvě knihy, v nichž tento harmonizující rys vystupuje ještě výrazněji. Jsou to vzpomínky U nás na Sázavě (1957), které umožňují identifikovat míru autobiografičnosti i zdroje epických látek „závozských“ románů.

„Osady se rozkládají obvykle podle cest, Přívoz se však usadil podle řeky. Silnice ho přetíná stejně jako řeku, tepnu života. Ano, byl tu odedávna důležitý komunikační bod. Daleko nahoru i dolů po vodě nebylo přes řeku pro hornatý terén přechodu, jedině tady bylo se možno dostat brodem nebo přívozem do jižní země. Zvláště když kamenité řečiště přehradili jezem nad dvěma mlýny a proud řeky nad ním se rozlil v klidnější vír, přes nějž se dala přestrkat loď a těžký prám. Z plavební dráhy stále musili vyvalovat balvany, a proto název místa Kamenný přívoz. Dodnes si tohoto názvu zaslouží, třebaže už přívozu není...“14

Idylická povídka Děda Zdravíčko (1958) hovoří o Morávkově hluboké víře v lidi. Akcentují to, čím bylo Morávkovo dílo přitažlivé: zaujetí pro drobné, pracovité lidi, kteří se v životě nehnali za vidinou zisku ani za vidinou osobního úspěchu, ale stáli na svém místě a zanechali za sebou kus dobrého díla nebo alespoň dobrou pověst, i když „prchavou jako stopa vlaštovky“.

Doslov

Jana Morávka jsem si zvolil pro svou dlouhodobou práci na téma Spisovatel mého bydliště, jelikož se nerodil v Kamenném Přívoze, vesnici mému srdci nejbližší, vesnici která je mým druhým domovem. Před lety jsme potkávali souseda, tehdy nejstaršího obyvatele, který dokonce Morávka osobně znal a někdy o něm i hovořil, pečoval o Morávkův sad. Po jeho smrti leží sad ladem, občas tam někdo poseká trávu. Morávek, jako by se postupně vytrácel i z jeho rodné vsi a očí obyvatel.
Pokud však někdo zná tento kraj, Kamenný Přívoz, okolní vesnice a tamější lesy, při čtení Morávkových románů poznává konkrétní místa. A pokud je nepozná, dokáže si je představit lépe, než jindy, protože zná atmosféru a ihned ji vidí před očima...

Citáty

1 kniha Spisovatel, novinář a člověk Jan Morávek; autor František Dl. Bulánek; vydalo nakladatelství Melantrich v roce 1948 v Praze; kapitola ČLOVĚK, Několik dat; str. 32.
2 kniha Spisovatel, novinář a člověk Jan Morávek; autor František Dl. Bulánek; vydalo nakladatelství Melantrich v roce 1948 v Praze; kapitola ČLOVĚK, Několik dat; str. 33.
3 kniha Spisovatel, novinář a člověk Jan Morávek; autor František Dl. Bulánek; vydalo nakladatelství Melantrich v roce 1948 v Praze; kapitola ČLOVĚK, Několik dat; str. 34.
4 kniha Spisovatel, novinář a člověk Jan Morávek; autor František Dl. Bulánek; vydalo nakladatelství Melantrich v roce 1948 v Praze; kapitola ČLOVĚK, Vývoj; str. 34-35.
5 kniha Spisovatel, novinář a člověk Jan Morávek; autor František Dl. Bulánek; vydalo nakladatelství Melantrich v roce 1948 v Praze; kapitola ČLOVĚK, Spisovatelova zahrada; str. 41-42.
6 kniha U nás na Sázavě; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1957 v Praze; Úvod; str. 7.
7 kniha U nás na Sázavě; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1957 v Praze; Úvod; str. 7-8.
8 kniha U nás na Sázavě; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1957 v Praze; kapitola Kamenný Přívoz; str. 9.
9 kniha Byl na Sázavě přívoz; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1988 v Praze; doslov Jan Morávek napsala Dobrava Moldanová; str. 180.
10 kniha U nás na Sázavě; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1957 v Praze; kapitola Kamenný Přívoz; str. 9-10.
11 kniha Byl na Sázavě přívoz; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1988 v Praze; doslov Jan Morávek napsala Dobrava Moldanová; str. 182.
12 kniha Byl na Sázavě přívoz; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1988 v Praze; doslov Jan Morávek napsala Dobrava Moldanová; str. 182-183.
13 kniha Byl na Sázavě přívoz; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1988 v Praze; doslov Jan Morávek napsala Dobrava Moldanová; str. 184.
14 kniha U nás na Sázavě; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1957 v Praze; kapitola Kamenný Přívoz; str. 10.

Poznámka: Všechny citáty jsou použity s původním pravopisem (včetně chyb).
Použité materiály

 kniha Byl na Sázavě přívoz; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1988 v Praze; doslov Jan Morávek napsala Dobrava Moldanová.
 kniha Děda Zdravíčko; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 1988 v Praze.
 kniha Divočina; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Melantrich v roce 1967 v Praze.
 kniha Jediná cesta; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Melantrich v roce 1947 v Praze.
 kniha Nový Cyrano; autor Jan Morávek; vydal Jan Svátek, knihkupec v Českých Budějovicích v roce 1916.
 kniha Plavci na Sázavě; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Melantrich v roce 1934 v Praze.
 kniha Ráj u vody; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Brázda v roce 1947 v Praze; úvod Jan Morávek napsal František Dl. Bulánek.
 kniha Sil jsem, nežal jsem; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 1955 v Praze.
 kniha Skalní plemeno; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Melantrich v roce 1974 v Praze.
 kniha Spisovatel, novinář a člověk Jan Morávek; autor František Dl. Bulánek; vydalo nakladatelství Melantrich v roce 1948 v Praze.
 kniha Špatný voják; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Sfinx, Janda v roce 1930 v Praze.
 kniha U nás na Sázavě; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1957 v Praze.
 kniha Veselá ves; autor Jan Morávek; vydalo nakladatelství Melantrich v roce 1978 v Praze; doslov Závěr Morávkovy literární tvorby napsal František Dl. Bulánek.