Jan Neruda

(9. 7. 1834- 22. 8. 1891)
Život:
Narodil se na Malé Straně v domě U Dvou slunců otci Antonínovi, jenž byl prodavačem a vojenským vysloužilcem a matce Barboře, která posluhovala, aby pomohla uživit rodinu. Vyrůstal tak za chudých poměrů a měl i v dospělosti dostatek uznání pro chudé lidi.
Své vzdělání začal na německém malostranském gymnáziu, mimo něj však navštěvoval ještě přednášky Jana Koubka v Klementinu, aby se zdokonalil v češtině. Jeho znalost německého jazyka mu později umožnila jak působení v opozičních německých novinách, tak možnost proniknout do pokrokového odkazu německé literatury. Pro další Nerudův vývoj bylo rozhodující jeho setkání s revolucí v roce 1848., která na tehdy čtrnáctiletého mladíka udělala nezapomenutelný dojem, když mu prohloubila vlastenecké cítění i jeho ideály lidské svobody a rovnosti.
V roce 1850. přechází mladý Jeník z německých škol na Akademické gymnázium, jehož ředitelem byl tehdy Václav Klicpera, a pro které byla příznačná velká vlastenecká a kulturní aktivita. Právě zde se také setkal s Vítězslavem Hálkem. Jeho rozhodnutí stát se literárně aktivním posílila také setkání s řadou vlastenců (mj. K.J. Erbenen, či B. Němcovou). Všechna setkání se uskutečňovala v domě Františka Holiny otce dcery Anny, tehdejší Nerudovy lásky. Po ukončení gymnázia pokračoval ve studiu filozofie a práv, které však za svízelné finanční situace nedokončil.
Po krátkých pracovních zkušenostech se koncem padesátých let stal profesionálním žurnalistou, když přípravné novinářské období prodělal v německých liberálních listech sbíráním drobných zpráv a zajímavostí. Prošel několika časopisy (Čas, Hlas), natrvalo však působil od r. 1865 v redakci Národních listů. V té době se pokusil napsat také několik divadelních her, leč bez většího ohlasu, a tak se Neruda zřekl pozdější divadelní tvorby.
Nerudovo literární postavení se v šedesátých letech pevně ukotvilo, když vydal svou první sbírku povídek a cestopisných fejetonů. A protože ve všech jeho dílech vystupovala cílevědomost uměleckých záměrů a jasné společenské stanovisko, byl oficiálními kruhy úmyslně přehlížen, jeho tvorba byla nedoceněna a jeho političtí rivalové se ho snažili izolovat.
To se jim naštěstí nepodařilo, a tak Neruda až do konce svého života vydával fejetony označené symbolem rovnoramenného trojúhelníka, každodenně sledoval program Prozatímního divadla a stal se zářným příkladem novinářské poctivosti, píle, básnické čistoty a ryzího charakteru.

Dílo:
Poezie:
Hřbitovní kvítí: Tato sbírka vychází koncem roku 1857 a jedná se o prvotinové verše nesycené prožitkem stinných stránek života, zračí básníkovo znechucení z tehdejšího života. Verš je nemelodický, chudý na básnické obrazy, chladný ironický a šedivý, typické je časté využití motivu hřbitova. Tato sbírka byla ve společnosti přijata s trapným mlčením a nezájmem, což úspěšně odradilo Nerudu od básnění na 10 let.
Knihy veršů: Vyšla v r. 1868 a vznikla sloučením 3 drobnějších sbírek- Knihy veršů:
1) výpravné- epické a lyrickoepické verše, objev sociální balady
2) lyrických a smíšených- subjektivní lyrika, osobní zážitky
3) časových a příležitostních- občanská a politická poezie
Tato sbírka zčásti navazuje na Hřbitovní kvítí. Vyhýbá se nadbytku obrazných pojmenování, vybírá si slova všední a prostá, pracuje s vyhrocenými pointami, volí úsečný, zkratkovitý, ale přesto velmi plastický styl. Je přijata o poznání vlídněji než první sbírka, po jejím vydání se však básník na dalších deset let odmlčel.

Písně kosmické: Tuto sbírku vydal Neruda r. 1878 a díky svému optimismu, humoru, vyjádření dobové nálady a přesvědčení o nezadržitelné síle pokroku, šla rychle na odbyt. Psal zde i o fyzických teoriích vzniku a možném zániku Sluneční soustavy. Většina básní má formu krátkého popěvku, výraznou, melodickou, hravou, ba přímo rozmarnou. Je zde též využití motivu tance a lidových písní. Odrážejí se zde jeho nejsoukromější city, vzpomínky a ohlasy jeho lásky k matce a Anně Tiché.
Balady a romance: Vydal r. 1883 a navrací se v nich k lidové tradici, užitím epických a lyrickoepických příběhů vystihl svět českých lidí, jejich mravní charakter a jejich vztah ke světu. Rýsují se zde tři hlavní námětové okruhy (lidské vztahy; národní charakter; biblické a legendární příběhy), jsou zasazeny do typicky českého prostředí, popisují české tradice s důrazem na hovorový jazyk.
Prosté motivy: I tuto sbírku vydal roku 1883 a byla to poslední sbírka, kde je patrná citová zpověď. Je zde zachycena jeho tragika osobní samoty, či rezignace nad poslední láskou. Snaží se zde zachytit koloběh přírody, a tak je celá sbírka rozdělena do čtyř pasáží, zachycujících průběh ročních období, jako sepětí lidského života s přírodou (jaro- naděje v lásku; léto- zralost; podzim- stárnutí, osamění; zima- čekání na smrt). Verše jsou psány prostým jazykem bez zdobnosti a okázalosti.
Zpěvy páteční: Vydány 1896 utříbeny Jaroslavem Vrchlickým na popud Ignáta Herrmanna. Ústředním tématem tu je láska k národu, hluboký a opravdový vlastenecký cit. Sbírka vyrůstá z hořkého zklamání nad nemožností realizovat ideály mládí, z konfrontace ideálu a reality. Neruda zde používá složitější strofickou výstavbu, ve větší míře refrény, anafory, přitom ale volí slova prostá. Klíčovým momentem interpretace Zpěvů pátečních je symbol Krista.

Próza:
Arabesky: Poprvé vydány roku 1864, do jejich druhého vydání byly připojeny i drobné fejetony, které r. 1871 vyšly pod samostatným názvem Různí lidé. Arabesky vyjadřují kritický postoj vůči skutečnosti a zachycovaly především osudy lidí, které společnost vyřadila a izolovala. Neruda se snaží zachytit jejich individualitu, ale poukazuje rovněž na postižené sociální prostředí, ve kterém vyrůstaly. Důraz tak spíš než na dějovou linii kladl na povahové drobnokresbě postav. Často tak vycházel z vlastních zkušeností.
Povídky malostranské: Uměleckého vrcholu dosáhl Neruda v těchto povídkách vydanými roku 1878. Třináct povídek odehrávajících se na Malé Straně vynikají mistrovskou charakteristikou postav, prostředí, událostí a jsou typickým obrazem života ve čtyřicátých a padesátých letech devatenáctého století. Pomineme-li okrajové povídky, můžeme celou knihu rozdělit do tří užších kompozičních okruhů.
1) První cyklus (Pan Ryšánek a pan Schlegl, Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Rusky) + Večerní šplechty (intermezzo).
2) Druhý cyklus (Doktor Kazisvět, Hastrman, Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku)- zobrazení podivínů + 2. intermezzo: U tří lilií.
3) Třetí cyklus (Svatováclavská mše, Jak to přišlo…, a Psáno o letošních Dušičkách) + Figurka- demystifikující epilog
Drama a ostatní tvorba:
1) almanach Máj- 1858 spoluautor, kritický náhled po vzoru Máchy
2) U NÁS- 1858 anonymní odezva na Malého kritiku almanachu Máj
3) Ženich z hladu- 1859 neúspěšný pokus o veselohru
4) Prodaná láska- 1859 neúspěšný pokus o veselohru
5) Francesca di Rimini- 1860 neúspěšný pokus o tragédii
6) Na koncílu- 1870 protináboženské verše
7) Trhani- 1872 popis stavby trati