Jan Skácel

narozen 7.2.1922 Vnorovy u Strážnice
zemřel 7.11.1989 Brno

Pocházel z učitelské rodiny. Dětství prožil v Poštorné a v Břeclavi, kde také 1933 začal studovat reálné gymnázium. Roku 1938 přešel na reálné gymnázium v Brně–Králově Poli. Po maturitě (1941) byl uvaděčem v brněnském kině Moderna a od listopadu 1942 byl totálně nasazen jako dělník na stavbách silnic a tunelů v Rakousku. Od r.1945 - 1948 studoval češtinu
a ruštinu na FF a PF Masarykovy univerzity v Brně.
Od r.1948 pracoval jako redaktor kulturní rubriky Rovnosti. Po nuceném odchodu (1952) byl údržbářem v Závodech přesného strojírenství v Brně-Líšni. Od dubna 1953 působil v literárně-dramatickém oddělení brněnské redakce Čs.rozhlasu. 1963-1969 byl šéfredaktorem časopisu Host do domu. Po jeho zániku (1970) žil, odsunut na okraj oficiálního literárního oběhu, jako spisovatel z povolání, publikoval však pouze zřídka, knižně nejprve v cizině, doma až v 80. letech. Debutoval ve Studentském časopise (1938). Po válce přispíval verši i publicistikou mj. do periodik Rovnost, Blok, Nový život, Host do domu, Český jazyk a literatura. Je autorem rozhlasových pásem Old Shatterhand po padesáti letech (1962) a Henri Rousseau z Ivančic (1963) aj.
Po studentských a poválečných básnických pokusech publikovaných v časopisech se Skácel v druhé polovině 50. let představil zralou knižní prvotinou. Sbírka Kolik příležitostí má růže souzněla s obecnějším dobovým hledáním autenticity a prvotních hodnot ve všedním životě a v kulturní tradici. Zároveň však předznamenávala mnohé konstanty básníkovy poetiky: výrazovou úspornost a tvarovou sevřenost, objevnou metaforiku, zachycující atmosféru i obecný rozměr jedinečné situace. Projevil se zde rovněž pro Skácela trvale příznačný důraz na morální hodnoty, které vyplývají z básníkova venkovanství. Motivy osudové dramatičnosti a tragiky života se dále vyhraňují ve sbírkách básní Co zbylo z anděla a Hodina mezi psem a vlkem, v nichž vypjatý étos a baladičnost vyrůstá přímo, ale i prostřednictvím K.J.Erbena, z folklorní mýtické obraznosti. Ve sbírkách Smuténka a Metličky se proti volnému verši prosazují tradiční veršové formy. Skácelova tematizovaná zdrženlivost ke zneužívání slova dává vzniknout zjednodušeným básním, jejichž metafory se stupňují v ostrých pointách. Formální a jazyková prostota zůstává vlastností jeho poezie i později, kdy v souvislosti se společenskou situací 70. a 80. let a s básníkovým vynuceným mlčením zesilují v jeho verších motivy existenciálních úzkostí.
Znakem Skácelovy tvorby pro děti je etické poselství, slovesná kultura a chápavé přijetí adresáta jako rovnocenného partnera. Z ní nejvýraznější je sbírka delších básní s epickým jádrem aktualizujícím domácí, orientální, ale také biblické látky (Uspávanky), a dvojice knížek inspirovaná pastely J. Čapka (Kam odešly laně, Proč ten ptáček z větve nespadne) .

Bibliografie : Beletrie a práce o literatuře: S městem za zády (1955), Kolik příležitostí má rů-
že (1957), Co zbylo z anděla (1960), Jak šel brousek na vandr (1961 – pro děti), Pohádka o velikém samovaru (1961 – veršovaná), Hodina mezi psem a vlkem (1962), Jedenáctý bílý kůň (1964), Smuténka (1965), Metličky (1968), Tratidla (1974), Chyba broskví (1978), Oříšky pro černého papouška (1980), Dávné proso (1981), Básně (1976-78), Naděje s bukovými křídly (1983), Uspávanky (1983), Odlévání do ztraceného vosku (1984), Kam odešly laně (1985), Proč ten ptáček z větve nespadne (1988), Třináctý černý kůň (1993), Na koni páv a smrt a moruše, v studánce voda živá (1997).
Výbory: Krajina s kyvadly (1985), Kdo se vejde na housle (1986), Píseň o nejbližší vině (1988), Poslední žízeň (1990)
Souborná vydání: Vítr jménem Jaromír (1996), Básně (19495-96).
Překlady: T.M.Plautus: Lišák Pseudolus (1986), Sofokles: Oidipus (1988).
Příspěvky ve sbornících: Každou vteřinu (1964), Brno (1964), Jakou barvu má srdce. Česká
poezie 1945-1965 (1965)
Ukázka básní z knížky „Kolik příležitostí má růže“:

Kolik příležitostí má růže

Dnes hosty mám,
mám hosty.
Dnes na návštěvu přišla ke mně růže.
Dej, bože, ať jsem nehledaný, prostý,
jak drahý šperk,
jak v bitce nahý nůž,
a v srdci čisto je jak ve skleničce.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

Za dveřmi uslyšel jsem její dech
a vůně pramínkem,
co teče vzhůru,
stoupala tiše po schodech,
pak přišla sama nemusela klepat.
Noc byla bez měsíce,
slepá,
však pro mne bílá růže zářila.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

O čem jsme mluvili?
O čem může mluvit
růže a chlapík v černém svetru.
O tom, že Alláh z hrstě větru
koníčka stvořil,
a ona říkala:
ty nad očima máš havrana
a ať ti neulétne,
ty smutný.

A já jsem odpovídal:
kam?
Haluze všechny uťali,
na zem by mohl slétnout,
a tam jsme zase spolu.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

Ve dvou jsme seděli
a ona, orosená, čistou vodu pila,
má návštěvnice, skvělá růže bílá
v skleničce srdce mého.

Modrý pták

Nad vody, ach nad vody,
vylét, vzlétl pták.
Nikdo neví jak a kdy vylétl pták nad vody,
nad ostnatý drát.
Zato jeho zobák,
ptáčka toho pevný zobák,
všichni viděli.
Zato jeho drápky,
ptáčka toho ostré drápky,
všichni viděli.

Zato jeho oči,
ptáčka toho jasné oči,
všichni viděli.
Zato jeho peří,
ptáčka toho modré peří,
všichni viděli.
Modré oči maminčiny
rázem uzřeli.

Lodě, lodě, rychlé lodě,
ty, co plují ke svobodě
v modré vodě nepohnuté
rázem spatřili.

Plachty, plachty, plachty bílé,
ty, co v dálce se nám ztrácí
jako chléb a jako ptáci,
v ústech chléb a v modru ptáci,
rázem spatřil.

Šátky, šátky vyšívané
modrým kvítím z rodných polí,
kvítím, které tolik bolí,
tolik bolí, tolik bolí,
a přec každou ránu zhojí,
všichni viděli.

Hned na ptáčka zavolali,
vzhůru volali,
košilkami vypranými
na něj mávali.
Kampak chodíš, modrý ptáčku,
bystrou vodu pít?
A kam zlaté zrno zobat,
kam se letíš na noc schovat,
pověz, pověz, kam?

Zpíval modrý pták:

Tam, kde jste se narodili,
chodím vodu pít.
Kde vás matka porodila,
chodím zlaté zrno zobat,
tam se létám na noc schovat,
domů, domů k nám.
Znova vzhůru zavolali,
znova volali,
košilkami vypranými
dlouho mávali.

Uleť, uleť, modrý ptáčku,
odleť daleko.
Přikryj se svým modrým peřím,
ať tě kulka neudeří,
kulka z olova.

Zpíval modrý pták:

Nebojím se rychlé kulky,
kulky z olova.
Poslaly mne vaše matky.
Jestli v noci klidně spíte,
živi jste a chleba jíte,
ptát se kázaly.

Znova vzhůru zavolali,
znova volali.
Košilkami vypranými
dlouho mávali.

Pozdravení vyřiď, ptáčku,
rodným chodníčkům.
V noci do růžova spíme,
chleba do sytosti jíme,
živi, zdrávi jsme.

Zpíval modrý pták:

Proč se domů nevrátíte,
domů nejdete?
Jaro přišlo, zima hyne,
voda v řekách k moři plyne,
a co s vámi je?

Poskláněli hlavy k zemi,
mávat přestali.
Drobné slzy do košilek
bílých plakali.

Neodlétej, drobný ptáčku,
slétni, slétni níž.
Popatři a polituj nás,
pomlč ale, pomlč u nás,
co tu uvidíš.

Slyšel modrý pták.

Jako kámen k zemi padal,
jako krásný modrý kámen,
modrý drahokam.
Jako kámen k zemi padá,
jako s nebe siná hvězda,
dlouho, dlouho k zemi padá,
modrá pírka vzduchem trousí,
hlavičkou svou, drobnou hlavou
o zem udeří.

Také jeho zobák,
ptáčka toho pevný zobák,
o zem udeří.
Také jeho drápky,
ptáčka toho ostré drápky,
o zem udeří.

Také jeho oči,
ptáčka toho jasné oči,
o zem udeří.

Jenom jeho peří,
ptáčka toho modré peří,
dlouho padalo.

Modré peří na zem padá,
padá, padá, neroztává,
padá tam, kde roste tráva,
padá tam, kde kámen leží,
tam, kde vlna v písku běží,
tam, kde lesy obzor krátí,
padá, padá mezi dráty,
kolem kulometných věží
modré, modré peří sněží.

Posbírali modrá pírka,
pírka sebrali,
do košilky sněhobílé
čistě svázali:

Oči, oči maminčiny,
lodě, lodě, rychlé lodě,
plachty, plachty, plachty bílé,
vody, vody nepohnuté,
modré kvítí vyšívané,
i svá srdce rozedraná
do krvava, do krvava.

Modrá pírka posbírali,
do uzlíčku zavázali,
uzlíček tam zakopali,
smutná slova k němu dali.

Nebylo ti, drobný ptáčku,
na zem slétati.
Slétl jsi k nám mezi dráty,
slitoval ses, život ztratil,
odpustíš kdy nám?

Mlčel modrý pták.