Jarmila Glazarová

Jarmila Glazarová se narodila 7.9.1901 v Malé Skále u Turnova, kde byl její otec správcem velkostatku. Neprožila příliš radostné dětství, r. 1916 jí zemřela matka a rok nato také otec. Glazarová a její sestra se náhle staly sirotky a byly odeslány do Klimkovic ve Slezsku, do internátní hodpodářské a hospodyňské školy, tehdy – během 1.sv.války – přeměněné na válečný lazaret. Po válce tuto školu vychodila a mladičká, ve svých 21 letech se provdala za 50tiletého doktora Josefa Podivínského, se kterým prožila 12 let harmonického šťastného manželství, ve kterém našla uklidnění po hektickém mládí.
Jarmila Glazarová po náhlé smrti svého manžela, aby ulehčila svým vzpomínkám, píše naprosto spontánně svůj první román nazvaný Roky v kruhu. V něm reflektuje své 12tileté šťastné manželství ( přestože pod obalem prosvítá, že ona byla vždy tou, která se musela přizpůsobovat a brát ohledy – a takové jsou vesměs i všechny její pozdější hrdinky ). Glazarová nikdy žádné literární ambice neměla, nikdy netoužila po tom, stát se spisovatelkou a úspěch její prvotiny, která zvítězila v anonymní soutěži Družstevní práce, ji natolik překvapil, že dokonce nenašla ani odvahu, aby šla do nakladatelství se představit . A úspěch této knihy rozhodl o tom, že se stala spisovatelkou.
Pobývala poté střídavě v Beskydech a ve Slezsku, kde sbírala materiály pro své další romány Vlčí Jámu a Advent, které byly později zfilmovány. Na Valašsku, v prostředí chudiny, se odehrává její románová črta Chudá přadlena a jejím posledním románem je Místopis srdce, odehrávající se v jejím rodišti v Nové Skále u Turnova, do kterého se Glazarová ke konci svého života vrátila, aby pečovala o sestru.
Pro své neradostné zobrazování žen z proletářské společnosti byla komunistickými funkcionáři velice oblíbená, byla hodně publikována.Sama byla také politicky činná, působila v Moskvě jako velvyslankyně a v letech 1954-1956 byla poslankyní Národního shromáždění.
Bylo jí umožněno hodně cestovat, velkou dokumentární cenu mají její reportáže z Německa (Výmarský deníček ) a SSSR ( Leningrad ). Za svůj litrární přínos byla mnohokrát odměněna, je nositelkou mnoha cen, např. ceny Petra Bezruče. Roku 1959 byla jmenována národní umělkyní.
Zemřela roku 1977 v Praze.

VLČÍ JÁMA
Ve Vlčí jámě se Glazarová vrací k tématu věkově nerovného manželství a také k postavení ženy ve společnosti, teď už mnohem konkrétněji a kritičtěji. Líčí tragický osud mladé dívenky Jany, která po smrti svých rodičů přichází jako schovanka do rodiny veterináře Roberta Rýdla a jeho ženy Kláry. S nadějí očekává nový klidný život ( kolem tématu neuskutečnitelného a vytouženého nového života se točí vlastně celý román). Záhy poznává, že nic není v jejím novém domově tak jednoduché jak si představovala. Není jednoduché najít svůj vztah k oběma, tak rozporuplným manželům. První z nich – stará, seschlá teta Klára s napuchlým žlutým obličejem, vráskami a povislou kůží, která věčně vysedává na ulici a baží po klepech. Teta, jejíž životní náplní je její manžel Robert, který jí musí ve jménu lásky ve všem vyhovovat, si z Jany dělá svou služku, společnici, kuchařku, ošetřovatelku. Rozmazlená teta, která je přesvědčena o tom, že ji všichni mají tak rádi, že jejich sebeobětování nemá konce. A na druhé straně její manžel, o 20 let mladší, inteligentní, sympatický a chápavý Robert, kterého jeho manželka vytáhla z nuzného prostředí, jeho, koktavého studenta, zřídkakdy dosyta najezeného. Uvedla ho do svého bohatství zděděného po rodičích, ukázala mu jiný život a obklopila svou láskou. Takto se Robert nacházel až do příchodu Jany, ne spokojen, ale alespoň smířen. Jana v něm však svou čistotou a mladostí začíná probouzet nádhernou, ušlechtilou lásku, takovou, kterou nikdy nepoznal. Začíná si uvědomovat svou bezvýchodnou situaci, zejména to, že jeho manželství s Klárou pro něj nebylo žádným vysvobozením, ale naopak ještě větším poutem. Nemá však odvahu ji opustit. Jana i Robert jsou lidé tak ohleduplní, že se smiřují -i přes obrovský vnitřní boj - s představou nenaplněné lásky. Robert pro ulehčení situace odchází za prací do Opavy a později do Prahy.
Cituji: „ Hrůzo a bolesti vystřízlivění, hrůzo a bolesti poznání. Mám starou ošklivou ženu, klepavou a zlovolnou, vysedávající skandály jako slepice ve své kukani před domem a rozhlašující je s hlučným kvokáním. Klidná a hluboká krása duševního spolužití nebude nikdy. Děti nebudou nikdy. Je tu však práce, dřina jako protilék.“
Po jeho odchodu se projevují všechny tetiny špatné vlastnosti naplno, je zlá na služebnice, lakomá, podezřívavá a panovačná. Předtím měla doma alespoň Roberta, o kterého mohla pečovat, teď už pro ni nemá nic smysl. A Jana je jako v temném vězení, má vyčerpávající zaměstnání bez konce. Ve dne ji čekají oslepující ruční práce, po setmění musí tetě předčítat, čekat dokud neusne. Musí se postarat o její dobrou náladu (a přitom zapomenout na své zoufalství) , donekonečna ji utěšovat, když se jí stýská ( a přitom zapomenout na svůj stesk ), musí být po ruce při každé příležitosti. Robert jezdí často domů, což jsou pro Janu i tetu jediné světlé dny. Robert je středem jejich života a velice dobře si to uvědomuje a tíží ho to. Nechtěl by nic jiného než opustit Kláru a žít šťastně s Janou, ale nemůže, jeho svědomí mu to nedovoluje. S postupujícím časem jsou jeho návštěvy stále řidší a řidší. Na jedné z těchto návštěv Janě svěřuje, že byl u lékaře, který mu dává už jen půl roku života. Zranění ve válce, kterému se po léta nevěnoval, se rozrostlo do celé své šíře. Tím se Janě hroutí i její poslední naděje. Také s tetou to jde z kopce. Po mozkové mrtvici již není schopna větší námahy.
A pak už jde všechno ráz na ráz. Zatímco v předešlých částech byl každý den po dni popisován, teď plynou rychle. Teta po novém záchvatu už jen sedí s hlavou svěšenou a zoufale vzdoruje smrti. Do toho přichází telefon o smrti Roberta. Jana vzpomíná a přitom se dívá na svou trýznitelku ( tady bych chtěla znovu uvést citát ) : „ Ach, co mám výčitek proti tobě! Dni, noci, zrak, každičkou radost, pole, nebe, lidi, všecko jsi mi vzala. Pracovala jsem a nikdy jsi mne nepochválila. Důvěru v lidi i v čistotu lásky jsi mi vzala. Trýznila jsi mne proto, že jsem byla mladá a že jsem byla zdravá. Ošetřovala jsem tě svědomitě a kajícně, protože jsem se cítila vinna před tebou. Jak jsem však byla vinna? Jak jsem ti mohla vzít, co ti už dávno nepatřilo? Sobecká této Kláro, nikdo ti nikdy neřekl pravdu. Lidé zapírali své bolesti, aby tys je nepocítila. Zapírali své žaly, abys ty se jimi nevzrušila. Nutili se do lží a truchlivých komedií, abys ty mohla věřit ve své sny. Tvou slabost a zbabělost platili svým zdravím a svým životem. Jsi sama jako kůl v plotě, jen já jsem u tebe, a já tě nenám ráda.“
Pak si všimne, jaké je ticho. Teta již nedýchá, je mrtva. Oba manželé skonali v jeden den a Jana, přes všechnu bolest, je volná, dostala se ven z vlčí jámy.

ROZBOR
Vlčí jáma je psychologický romám z meziválečného období. Glazarová se v něm i ve většině ostatních románů věnuje tématu nespravedlivého osudu, který postihuje ženy. Zobrazuje ženy jakožto trpitelky, které toho musí snášet mnohem více než muž, aniž by si to oni uvědomovali. Vytvořila svým dílem osobitý typ moderní regionální prózy a tematicky se Glazarová dá řadit do skupiny českých spisovatelek, na jejímž počátku stojí Božena Němcová.
Příběh Vlčí jámy je velice baladický, působí na nás jako kdyby se odehrával v jiném světě, ve kterém jsou vztahy i lidé černobílí. Příběh je založený na kontrastech mezi dobrým a zlým – a nic mezi neexistuje. Kontrast využívá také při popisování sociálních nerovností ve Slezském kraji – popisováním prostředí a rodinného zázemí ze kterého pochází Robert a ze kterého pochází Klára. Glazarová píše stylem plným bohatých metafor, velice detailně popisuje prostředí i přírodu, vykresluje scény, zabývá se světelností, důležité je osvětlení a stín. Zdůrazňuje vůbec celou smyslovou část. Jazyk je obohacen o slezské nářečí, i když v mnohem menší míře než tomu je třeba u Adventu. Píše většinou z hlediska pozorovatele, ale v citově přepjatých scénách přechází také do osoby první a pro větší pochopení vnitřního boje, který se odehrává uvnitř postav, volí k vyprávění druhou osobu – jakýsi vnitřní hlas. Z toho už vyplývá, že román je zaměřen na psychologii postav. Spíše než děj stojí v popředí právě přesné vykreslení jejich charakterů a pocitů, a to jak se vyvíjejí. Např. Janin vztah k domovu, na který se zpočátku těší, až se jí nakonec stane vězením.
I vyprávění se postupem času mění, v něm přibívá více sentimentu, patetičnosti. Zrychluje se děj, až nakonec dospívá k velice překvapujícímu vyústění, které je šťastné a kontrastuje s tragickým nádechem celého románu.