Jaroslav Goll

Mezi nejvýznamnější osobnosti našeho dějepisectví, někdy však neprávem opomíjeným, rozhodně patří profesor historie a později i rektor UK - Jaroslav Goll. Narodil se 14. 7. 1846 v Chlumci nad Cidlinou. Jeho otec působil jako osobní lékař hraběte Kinského. Ve třech letech se přestěhovali do Hradce Králové. Studentem se stal v Hradci Králové, ale sekundu už navštěvoval v Mladé Boleslavi. Nakonec v roce 1864 dostudoval na Akademickém gymnasiu v Praze. Už v 18 letech vstoupil na filosofickou fakultu a zapsal se na historii. Mladý akademik Goll si brzy v Praze našel přístup do přední společnosti národní, byl stržen prudkým vírem památných šedesátých let. V té době vznikl Sokol, Hlahol, Prozatímní divadlo a Umělecká beseda - podle slov Nerudových umělecké plíce národa.

Ještě na gymnasiu mu Hálek otiskl jeho první překlady básní Bérangerových, ale i jeho vlastní básně. V Besedě začal dokonce už ve dvaceti letech horlivou činnost přednáškovou, přispíval do Lumíra, Květů a Zlaté Prahy. Počátkem roku 1870 vykonal, tehdy teprve 24 letý filosof, spolu s doktorátem také státní učitelskou zkoušku pro střední školy. Už tehdy ho zkoušející profesoři V. V. Tomek a katolický německý historik Konstantin Höfler vyzvali, aby se dal na akademickou dráhu a habilitoval se na všeobecné dějiny. Goll měl smysl pro umění, estetiku, literaturu a velké jazykové nadání. Mluvil německy, latinsky, francouzsky, anglicky, polsky, ukrajinsky a holandsky. Přesto začal na přání otce učit na gymnasiu v Mladé Boleslavi. Po jednom roce (1871) odejel na roční studijní pobyt na universitu v Göttingen (Gotink). Naučil se tu zejména rozboru pramenů a otiskl první svou historickou práci ve spisech gotinské akademie. Následujícího roku se stal tajemníkem amerického vyslance G. Bancrofta v Berlíně, jemuž sbíral látku k mnohosvazkovým dějinám Spojených států. Přes měsíc pracoval také ve státním archívu v Haagu a pak v Londýně.

Po svém návratu byl přesvědčen, že je pro něj nemožno sloučit vyučování na střední škole s prací vědeckou, přesto roku 1873 začal učil na obchodní akademii v Praze, kde si mohl vzít méně hodin a zároveň byl redaktorem Lumíru. Své práce vydává hlavně ve spisech Královské české společnosti nauk. Prací z dějin třicetileté války si vymohl už roku 1875 docenturu všeobecných dějin. O pět let později dosáhne 34 letý docent mimořádné profesury možnost věnovat se cele vědě a universitě. Po rozdělení university zahajuje přednášky roku 1882 na české universitě a zbudoval zde skutečně vzorný historický seminář. Stal se zakladatelem pozitivistické historické školy u nás. Mezi jeho žáky postupně patří celkem 3 generace našich historiků - nejznámější jsou Josef Pekař, Josef Šusta, Kamil Krofta, Zdeněk Nejedlý a mnozí další. Už tehdy ale uzrává jeho největší vědecké dílo. Soustřeďuje se na dobu pobělohorskou a osvětluje ji novými archiválními prameny. Už v Berlíně, a pak v Holandsku a v Londýně, narazil na neznámé spisy Komenského, které poté přeložil a zveřejnil v Umělecké besedě a v Muzejníku. A od Komenského pak u něho bylo jen krůček k Jednotě bratrské, jejímž byl největším synem. Svou práci, řešící slovesný odkaz husitství a jednoty bratrské začal krátce po skonu Františka Palackého – o prázdninách 1876. Už roku 1878 podal znamenitý obraz bratrského dějepisectví ve svazku Prameny a studie z dějin Jednoty bratrské. V další se věnoval osobnosti a dílu Petra Chelčického, duchovního otce Jednoty bratrské. Přitom Goll zasadil Chelčického mnohem plněji do dějin husitské revoluce a táborství, z něhož vzešel. Za tyto práce se mu dostalo uznání a roku 1880 byl jmenován profesorem. Goll se rozhodl vypsat dějiny Jednoty bratrské až do sklonku 15. století. Dějiny začaly vycházet v Muzejníku a došly zakončení v roce 1886. Je to největší Gollova práce a dílo skutečně mistrovské. Dílo zůstalo pohříchu celých 30 let jen v Muzejníku, kde bylo roztříštěno na pokračování. Knižně tedy vyšlo až roku 1916 pod názvem Petr Chelčický a Jednota bratrská v XV. století v úpravě historika, jeho žáka, Kamila Krofty.

Byl také jednou z hlavních postav v boji o oba Rukopisy. Roku 1886 napadá v časopise Atheneum rukopisy Královédvorský a Zelenohorský jako novodobá falza, spolupracuje přitom s O. Hostinským, T.G. Masarykem a J. Gebauerem. Měl tak zásadní podíl na odhalení rukopisu Královédvorského a Zelenohorského jako padělků. Gollovi neběželo jen o odhalení nepravosti rafinovaných padělků V. Hanky, ale o mnoho více. Hájit Rukopisy náleželo k nejčestnějším úkolům českého vědce, boj proti Rukopisům mohl být snadno prohlášen za národní zradu. V té době Jaroslav Goll napsal skvělý „Historický rozbor básní Rukopisu Králodvorského“. Zde ukázal, že všechny tři historické básně (Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava) prozrazují známky toho, že jejich původce znal pověstnou kroniku Hájkovu, vydanou o 200 let později, než doba, do které se Rukopis hlásil svým vzhledem a jazykem. Statečnost, s jakou přispěl k vybojování zápasu o Rukopisy, zůstane navždy krásným kladem Gollova díla naši historii. Známá je v této souvislosti jeho věta : Je třeba revidovat i Palackého, historik se musí oprostit od idejí, musí se držet verifikovaných pramenů.

Později se dostává do rozporu i s Masarykem, který už vstoupil do politiky. Goll tvrdí, že vědec se nemá angažovat v politice a jejich spor stojí na počátku sporu o smysl českých dějin. Historik Goll se i nadále snaží o politicky nezatíženou vědu „padni komu padni“, naproti tomu Masaryk z minulosti vyvozuje politické programy do budoucna. Neúmorná byla rovněž Gollova práce historická v nově vydávaném Českém časopise historickém od roku 1895, který se stal orgánem university. Goll zde napsal přednášku o Františku Palackém, Otci vlasti, k jeho 100. výročí narození. A právě v jubilejním roce 1898 zde vyšel Gollův článek Palackého program práce historické, jako uctivý hold největšímu našemu dějepisci.

K lásce k Polákům i k obdivu k hrdinům povstání roku 1863 zůstal Goll věren až do smrti. Roku 1890 se účastnil ve Lvově sjezdu polských historiků a roku 1900 byl zvolen v Krakově do čestného předsednictva nového sjezdu právě v Krakově. Obraz více jak půltisíciletých styků mezi Čechami a Polskem, od časů sv. Vojtěcha až po vyhasnutí Jagellovců na českém trůně, popsal v díle Čechy a Prusy ve středověku – vyšlo knižně 1897. V popředí jeho vyprávění je polské Pobaltí, o které se rozpoutal v polovině 13. století úporný zápas Polska s Řádem německých rytířů, který se tam usadil, zápas, jenž byl od té doby osou polských dějin. Na straně Řádu byli poslední Přemyslovci a Lucemburkové, naopak na straně Poláků představitelé šlechty a České koruny za husitské revoluce a za krále Jiřího z Poděbrad. Většina knihy se zabývá věkem husitské revoluce, vrcholící bitvou u Grunvaldu 1410, sirotčí jízdou k Baltu 1433 a pokořením Řádu německých rytířů v míru toruňském roku 1466. Gollovo dílo končí dějinným okamžikem krakovského holdu 1525, kdy velmistr Řádu německých rytířů uznal slavnostně svrchovanost Polské koruny.

V listopadu 1907 se ujal úřadu rektora Karlovy university právě J. Goll a byla to jedna z nejpamátnějších instalací rektora na UK. V prosinci 1909, rok po skončení jeho rektorátu, byl jmenován členem panské sněmovny ve Vídni. Za 1. světové války však zůstal přes všechny výzvy do poslední chvíle loajální k Rakousku - Uhersku, a tím se po vzniku ČSR fakticky zcela vyřadil ze společenského dění, vzrušená veřejnost ho dala do národní klatby jako Rakušáka. Goll se uzavřel do sebe. Byl austroslavista, a proto také roku 1917 společně s Pekařem a Šustou nepodepsal Manifest českých spisovatelů. Převrat a vznik republiky 28. října 1918 už jen dokonaly jeho úplný ústup z veřejného života. Při dovršení osmdesátky v roce 1926 mu Masarykova universita propůjčila čestný doktorát, za to, že pro ní vychoval první profesory – historiky. Osobní poctu mu vzdal i jeho dávný spolubojovník T. G. Masaryk. Zemřel 8. července 1929 a pochován je v rodinné hrobce na Olšanech, téměř zapomenut a teprve s odstupem doby byl oceněn jeho přínos historika a jedinečného učitele mnoha pokolení vědeckých i učitelských. Řečeno výrazem Masarykovým -krásný člověk.