Jaroslav Havlíček se narodil roku 1896 v Jilemnici. Toto město značně ovlivnilo jeho tvorbu a vyskytuje se v jeho románu Petrolejové lampy, Vlčí kůže či novele Synáček (tzv. jilemnické prózy). Do literatury vstoupil až ve svých 39 letech s románem Vyprahlé touhy (1935), avšak tento svůj román Havlíček roku 1944 přepracoval a nám je spíš známější pod jménem Petrolejové lampy. Existuje i zdařilá filmová podoba tohoto díla se stejným názvem a Ivou Janžurovou a Petrem Čepkem v hlavní roli. K vrcholu jeho tvorby patří dva romány: Neviditelný (1937) a Ta třetí (1939). Roku 1940 vydal Havlíček svůj poslední román Helimadoe, též filmově zpracovaný. Za osm let své literární dráhy stihl napsat ještě asi dalších sto povídek a řadu jiných próz. Předčasně umírá za války roku 1943.
Havlíček je spolu s Glazarovou a Řezáčem řazen k tzv. české psychologické próze první poloviny 20. století. Ve svých dílech se zabývá vnitřním světem svých hrdinů, motivem šílenství (Neviditelný), sleduje jejich podvědomé stavy (Zánik městečka Olšiny). Jeho próza je především epická, lyriku v ní téměř nenajdeme, převažují v ní baladické rysy. Tyto prvky se projevují v autorově zálibě v líčení temné atmosféry, šílenství, předsmrtných stavů a pohřebních ceremonií a jsou patrné především v Neviditelném a Synáčkovi. Havlíček byl ke svým románům velmi kritický: s prací na novele Synáček začal již roku 1932, deset let ji přepracovával až nakonec roku 1942 vyšla knižně.
Hlavním hrdinou Neviditelného je Petr Švajcar, ambiciózní a ziskuchtivý sobec. Aby si zajistil bezstarostnou budoucnost, vypočítavě se ožení s dcerou továrníka Hajna Soňou.Až příliš pozdě se dozví o skrývaném tajemství rodiny - strýci Cyrilovi, neškodném bláznu, který si myslí, že je skutečně neviditelný a chová se tak. Ačkoliv opravdu nemůže nikomu ublížit, Soni vadí, je z něho nesvá a její strach přerůstá ve fobii. Po jeho údajném napadení se zhroutí a je několik týdnů nemocná. Strýc Cyril je proti vůli tety Karoliny, autoritativní a despotické vládkyni domu, odvezen do blázince a už se nevrátí. Po pár týdnech doktor zjistí Sonino těhotenství. Otcem je samozřejmě Petr. Soňa si však vsugeruje, že dítě je Cyrilovo, a je ještě více zkroušená. Jenže cynický Petr není typ, který by dokázal sedět u postele, těšit nemocnou a dávat jí najevo svou účast, a tak dochází mezi manželi k roztržce. Soňa se začíná divně chovat, jeví zájem o Neviditelného, rozmlouvá s ním, tvrdí, že je stále v domě. Petr tomu však nevěnuje pozornost, myslí si, že to je jen reakce na jeho hrubé chování. Bohužel tomu tak není, u Soni, stejně jako u její babičky a strýce, propuká šílenství, dědičné zatížení rodiny. Jedinou Petrovou starostí teď je, aby zachránil dítě. Soňa porodí, o chlapce se však nestará. Hází si s ním, odmítá se o něj starat a krmit ho, vyžaduje po něm, novorozeněti, disciplínu a jakýkoli pláč okamžitě trestá. Je pro něj zcela určitě nebezpečná. Po velkých hádkách s otcem Hajnem jí Petr syna přece jenom odebere. S tím se ale Soňa nehodlá smířit. Dělá nepříjemnosti, křičí, chce dítě. Petr se tedy rozhodne, že se jí zbaví. Náhodou zapomene zamknout její pokoj, Soňa uteče a spáchá sebevraždu. Zanedlouho umře starý Hajn i teta Karolina. Hajn zanechá závěť, ve které vše odkazuje malému vnuku Petrovi. Nyní žije Petr jen pro svého malého Péťu, rozmazluje ho, má vše, nač si vzpomene. Péťa ale chytne zápal mozkových blan a kvůli jeho následkům ustrne na úrovni dvouletého dítěte. A tak se z hrdého, tvrdého Petra Švajcara stává ubožák. Toužil po krásném, bezstarostném životě mladého továrníka, po dítěti, pokračovateli jeho rodu. Nyní nemá nic, jediné pro co žil, jeho malý Péťa, dědic továrny, je idiot a budoucnost Petra Švajcara mu už nemůže nabídnout nic tak velkého, po čem kdysi toužil.
Knihu bych určitě doporučila, zvláště milovníkům psychologické prózy, kterých ale asi není mnoho. Přesto je kniha srozumitelná, autor nezabředává do zbytečných podrobností, není rozvláčný a nevyžívá se ve zbytečně dlouhých popisech.
28. prosinec 2012
4 634×
638 slov