Jean Jacques Rousseau (1712-1778) byl francouzský myslitel, který se vyjadřoval zpravidla k otázkám nerovnosti mezi lidmi a společenského uspořádání. K této problematice se vyslovil v řadě svých prací, které u nás vyšly pod názvem Rozpravy. V tomto souboru jsou uvedeny např. tyto práce:
Rozpravy o nerovnosti mezi lidmi
Rozpravy o původu, příčinách
Rozpravy o vědách a umění - civilizace a příroda
Rozpravy o společenské smlouvě
Rozprava o politické ekonomii
Výchozí zásada Rousseaua byla, že pokrok lidstva se stále vzdaluje od primitivního, přirozeného, stavu člověka, v němž byl člověk svobodný a tudíž i dobrý. Ačkoli není snadné rozlišit, co je v dnešní lidské přirozenosti původní a co umělé, vzniklé kultivací a socializací, přesto se snaží Rousseau ukázat původ nerovnosti mezi lidmi, původ veškerých nectností, které se nenacházely v přirozeném stavu člověka. Nachází je v soukromém vlastnictví.
Rousseau, který se řídil heslem "Volnost, rovnost, bratrství" a svoje děti posílal do sirotčince, rozlišuje tři stupně nerovnosti mezi lidmi.
vznik soukromého vlastnictví, tzn. rozdělení společnosti na bohaté a chudé
vznik státu, tzn. rozdělení na ty, kteří vládnou a na ty, kteří se nechávají vládnout
vznik despotických systémů, tzn. vlády tyranií
Soukromé vlastnictví Rousseau vlastně považuje se krádež na nás všech (viz. 1. stupeň nerovnosti). Majetek znamená zánik přirozeného stavu, je příčinou všeho zla ve společnosti, lidé se stávají nepoctivými. Majetek také znamená trvalou nerovnosti mezi lidmi, protože rozděluje lidi na bohaté a chudé, přičemž bohatí si můžou koupit i právo. Stát je v tom případě jen jakýsi donucovací prvek, ve kterém diktují bohatí. Jakési východisko vidí Rousseau právě ve společenské smlouvě.
Např. společnost jako rodina by, podle něj, měla vypadat tak, že otec je jakýsi vládce a děti jsou poddaní. V lidech by měla být touha po spravedlnosti a všichni by také měli souhlasit s jakousi obecnou vůlí. Rousseau si zde také myslí, že je morálka závislá na rozumu. To je v kontrastu s tím, jak žil člověk v minulosti. Rousseau totiž tvrdil, že příroda vede člověka ke zdravému způsobu života a tudíž, že není potřeba myslet. V jeho současné době, kdy už člověk nežije v jakémsi přirozeném stavu, je potřeba morálku podřídit rozumu. Z toho také vyplývá, že pokud by člověk setrval ve stavu, který mu určila příroda, vyhnul by se tak většině útrap, které se k jeho životu přidružují až s postupem kultivace. Rousseau dokonce tvrdí, že:
"Jestliže nás příroda předurčila ke zdraví, odvažuji se tvrdit, že přemýšlení je proti přírodě a člověk, který uvažuje, je zvrhlé zvíře."
Z toho je jasně vidět, že tato myšlenka není v dnešní době moc použitelná a že byl Rousseau tak trochu i sám proti sobě.
Rousseau považuje občanskou svobodu za jakou vyšší formu svobody. Všichni členové jsou podřízeni pod jakéhosi suveréna. To, že je ve státě suverén znamená, že lid je sjednocený a že existuje jakási obecná vůle. Tato obecná vůle je nedělitelná a ve státě nezcizitelná. Tento suverén myslí při svém rozhodování na Boha. Vlastně všechna spravedlnost pochází od Boha.
Dále si Rousseau o státě myslí, že nemůže být věčnou institucí, protože vznikl při vývoji lidstva a že občan má povinnost poskytnout státu svůj život... Vše samozřejmě ve prospěch veřejného blaha.
Co se ale stane, pokud člověk udělá nějaký zločin nebo se prohřeší proti společenské smlouvě? Podle Rousseaua může být vyhnán do vyhnanství nebo zabit.
A na závěr - nejoblíbenější Rousseauova forma vlády byla aristokracie. Myslel si ale, že být měla být řádně volena.
28. prosinec 2012
5 684×
559 slov
