Johanka z Arku

Jehanne la Pucelle – Panna Jana – se narodila přibližně 6. ledna 1412 v severní Francii ve vesničce jménem Domrémy. Její otec byl Jacques Darc a její matka Isabela Romée. Měla tři bratry – Jeana, Jacquemina a Pierra – a jednu sestru – Kateřinu.

Johanka začíná ve svých asi 13 letech slýchávat zvláštní nadpřirozené „hlasy“. Domnívá se, že k ní skrze své hlasy promlouvají svatá Kateřina, sv. Markéta a archanděl Michael. Johanka byla vždy velice zbožné dítě, u zpovědi bývala i několikrát denně – farář v Domrémy byl její strýc z matčiny strany. Pomáhala doma matce, na poli, vyznala se v ručních pracích. Také ošetřovala nemocné a ráda dávala almužnu.

V zimě roku 1429 se na rozkaz svých „hlasů“ a s pomocí svého strýce Duranta Laxarta, který bydlel nedaleko v Burey-le-Petit, vydala za Robertem de Baudricourtem do Vaucouleurs (pod které spadaly Domrémy) a žádala po něm, aby jí dal družinu, koně, mužský šat a vše co se sluší a patří pro dobrého rytíře a aby jí poslal do Chinonu (přechodné sídlo dauphina Karla VII.). Tvrdila, že ona je ta, jež spasí Francii. Podle starého proroctví proroka Merlina „Francii prohraje zla žena, a nazpět ji získá čistá panna“. Ubytovala se v domě pana Le Royer, jeho žena Kateřina si Johanku velmi oblíbila. Později jí i koupila jejího prvního koně za 12 franků.

Ve Vaucouleurs se jí ale všichni jen vysmáli. Jak by asi tak mohla nějaká hloupá venkovanka, navíc nevzdělaná, přinutit váhavého dauphina aby prolomil obležení Orléansu a poté vyrazil do Remeše (město, kde byli tradičně korunováni francouzští králové) ke korunovaci. Aby Francie konečně měla svého právoplatného krále. Nenechala se však zlomit, nadále naléhala a stále zarputile tvrdila, že se musí za každou cenu dostat za dauphinem do Chinonu. Nakonec uspěla. 13. února 1429 se se svou družinou, v které byl Bertrand de Poulengy, Jean de Metz, Colet de Vienne a další, vydala do Chinonu.

Touto dobou už byla známá po celé zemi. Všichni si o ní povídali, mladí, staří – všichni. Každý ji chtěl vidět, sáhnout si na jejího koně, brnění atd. V Chinonu se jí dostalo slyšení u dauphina Karla VII. Byla však podrobena zkoušce. Dauphin se přestrojil za obyčejného dvořana a na svůj trůn posadil jednoho ze svých rádců. Johanka však tuto lež okamžitě odhalila a Karla mezi dvořany sama i našla. Karel si vyžádal s Johankou mluvit o samotě a žádal po ní, aby mu dala nějaké znamení, že jí opravdu posílá Bůh a že jí může bez starostí svěřit své vojsko. Johanka mu řekla, že on je pravý následník trůnu, že jen jemu a nikomu jinému náleží francouzská koruna. Řekla mu, že není levoboček. To bylo pro Karla velmi důležité, jeho matka Isabela „Královna Venuše“ neproslula zrovna věrností. Karel jí tedy dal vojsko a poslal jí do Orléansu.

V Poitiers byla ještě přezkoušena, všichni si chtěli být jisti, jestli není čarodějnice – jestli je ještě panna. Byla vyslýchána 2 hodiny denně osmnácti vysoce učenými pány v černém (např: remešský arcibiskup, dva biskupové, děkan teologické fakulty poitierské univerzity a další odborníci na otázky víry). Když bylo toto potvrzeno a mniši, kteří jí vyslýchali na ní neshledali nic kacířského, bylo jasné že Johanka uspěla. Ve Fiebois si ještě v kostele sv. Kateřiny vzala meč, na kterém bylo vyryto pět křížů. Byl to nejspíš křižácký meč.

Do Orléansu [orleánu], města které už pár měsíců odolávalo Angličanům, Johanku doprovázeli: Jean d’Aulon – její hofmistr a jakýsi tělesný strážce, který měl na starost její bezpečí; dále pak 2 pážata, 2 poslové; páter Pasquerel – její osobní zpovědník; a také její dva bratři Jean a Pierre. To byl tedy její „dvorní stát“. Johanka dostala také dvě pochvy na meč, jednu z červeného sametu a druhou ze zlatého brokátu. Používala však jinou, zhotovenou z pevné kůže.

V Orléansu se ubytovala u pokladníka Jacquese Bouchera, dnes je v tomto domě její museum. Orléans je střediskem kraje Val de Loire a leží 120 km jižně od Paříže. Město bylo v letech 1428 (12. 10. 1428) – 1429 obléháno anglickými vojsky za tzv. STOLETÉ VÁLKY. Když Johanka dorazila do města branou Bourgogne, jeho obyvatelé ji vítali jako osvoboditelku, anděla, spásu a Boží zjevení. Nemohla se ukázat venku, všude byly davy lidí, kteří ji chtěli spatřit na vlastní oči. Když Johanka spatřila „vojsko“, jestli se tak ta hromada opilých mužů dala vůbec nazvat, zhrozila se. Představovala si disciplinovanou armádu se zápalem a vlastenectvím pro osvobození, po zdlouhavých bojích, zpustošené Francie. Ale místo toho před sebou viděla jen bandu opilých lidí bez naděje a víry jak v Boha, tak i sama v sebe a svou zemi. První co učinila, když toto spatřila bylo, že vykázala z tábora všechny děvky, kterých tam bylo také dost, zakázala pití, a všichni se povinně museli denně modlit společně s Johankou a zpovídat se. Řekla jim, že není zodpovědná za jejich těla, ale za jejich duše.

Jako velitelé se válečné výpravy zúčastnili také: bratranec Karla VII. vévoda z Alenconu (24 let) Johanka mu říkala „můj pěkný vévodo,“ Trémoille (44 let) odulý nesdílný chlapík, který tam byl svým věkem zdaleka nejstarší, Gilles de Rais (23 let) tento muž patřil tehdy mezi nejbohatší muže Francie, a konečně bájný kapitán La Hire, který byl známý i za hranicemi. Jeho pravé jméno bylo Étienne de Vignolles. Přezdívka La Hire znamená zlost, beran, ztělesnění války, tyran a nelida, Hněv Boží. Bylo mu 49 let a poté, co se na něj zřítil strop hostince, kulhal. Dále také hrabě Dunois.

Johanka nechala napsat Angličanům dopis. Sama psát neuměla. Bylo 22. 4. 1429. „JHESUS, MARIA. Králi Anglie, vydejte počet Králi Nebes z jeho královské krve. Vydejte Panně klíče všech dobrých měst, jichž jste se zmocnil násilím. Byla poslána od Boha, aby hájila právo královské krve, a je ochotna uzavříti mír, chcete-li se vyrovnat tak, že vydáte Francii a zaplatíte za to, že jste ji držel. Králi Anglie, pakli tak neučiníte, já budu vésti boj, a kdekoli zastihnu ve Francii vaše lidi, dám je zahnati, at‘ chtějí či nikoli; a budou-li chtít poslechnout, přijmu je na milost. Vězte, že neposlechnou-li, Panna je přijde pobít. Přichází od Krále Nebes, aby vás do jednoho vyhnala z Francie; a Panna vám slibuje a ujišt‘uje vás, že vzbudí takový válečný pokřik, jaký nebylo po tisíc let slýchat ve Francii, jestliže jí nesložíte účty. A věřte bezpečně, že Král Nebes jí pošle větší síly, než můžete vy sehnat se všech svých bojišt‘ proti ní a jejím dobrým bojovníkům.Vy, lučištníci, panoši a bojovníci, kteří jste před Orléansem, odejděte s Bohem do své vlasti; neučiníte-li to, mějte se na pozoru před Pannou a před neštěstím, které vás očekává! Nebud‘te zatvrzelí; nebudete vy míti Francii od Krále Nebes, syna svaté Marie, nýbrž bude ji míti Karel, pravý dědic, jemuž ji Bůh dal; a on vejde do Paříže s dobrou družinou. Neuvěříte-li poselství od Boha a Panny, budeme vás bíti mocnými ranami, kdekoli vás najdeme, a tak uvidíme, kdo bude míti lepší právo, zdali Bůh nebo vy, Viléme de la Poule, hrabě Suffolku, Jane, pane z Talbotu a Tomáši, pane ze Scalles, náměstkové vévody z Bedfordu, domnělého regenta francouzského království, odpovězte, chcete-li učiniti mír s městem Orléansem. Neučiníte-li tak, brzy to odpykáte.Vévodo z Bedfordu, který se nazýváte regentem Francie v zastoupení krále anglického, Panna vás prosí a žádá, abyste se nedal zahubit. Nepodrobíte-li se jí, způsobí, že Francouzové vykonají nejkrásnější čin, jaký kdy byl vykonán v křest‘anstvu. Psáno v úterý Velikého týdne. Vévodovi z Bedfordu, který se nazývá regentem Francie v zastoupení anglického krále.“

Angličané odpověděli tak, že Johance vynadali do „d’áblových děvek.“ 26. 4. 1429 vyrazilo vojsko na Orléans. Chlapecký pěvecký sbor z Blois zpíval píseň Veni Creactor. Johanka jela na svém koni a v ruce držela bílou korouhev, na které byl nápis JHESUS MARIA a kresby Ježíše, svatých a znak francouzského království – lilie. Kapitáni shromáždili veliký oddíl vojska a vytáhli proti tvrzi Saint-Loup, ovšem bez Johanky. Nic jí o této dohodě neřekli. Chtěli jí „uklidit“ a pak se sami věnovat „mužským záležitostem.“ Johanka jejich lež však prohlédla a vyrazila okamžitě za nimi. Každému bylo předem jasné, že nikdo nepůjde do boje, když je nepovede Panna. Byla jakousi zárukou vítězství. Symbolem. A vítězství to také bylo! A jaké! Celou dobu vojáky povzbuzovala, i přesto, že byla raněna šípem do ramene. Na oslavu se pak sloužili dvě mše. Radost obyvatel Orléansu byla nesmírná. Po mnoha a mnoha prohraných bitvách konečně vítězství. A to díky sedmnáctileté venkovské holce – tou dobou už zvané PANNĚ ORLÉANSKÉ.

Po zdrcujícím a velice překvapivém vítězství se přesouvají na zámek Loches. Johanka se zde ujímá vyřizování pošty, které jí přicházela z celé Francie. Pomáhá jí při tom bratr Pasquerel, Johanka totiž neumí číst ani psát. Velice jí také pomohl Gilles de Rais. Byl nejen bohatý, ale i velice vzdělaný. Znal spousty latinských citátů, vlastnil knihovnu se spisy antických klasiků a také soukromý pěvecký sbor–miloval totiž hudbu. Radní z Toulouse se na ní obrátili s obšírným vylíčením finanční mizérie jejich města a vyjádřili prosbu, zda by jim Johanka nepomohla z tísně. To ale ona razantně odmítala – finanční politika nikdy nebyla její parketou. O pomoc jí prosila i samotná vévodkyně z Milána.

Vznikly dva plány jak pokračovat dál. Bud‘ táhnout na Chartres, dobýt Normandii a hned nato oblehnout Paříž, a nebo nejprve napadnout anglické opěrné body na Loiře kvůli zajištění jistějšího postupu na sever. Johanka však nesouhlasila ani s jedním. Vojsko se shromáždilo u Sellesu a Romorantinu, aby odtud vytáhlo proti anglickým pozicím na Loiře. 12. 6. vyrazili. Vojsko čítalo zhruba 7600 vojáků. Táhli do Jargeau na druhé straně Loiry. Angličanům velel hrabě za Suffolku a jejich vojsko mělo asi 700 vojáků. První útok Angličané odrazili. Druhý vedla Johanka sama. Po dvouhodinovém boji byla města úspěšně dobyta. A Suffolk byl zajat. Ztráty Francouzů činili 20 mužů. Táhli na Meung.

16. 6. táhli na Beaugency. Angličané tam ovšem táhli také – připravovali se na odvetu za Orléans. Byla umluvena dohoda, že po 10 dní zůstanou jejich meče v pochvě. 18. 6. bitva u Patay. Šestapadesátiletý anglický velitel Talbot byl zajat Francouzi. V bitvě zemřelo 2000 Angličanů. Francouzi ztratili 3 muže. Bitva u Patay byla označována za „pomstu za Agincourt.“ Angličtí vojáci v houfech sbíhali od své standarty, pokud se šlo proti Panně.

Vojsko se přesouvá na zámek Gien. Král a jeho rádci začínají kout pikle. Nelíbí se jim, že Johanka drží v ruce veškerou moc; bojí se, že by se klidně mohla sama sebe korunovat namísto krále – a lid by to podpořil – miloval ji, už dávno jí uctívají jako krále, Boha chodícího po zemi. Po celé zemi se sloužili hymny a mše „na Pannu“. Lid miloval ji, a ne Karla. Církev se začíná bát jejích hlasů. Jak prý můžou, vědět co jí nařídily hlasy, a co si Johanka nařídila sama. Jaké má vlastně ambice? Čeho chce dosáhnout?

Johančino vojsko se mezitím rozrostlo na 12000 vojáků. Začíná se s přípravami na korunovaci Karla v Remeši (město, kde byli odedávna korunováni francouzští králové). Johanka rozesílá dopisy do všech měst a nabádá lid, aby přišel podpořit svého budoucího krále na jeho korunovaci.

Vše se příšerně vleklo a Johanka vždycky nesnášela čekání. Slovo „vyčkat“ ji vždy rozzuřilo na maximum. Vyrazila tedy napřed. Směr Auxerre, směr Remeš. 30. 6. mezi městy Gien a Auxerre se spojili Panniny oddíly s královým vojskem. Když dorazili do Auxerre brány města byly zavřené. Celé tři dny trvalo vyjednávání. Auxerre nakonec oznámilo, že vydá klíče od bran, pokud tak učiní i Troyes, Chalons a Remeš. Vojsko tedy táhlo na Troyes. Johanka poslala dopis, aby se město sklonilo před králem. Troyes odpovědělo bojovnými výpady. Brány zůstávaly pevně zavřené. 9. 7. královi rádci hlasovali pro návrat, Trémoille dokonce doporučovat rychle rozpustit celé vojsko. Johanka řekla králi, aby bez prodlení začal s obléháním města Troyes. Vtrhnou tam cestou míru nebo násilí. Útok byl zahájen. Vojáci byli připraveni – co se však nestalo. Z bran města vyšla malá skupinka ctihodných mužů. Město se rozhodlo poklonit králi Francie. Brány a padací mosty se otevřely dokořán. Bylo po boji.

Brány dalšího města v pořadí, Chalons, se otevřely samy od sebe. Lidé ve městech k ní natahovali ruce s modlitebními knihami, s obrázky svatých a se svršky nemocných. Věřili, že Panna jim dá požehnání od samotného Boha, „Vaše prsty jsou stejně dobré jako ty moje.“ Odpovídala pořád dokola. Jednomu však neodolala. Šla za kmotru dvěma malým holčičkám. Obě dostali jméno Johanka. 14. 7. probíhaly poslední přípravy na korunovaci. Johanka mezi tolika lidmi, kteří přišli takřka z celé Francie, zahlédla svého strýce Jeana spolu s dalšími čtyřmi muži z vesnice! 16. 7. v zámku remešského arcibiskupa, kde Johanka bydlela, se objevila delegace z Remeše s klíčem od městské brány. Toho dne večer vtáhl král s celým vojskem jižní branou do města.

17. 7. Korunovace byla tady. Johanka byla neklidná. Alencon byl ještě narychlo jmenován pairem, mocným lenním šlechticem. Katedrálou zněla píseň Veni Creator Spiritus – kterou zpívali kněží při osvobození Orléansu. Panna stála se svou bílou korouhví hned vedle oltáře, na němž ležela koruna. Ne v davu, jako všichni ostatní, ale přímo u krále. Někde tam stál i její otec, Laxart ho doprovodil do Remeše, což se dověděla od svého bratra Pierra. Po Karlově slavnostní přísaze zněl katedrálou Te Dum. Alencon se zvedl, uchopil požehnaný meč, dotkl se jím králových ramen a pasoval ho na prvního rytíře říše. Všichni poklekli k modlitbě. Pak následovalo pomazání. Po tomto slavnostním aktu předstoupilo 12 mužů, kteří po králi představovali špičky státu a církve. Podali mu prsten a žezlo, kolem pomazaných ramen mu položili modrý plášt‘ se zlatými liliemi, převzali od arcibiskupa korunu a podrželi ji nad královou hlavou, dokud nedošel k trůnu. Tam mu korunu nasadili. Johanka před ním poklekla a pronesla „Urozený králi! Nyní se naplnila vůle Boží.“ Po pětihodinové korunovaci propukly bujaré oslavy. Ve Westminsteru je ve stejný rok jako Karel korunován také anglický král Jindřich VI. Tato korunovace však končí jako nepodařená napodobenina Karlovi korunovace.

Johanka usiluje o mír mezi Francií a Burgundskem. Tedy mezi Karlem VII. a Filipem Dobrým. Posílá Filipovi dva dopisy. Ten se však na Karlově korunovaci vůbec neukáže. Johančino vojsko se mezitím zmenšilo na 8000 vojáků. Již korunovaný král Karel VII. odpouští Johančině rodné vesnici navždy placení daní. Asi jako znamení vděčnosti. Nyní byla Johanka ještě slavnější, pokud to vůbec ještě šlo. Po celé zemi se prodávaly medajlonky s vyobrazenou Pannou Orléanskou. I samotný Alencon si v Soisson jeden koupil.

8. 8. vojsko téměř dosáhlo Seiny. La Hireho špehové hlásily, že na ně vévoda Bedford čeká se silným vojskem na mostě k Bray. Francouzi se obrátili, takže nyní šly stejnou cestou nazpět až k Senlis, na sever od Paříže. Tentokrát ovšem s Bedfordovou armádou v zádech. 10. 8. poslal Bedfort Karlovi dopis: „Dáváme Vám, Karle z Valois, který se bezdůvodně nezýváte králem, na vědomí, že se prohřešujete proti koruně našeho pána, právoplatného krále anglického a francouzského, když sjednocenému národu říkáte, že přinesete mír a jistotu. Tím svádíte a klamete nevědomý lid, což se Vám daří jen za pomoci pověrčivých a zavrženíhodných lidí jako je ta rouhavá ženština se špatnou pověstí, která se dává vidět v mužských šatech a necudně se chová… Psáno v Montereau.“ 16. 8. francouzské vojsko se rozdělilo do dvou křídel. Hlavní vojsko pod velením Alencona a na přední voj vedený La Hirem, Dunoisem a Johankou. Královu tělesnou gardu vedli Trémoille a hrabě z Vendome.

Čelní útok byl vyloučen. Královská rada se usnesla, že Francouzi budou Angličany provokovat malými cílenými ataky k otevřené polní bitvě. Bojovníky halila hustá žlutá mlha, takže za chvíli nebylo možné odlišit přítele od nepřítele. Při jednom výpadu burgundské jízdy byly ukořistěny dva francouzské kanony, které na kusy roztrhaly několik vozů s proviantem. Angličanům vůbec nešlo o střet. Bylo zřejmé, že jejich cílem je pouze nepustit Francouze k Paříži. 17. 8. Bedford ustoupil.

Radní města Compiegne, severně od Paříže, si myslely, že se rovněž poddají králi. Tři týdny po vstupu vojska do města král opět přijal burgundské vyjednavače. A o týden později vyjednal Trémoille čtyřměsíční příměří – ovšem s vyjímkou Paříže, stejně jako přenechání důležitých měst severně od Seiny Burgund’anům. Vévoda Burgundský tak narušil královu i Panninu důvěryhodnost. Johanka nesouhlasila s mírem a chtěla zaútočit. Alencon její rozhodnutí sdělil Karlovi, a ten jí s klidem nechal odtáhnout na Paříž. Odjela společně s Alenconem a s jejich oddíly do Senlis, kde se oba na noc ubytovali v biskupském paláci. Dále postupovali přes St. Denis až do La Chapelle. 26. 8. dorazily i zbývající části vojska.

Johanka a Alencon dostali příkaz odjet ke králi. Zastihli ho v Senlis, povečeřeli s ním. Došlo k prudké hádce. Ještě té noci Johanka i Alencon jeli nazpět. 7. 9. král se se svými rádci vydal do St. Denis. 8. 9. král dal rozkaz k útoku. Johanka strávila téměř celou noc v modlitbách. Na francouzské straně bylo téměř 10 000 mužů. Gilles vedl hlavní vojsko, Johanka, Alencon a La Hire přední voj. Bojovalo se mezi branou sv. Honoré a branou sv. Denise. La Hireho muži dobyli baštu u brány sv. Honoré. Johanka koordinovala plnění vodních příkopů velkými svazky křoví. Byla zraněna šípem do stehna – schovala se do příkopu. Po chvíli přišel Gilles a odnesl ji k jejímu koni. První velitelé odvolali Johančiny oddíly. Za soumraku byl útok zastaven. 700 mrtvých francouzů a mnoho zraněných. Král oznámil konec obléhání Paříže. Paříž se dobýt nepodařilo. Další den Johanka odháněla nevěstky – jednu přetáhla mečem po zádech. Její meč se však zlomil. V ruce jí zůstal jen pahýl.

Po této zdrcující prohře se armáda rozpadla. Byla oficiálně rozpuštěna, vojáci posláni domů. 30. 9. se Johanka s nechutí připojila k vojsku, které bylo rozpuštěno už před příchodem do Gien a jehož zbytky byly za 40 dní poté, co dorazily do tohoto města, oficiálně propuštěny domů. La Hire se od ní odloučil, aby podnikal bitvy na vlastní pěst. Alencon se ve zdraví vrátil ke své paní. Johanka pobývala na zámku Gien. Zůstal s ní jen Gilles. Poprosila ho, aby jí naučil psát. Šlo jí to však velice ztěžka. Královský dvůr se bez Gillese odstěhoval do Bourges, Johanka už uměla naškrábat své jméno.

Na konci října se měla Johanka vydat na tažení proti Perrinetovi Gressardovi. Což byl jeden z nejobávanějších francouzských loupeživých rytířů. Jeho opěrným bodem bylo silně opevněné město La Charité na horním toku Loiry. Krátce před Vánocemi přitáhla do Jargeau poražena jako nikdy. Bez peněz, s nepatrnými zásobami munice a s příliš malým vojskem cizích žoldnéřů. Pět týdnů vyčkávala v dešti a chladu před La Charité. V prosinci ji král povýšil do šlechtického stavu. Byla uspořádána malá slavnost na zámku v Meungu. V lednu pro ni byla v Orléansu uspořádána hostina. V únoru se dvůr stěhoval do Trémoillova zámku v Sully.

V Normandii shromažďoval Filip Dobrý velké vojsko. Karel však doufal v mírovou konferenci, která se měla konat v dubnu v Arrasu. U Johanky se soustřed’ovaly četné prosby o pomoc z měst, jež se v létě poddaly králi. Na konci března sestavila za pomoci d’Aulona vlastní vojsko z italských žoldnéřů. Opustila Sully v čele soukromé armády o 200 mužích. Táhla na sever. Podařilo se jí za účasti dvou set mužů a posádky z Lagny pobít třísethlavou bandu Franqueta z Arrasu a zajmou ho. Fraquet byl jako pirát na souši, sympatizující s Burgund’any. Vydala ho městu Senlis. To ho odsoudilo a popravilo. Johanka si ponechala jeho meč místo svého zlomeného. 22. 4. když obhlížela hradby města Melun, k ní opět promluvili její svatí. Řekli jí, že bude zajata před svatým Janem.

24. 4. se v Senlis dověděla o vylodění anglického krále a asi 2000 vojáků v Calais. 8. 5. na první výročí osvobození Orléansu, jí starosta Compiegne, Guillaume de Flavy, přečetl oběžník krále, v němž si Karel VII. stěžuje na vévodu Burgundského, který ho měl celé měsíce za blázna. 14. 5. Johanka obědvala ve společnosti remešského arcibiskupa, který vedl vyjednávání s Burgund’any, hraběte z Vendome a Guillauma de Flavy v Compiegne. Oba vyslance králova dvora provázelo vojsko čítající asi 1500 mužů, které vedl La Hireho přítel Poton de Xaintrailles. 15. 5. vyprovokovaly Johančiny a Xaintraillovy oddíly burgundský přední voj na druhém břehu Oisy, k půtce – ovšem bez hmatatelného výsledku. 16. 5. dobyl vévoda Burgundský město Choisy. 19. 5. se u Soisson královo vojsko opět oddělilo od Panniny armády. Xaintrailles zůstal s Johankou.

Sotva měli město za zády, zaprodal je jeho starosta Burgund’anům. Johanka zuřila. 20. 5. rozbil vévoda Burgundský svůj hlavní stan 10 km severně od Compiegne a rozdělil své vojsko, čítající celkem asi 6000 mužů, na vícero míst přímo naproti městu rozkládajícímu se na severním břehu Oisy. 21. 5. Johanka marně čekala v Crépy en Valois na slíbenou posilu.23. 5. dorazila Panna s Italy do Compiegne. Ve čtyři hodiny odpoledne podnikla s Xaintraillem, d’Aulonem a s vojskem 500ti mužů výpad a hnala se útokem přes kamenný most a do tábora Burgund’anů rozbitého opodál. Při této akci byla zajata Burgundskými.

Odvezli jí na zámek Beaurevoir. Dovolili jí, aby se rozloučila se spoluzajatci – s d’Aulonem, Potonem de Xaintrailles a se svým bratrem Pierrem Darc. Byla vězněna ve věži, zatím s ní ještě zacházeli celkem dobře. Společnost jí dělaly Johana Lucemburská, vévodova teta, jeho manželka Johana a jeho dcera Johana, která byla asi tak stejně stará s Johankou z Arku. V Normandii mezitím Angličané zavedli zvláštní daň, aby mohli za Johanku zaplatit výkupné. V září vyskočila z okna Beaurevoiru. Našli ji lovci, kteří se vraceli domů. Ležela tři dny v bezvědomí. Burgund’ané neměli v zájmu, aby zemřela jinak než potupnou smrtí na hranici, proto ji pro jistotu odvedli ozbrojenci do města Arrasu, kde jí přijal biskup Pierre Cauchon. V prosinci přešla ze zajetí vévody Lucemburského do zajetí Angličanů. Konečně bylo shromážděno výkupné 10.000 zlatých hotově, nejvyšší možná částka – výkupné za krále. Z Arrasu pokračovali přes bezpečné normandské území do Le Crotoy k ústí řeky Sommy. Zůstali 18 dní, pak nasedli na pramici a přepluli ústí Sommy. Večer třetího dne dorazili k Rouenu.

Byl zahájen církevní proces. Angličané ji předali církvi, aby jí odsoudila z kacířství a čarodějnictví. Brali to jako satisfakci za to co jim všechno provedla. Královský úředník Nicolas Bailly vedl dotazování svědků v Domrémy. Nic špatného se však od obyvatelů Domrémy na Johanku nedozvěděl. Přísedících u soudu bylo 90. Například Thomas de Courcelles, Nicolas de Houppeville, Jean d’Estivet, víceinkvizitor Jean Lemaitre, Jean Lohier, Isambart de la Pierre, Maugier Leparmentier – kat, páter Érard, Raoul Roussel. Jednou Johanku ve vězení navštívil sám vévoda Lucemburský. Chtěl jí vykoupit za to, že Johanka už nikdy nepůjde proti Angličanům. Ona to však odmítla. Massieu jí dovolil vyzpovídat se i proti vůli Warwicka.

21. 2. ji přivedli k výslechu. Žádala, aby se směla předtím účastnit mše, aby bylo jí to odepřeno. Chtěli, aby přísahala, že odpoví pravdivě na všechno. Odpověděla: „Nevím, o čem mě chcete vyslýchat; snad budete na mně chtít zvědět něco, co vám neřeknu. Zavazuji se, že odpovím ochotně na otázky o svém otci, matce a o všem, co jsem činila po svém příchodu do Francie. Ale o svých zjeveních od Boha jsem nikdy nic neřekla nikomu, leč samému králi Karlovi, a ani ted‘ nic neřeknu, i kdyby mi ut‘ali hlavu.“ Druhý den ji přivedli znovu. Vyptávali se jí na její Hlasy. „Prohlašujete se za mého soudce, ale mějte se na pozoru, jsem poslána od Boha a vy se vydáváte ve veliké nebezpečí!“ Žaloba se skládala ze 70ti článku, byla však zkrácena na 12: „Za prvé, že Johanka tvrdí o svých zjeveních, že pocházejí od Boha, kdežto podle úsudku soudců jsou vymyšlena nebo pocházejí od ďábla; za druhé, že vyprávění Johančino o andělu, který ji doprovázel do Chinonu, je vylháno; za třetí, že podle svých výpovědí rozeznává Johanka anděly a světce, což je opovážlivost; za čtvrté, tvrdí, že předvídá budoucnost, což je pověra a vychloubavost; za páté,tvrdí, že Bůh jí nařídil nosit mužský oděv, což je rouhání; za šesté, že psala výhružné listy nepřátelům, což je krvelačnost; za sedmé, že opustila domov bez svolení rodičů a tím se provinila neposlušností; za osmé, že skočila z věže v Beaurevoiru, což je projev zoufalství a pokus o sebevraždu; za deváté, věří, že přijde do Ráje, což je opovážlivá domýšlivost; za desáté, že rozhoduje o tom, koho Bůh miluje a nenávidí, což je táž neřest jako v předešlém; za jedenácté, že věří ve své Hlasy, což je modloslužba; za dvanácté, že se nechce podrobit Církvi, což je rozkolnictví.“ Tyto články nebyly předloženy Johance, aby se o nich vyjádřila, a také s nimi nebyly poslány do Paříže zápisy o výslechu, aby si mistři university mohli ověřit správnost těch článků.

Johanka onemocněla. Poslali jí tedy lékaře, nebot‘ Angličané se báli, že zemře dřív, než budou s to provést svou pomstu; a když se uzdravila, přivedli ji znovu před shromážděné soudce, aby jí dali veřejné napomenutí. I odpověděla přede všemi: „Věřím v Církev bojující, ale co se týče mých činů a slov, odvolávám se k Bohu, který mi je nařídil.“ „Dej pozor,“ odpověděli jí, „to je kacířství, a prohlásíme-li tě za kacířku, odsoudí tě jiní soudcové k upálení.“ „I když uvidím hořící hranici, řeknu totéž, co říkám ted‘, a neučiním nic jiného,“ odpověděla. Když tedy viděli, že zůstává pevná a že nechce popřít své poslání, chtěli ji někteří soudcové podrobit mučení, ale většina s tím nesouhlasila, i upustili od toho. Mučícími nástroji jí pouze pohrozili. Nechali prý zhotovit železnou klec, do které kdyby jí zavřeli, nemohla by se ani pohnout. Klec stála v místnosti kde byla vězněna. Uvnitř s ní bylo i několik anglických stráží. Hlídali jí ve dne v noci.

24. 5. 1431 byla předvedena na hřbitov Saint-Ouen, kde byla postavena hranice. Obrovský dav lidí na Johanku pokřikoval, hrubě jí nadávali, označovali jí za čarodějnici a děvku pro vojáky. Rouen bylo město stále ještě odléhané Angličany. Francouzi zde neměli vůbec žádnou moc. „Co se týče podrobení Církvi, na to jsem už odpověděla. At‘ je všechno, co jsem řekla, posláno do Říma a předloženo papeži. K němu a k Bohu především se odvolávám. Ale to, co jsem učinila a řekla, se stalo skrze Boha.“ Chtěli po ní, aby podepsala přiznání. To však ona odmítla. Cauchon jí řekl, že když podepíše bude se moct vyzpovídat, a bude převezena do církevního vězení. Kdyby nepodepsala znamenalo by to jasnou smrt. Poněvadž neuměla číst a psát, bylo jí čteno nahlas a bylo jí nařízeno, aby je opakovala slovo za slovem a potom je podepsala svou značkou. Když Angličané viděli, že podepsala, byli vzteky bez sebe. Znamenalo to, že jim unikne. Že bude ve vězení, ale bude žít dál. Cauchon svůj slib nesplnil. Johanku odvedli zpátky do vězení a zacházeli s ní ještě hůř než před tím. Byla vězněna už rok, její síly nebyly nevyčerpatelné.

Téhož dne odpoledne navštívili soudcové Pannu a vyzvali ji, aby oblekla ženský šat, a tentokrát povolila. Ale ačkoli jí bylo na hřbitově slíbeno, že jí sejmou okovy a nahradí mužské strážce ženami, nesplnili nic z toho. A někteří svědkové později vypovídali, že jí zároveň odnesli ženské šaty, takže když chtěla vstát, byla nucena si obléci mužský oděv. Tak prohlásili, že se Johanka opět vrátila k svému bludu, načež byla odsouzena jako kacíř a vydána světské moci k potrestání, což znamenalo, že bude upálena. 30. 5. 1431 „Biskupe, umírám vaší vinou!“ „Ticho, Johanko!“ odpověděl jí. „Umřeš proto, žes nedodržela, cos nám slíbila, a vrátila ses zase k své nepravosti.“ „Ach,“ odpověděla Johanka, „kdybyste mě byli dali do církevního vězení a svěřili církevním strážcům, jak náleželo, nebylo by se to stalo. A proto se odvolávám od vás k Bohu!“ Na náměstí, zvaném Vieux-Marché bylo přichystáno vše k provedení ortelu. Na kamenném podstavci byla narovnána veliká hranice kolem kůlu, k němuž měla být odsouzená připoutána; opodál bylo postaveno vyvýšené lešení. A když bylo vše připraveno, oblekli Panně dlouhý bílý plášt‘, na hlavu jí vstavili vysokou čepici, na níž byl nápis: Bludař, odpadlík, modloslužebník, a sto dvacet ozbrojenců ji obklopilo a vedlo k hranici. Když přišli k hranici, žádala Panna bratra Isambarda, aby jí z blízkého kostela přinesl kříž, jejž by mohla mít před očima do posledního okamžiku. Jakýsi Angličan, který byl nablízku a slyšel to, udělal prostý kříž ze dvou kousků dřeva a podal jí jej; přijala jej zbožně, políbila jej a ukryla na ňadrech. Po chvíli jí přinesl kněz z kostela svatého Spasitele kostelní kříž a podal jí jej; i objímala jej vroucně až do té chvíle, kdy kat ji připoutal ke kůlu. Když se Johanka vyzpovídala a všechno bylo připraveno k zapálení hranice, prosila oba kněze, aby odstoupili trochu dále, ježto by jim oheň mohl ublížit, a žádala jen, aby jí drželi kříž před očima. A pak prohlásila znovu zřetelně a pevně, že Hlasy byly od Boha a že ji neoklamaly, a že všechno, co vykonala, bylo z Božího rozkazu. Angličané nechali schválně postavit nezvykle vysokou hranici. Ne proto, aby lépe viděli, ale proto aby na ni kat nedosáhl, a nemohl ji tak ušetřit ohnivých muk, jak to často dělával. Pak byla hranice zapálena; a uprostřed plamenů bylo slyšet Pannu, jak vzývá Krista a světce nebeské; potom, než ji kouř a šlehající plameny zadusily, vykřikla jméno Ježíšovo naposledy tak mocně, že to bylo slyšet až na konci náměstí, i sklonila hlavu a vypustila duši. Jan Tressart, byl slyšen, když se vracel, jak vzdychá: „Jsme ztraceni, upálili jsme světici!“ A jakýsi anglický voják, který se předtím chvástal, že přihodí na hranici otýpku, byl posledním Johančiným výkřikem tak zasažen, že pozbyl vědomí.

Johanka z Arku byla upálena zaživa ve věku 19 let. Když hranice dohořela, popel a to, co plameny nestrávily z těla Panny, bylo vrženo do Seiny; a tak byly zahlazeny poslední zbytky tělesného bytí té, jež zachránila Francii na rozkaz nebeského Krále. Pět let po smrti Panny Orleánské vtáhlo francouzské vojsko do Paříže. Roku 1449 vtáhl král Karel do Rouenu; a o několik let později nezbývalo Angličanům ve Francii nic než přístav Calais a dvě malá města Guires a Ardres. Tak se splnilo, co Panna předpověděla.

1455 v Notre Dame slavnostně zahájen rehabilitační proces; Johančina matka předává papežskému legátovi prosebný dopis; do protokolů byly zaneseny vzpomínky 114 svědků, také Dunoise a Alencona. Červenec 1456 zatracující proces oficiálně prohlášen za neplatný. Karel VII. podpořil žádost Janiny matky o revizi procesu. V letech 1455-1456 se v Rouenu a v Paříži na pokyn papeže Calixta III. konal nový soud, který zrušil předešlý rozsudek. Ten byl vyhlášen za výsledek korupce, podvodů, klevet, úskočnosti a neloajálnosti. Tzv. „přiznání Panny orleánské“ se anulovalo jako vynucené zastrašováním, zvláště hrozbou upálením. Vatikán, který chtěl využít její obliby mezi lidem v zájmu církve, zahájil roku 1897 projednávání její beatifikace. V roce 1909 ji papež Pius X. prohlásil za blahořečenou a konečně v roce 1920 ji Benedikt XV. prohlásil za svatou. Mezi tisíci obět‘mi inkvizice je Jana z Arku zatím jediná, jíž se po smrti dostalo takového vyznamenání. Řím tímto aktem učinil velkou výjimku; vzhledem k tomu, že Jana byla upálena, nezbyly její ostatky, což je pro svatořečení zásadně předepsáno.