Johannes Mario Simmel

Johannes Mario Simmel se narodil 7. dubna 1924 ve Vídni. Dětství prožil v Rakousku a v Anglii. Po válce byl tlumočníkem americké vojenské správy v Anglii, později redaktorem různých novin ve Vídni a Mnichově. Od 50. let žije ve Starnbergu v Bavorsku.
Je nositelem Rakouského čestného kříže pro vědu a umění 1. třídy a v roce 1991 získal literární ocenění OSN Award of Excellence od Society of Writers udělované v New Yorku za humanistické poslání svých knih.
Od roku 1948, kdy mu vyšla první kniha, napsal přes 30 společenskokritických románů. Mezi nejvýznamnější patří např. Aféra Niny B., Všichni lidé bratry jsou, Láska je jen slovo, S klauny přišly slzy, Svůj kalich hořkosti. Dvanáct z těchto románů bylo zfilmováno. V jeho knihách se nejčastěji objevují postavy, které někomu líčí svůj život. V závěru najdou oporu u toho, komu ho vyprávěli. Hlavní hrdinové se postupem času mění a také jejich názory a myšlení, stanou se lepšími lidmi a většinou se zde promítají jejich zážitky z 2. světové války.

Divím se, že jsem tak veselý
(Mich wundert, daβ ich so frőlich bin, 1948)

Děj se odehrává roku 1945 ve Vídni. Starší paní Tereza Reimannová poslouchá tajně radiovou stanici, na které vždy hlasatelka oznamuje, kudy postupují americká bombardovací letadla. V těchto situacích si brávala své nejcennější věci a trochu jídla do 3 patra hlubokého sklepa, kde už měla nanosených spoustu věcí, včetně nějakého nábytku, kdyby se něco stalo. Když byl vyhlášen poplach, vždycky se k ní schovával i farář Reinhold Gontard, se kterým se přátelila. V tuto chvíli se lidé na ulicích vždycky skryli v nejbližší budově, u které se právě nacházeli. Takhle se do sklepa dostane chemik Walter Schrőder, těhotná Anna Wagnerová se svou dcerkou Evi, herečka Susanne Riemenschmiedová a voják Robert Faber.
Tito lidé doufají, že už brzy bude poplach odvolán a že si každý půjde svou cestou, ale na dům paní Reimannové spadne bomba a suť je v tomto sklepě uvězní.
Robert a Walter se rozhodnou prokopávat tunel na druhou stranu, kde je sklep vedlejšího domu, z jehož strany se kdysi tunel kopal, avšak tato práce se nedokončila. Farář byl neústupný a nechtěl mít s nimi nic společného, bylo mu jedno, jestli se vůbec někdy dostane ven, ale nakonec se k nim připojí.
Robert musí tajit, že zběhl. U své jednotky se setkal s násilím páchaném na malém chlapci, který nechtěl prozradit, kde jsou nepřátelé, a proto ho jeho velitel týral. Robert už to nevydržel, vzal mu zbraň, kterou na chlapce mířil, a utekl. Navenek říkal, že je jen na krátké dovolené. Zbraň měl teď s sebou . To ještě netušil, že by ji mohl kdy použít.
Walter byl významný chemik, který pracoval pro německou armádu. Věřil a přál si, aby Německo vyhrálo válku, a proto pracoval na vývoji lepších prostředků a posílal je do Berlína. Plánky na jejich výrobu měl s sebou.
Jídla měli celkem dost, spali na zemi pod dekou, nebo na spojených židlích. Když byli unavení prací, probírali svoje životy a co jim špatného přinesla válka.
Walter stále prosazoval myšlenku, že by měli vyhodit tunel do vzduchu, neboť kopání by moc dlouho trvalo. Ve sklepě bylo pár kanystrů s benzínem, ale tuto myšlenku mu nikdo neschválil, tak ji zavrhl, avšak v hloubi duše si myslel něco jiného.
Ukázka:
„Existují dvě možnosti, jak se dostat ze sklepa,“ prohlásil Schrőder a začal přecházet sem a tam. „Jedna je vykopat chodbu. To bude trvat dlouho. Ta druhá možnost ---“
„Žádná druhá možnost neexistuje,“ přerušil ho Faber, „o tom jsme se už bavili.“ Schrőder
se před ním zastavil. „Druhá možnost existuje! Napadla mě, když jsme kopali. Chcete ji slyšet?“
„Ano, chceme,“ ozvala se Susanne Riemenschmiedová. Schrőder se opět posadil. „Tady ve sklepě máme spoustu benzínu. Jak asi víte, je to velice hořlavá kapalina a za jistých podmínek je i výbušná. Napadlo mě, že bychom mohli vysekat do zdi hlubokou díru, dát do ní několik kanystrů benzínu a přivést je k výbuchu. Je pravděpodobné, že by se zeď zřítila. Co tomu říkáte?“
Chvíli nikdo nepromluvil. Pak Faber řekl: „Mně se ten nápad nelíbí.“
„Proč?“ chtěl vědět Schrőder. „ Za několik hodin můžeme být venku!“
„Jak to chcete udělat, aby kanystry explodovaly?“
„Do díry nalejeme půl kanystru benzínu,“ vysvětloval Schrőder, „ a z kanystrů, které použijeme, část benzínu odlejeme, aby se v nich mohl vytvořit dostatek benzínových par. Když podpálíme vylitý benzín, kanystry se rozžhaví, tlak benzínových par se bude zvětšovat a nakonec se kanystry roztrhnou.“
„A potom?“ zeptal se Faber.
„Co potom?“
„Všechen benzín začne hořet! Celý sklep začne hořet…“
„Nezačne, když kanystry dokonale ve zdi ucpeme,“ řekl Schrőder.
„Když je dokonale ucpeme, nebudeme je moct podpálit.“
„To by se muselo ještě promyslet,“ řekl Schrőder.

Po nějaké době je ale čeká další neštěstí, kdy na dům vedle padá bomba a praskne vodovodní potrubí. Voda se začne vsakovat a musí opustit nejhlubší patro. Situace se zlepší v okamžiku, kdy uslyší bouchání, což znamená, že lidé v druhém sklepě o nich ví a že se k nim také prokopávají. Přání, že se dostanou brzy ven, jim znemožní událost, kdy se strop, který podpírali, zhroutí, a to, co už vykopali, se jim znovu zasype. Muži však neztrácejí naději a kopají dnem i nocí. Jsou už vysílení, nevyspaní, dochází jim jídlo a vzduch.
Robertovo tušení, že Walter má něco v plánu, se potvrdilo. I přes domluvu, že ho budou v noci sledovat, se mu nepovede zůstat vzhůru. Jediný, kdo si ho všiml, byl farář. Ten šel za ním do tunelu, Walter si ho všiml a uhodil ho, aby se ho na chvíli zbavil. Ale vtom se tam objevil Robert. Walter už dával zapalovač ke kanystrům, Robert vydělal pistoli a zastřelil ho.
Kopání bylo téměř u konce a museli se rychle domluvit, co řeknou lidem, se kterými budou muset mluvit, až je vysvobodí. Všichni stojí při Robertovi, neboť on a Susanne jsou do sebe zamilovaní a chtějí pro ně lepší budoucnost. Vytvoří si následující plán. Bude zřejmé, že se po Robertovi bude shánět policie. Takže Robert bude nyní předstírat, že je Walter a pravý Walter bude on.
Ukázka:
„Musíte být Walterem Schrőderem ,“ opakoval farář. „Musíte hrát jeho roli, rozumíte?“
„Vy jste se zbláznil,“ zavrtěl hlavou Faber.
„Nezbláznil jsem se!“ Schrőder je mrtvý. Vy žijete. Vás budou hledat jako dezertéra, jeho ne. Vy jste zběh, ob byl řádný občan. Chápete už? Jako Walter Schrőder budete v bezpečí, když policie přijde. Aspoň na čas.“
„Nikdo mi to přece nebude věřit.“
„Vezmete si jeho doklady, „ pokračoval farář a vstal. „A musíte si s ním vyměnit šaty.“

Musí ještě zmanipulovat zbraň. Prostřelí vojenskou košili a kulku schovají. Waltrovu aktovku hodí do vody, chtěli ty údaje zničit, aby se nedostaly do rukou Německa. Vysvětlí to Evi a ta slíbí, že přesně to bude říkat, až se jí někdo zeptá. Vtom se k nim probourají lidé z druhého sklepa, kde už je vyšetřovatel. Ten zjistí, že ze zbraně bylo vystřeleno 3x (jednou na frontě a 2x ve sklepě). Všichni řeknou, že tam byla krysa a že po ní vystřelili. Během výslechu se Robert dostává ven a chce utéct. Vyšetřovatel se v tu dobu baví s Evi a ta se prořekne, neboť , když se bavili o třetím výstřelu na krysu, tak u toho nebyla. Poručík se za ním rozběhne a chytí ho. Robert mu poví, proč utekl z fronty a poručík ho nechá jít, neboť mu rozumí. Řekne, že ho nenašel. Mezitím se zjistí, že mrtvý je Walter Schrőder a je po něm vyhlášeno pátrání.
Robert byl domluvený, že bude bydlet u Susanne, ale nemůže se vrátit do města a utíká. Susanne na něj marně čeká.

Závěr: Setkávají se tu 2 odlišné názory na válku. Jeden hrdina je pro vítězství Německa a druhý kvůli ní mnohé ztratil a vytrpěl. Robert, aby zachránil sám sebe, musí zastřelit Waltera.