John Steinbeck

(1902 – 1968)

John Ernst Steinbeck, americký spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu, ve svém díle popsal neustálý boj o život lidí, jejichž živobytí je závislé na půdě, těžký život nižších vrstev na venkově nebo v chudých předměstích.
Steinbeck se narodil 27.února 1902 v rodině německých přistěhovalců v kalifornském městečku Salinas. Mezi lety 1920 až 1926 navštěvoval přerušovaně Stanford University v Kalifornii, nikdy však nedostudoval. Zajímal se o biologii. Než se proslavil jako spisovatel, vystřídal řadu zaměstnání. Mimo jiné pracoval jako dělník a sběrač ovoce. Později, když už se plně věnoval literatuře, skvěle zužitkoval své zkušenosti z oněch manuálních prací k věrnému vykreslení života dělníků ve svých příbězích. Většinu života strávil v kalifornském hrabství Monterey, které se později stalo dějištěm některých jeho beletrií. Hodně cestoval po celém světě, nějaký čas žil v New Yorku, kde také zemřel. Příležitostně se věnoval novinářství.
Steinbeckovou prvotinou se stal Pohár zlata (1929), který romantizuje život a činy známého welshkého piráta 17.století, Sira Henryho Morgana. V následující sbírce krátkých povídek Nebeské pastviny (1932) líčí společnost jižanských farmářů. Jde o jeho první zachycení života tvrdě pracujících lidí a sociálních problémů, které se projevily ve většině Steinbeckových děl. Mezi jeho další raná díla patří i román Neznámému bohu (1933). Jde o příběh farmáře, kterého jeho víra v pohanský kult úrody dožene po několika obdobích sucha až k obětování vlastního života. Žádné z těchto děl ale nebylo úspěšné.
Úspěchu Steinbeck poprvé dosáhl novelou Pláň Tortilla (1935). Následující sociální román V pochybné bitvě (1936) popisuje stávku česačů, kterou zosnovalo pár marxisticky smýšlejících dělníků. Novela O myších a lidech (1937) byla zdramatizována i zfilmována. Je to tragický příběh o podivném a složitém vztahu mezi dvěma přistěhovaleckými dělníky, kteří touží po vlastní malé farmě.
Románem Hrozny hněvu (1939) získal Steinbeck Pulitzerovu cenu a ocenění National Book Award. V roce 1940 podle něj vznikl pozoruhodný film. Jde o příběh zbídačené rodiny, která přišla na mizinu během krize ve 30.letech a která nyní putuje z Oklahoma Dust Bowl do úrodné Kalifornie, kde je však poté znovu vykořisťována bezohledným systémem zemědělské výroby. Tento kontroverzní román, který je nejen realistickým líčením své doby, ale také dojímavým dokladem o společenském protestu, je dnes americkou klasikou.
Po obrovském úspěchu Hroznů hněvu odjel Steinbeck do Mexika, aby nashromáždil údaje o námořnickém životě, o mořské fauně a floře a později je zužitkoval ve svém díle.
Během druhé světové války napsal pár děl v duchu vládní propagandy. Sem patří např. Měsíc padá (1942), román, který líčí Nory pod útlakem Nacistů. Krom toho psal válečné reportáže, které knižně vyšly pod názvy Svrhněte bomby (1942), Byla kdysi válka (1958) a další.
Steinbeckova bezprostřední poválečná tvorba – Na plechárně (1945), Perla (1947), Toulavý autobus (1947) – se typickými prvky navrací k jeho společenské kritice, je však uvolněnější a má sentimentálnější charakter. Pozdější poměrně malé estrádní a žurnalistické práce byly zpestřeny třemi pečlivými pokusy o návrat k původnímu postavení významného romanopisce: Žhavá zář (1950), Na východ od ráje (1952) a Zima úzkosti (1961). Podle kritiků se však ani jeden z těchto románů nevyrovnal dřívější tvorbě. Na východ od ráje, příběh o morálních vztazích mezi kalifornským farmářem a jeho dvěma syny, byl v roce 1955 zfilmován.
V roce 1962 napsal Steinbeck populární knihu Toulky s Charleym, autobiografický popis cesty přes Spojené státy v doprovodu pudla. V tomtéž roce mu byla za jeho prozaické dílo udělena Nobelova cena.
Steinbeck psal též filmové scénáře, mezi nimi vyniká Zapomenutá vesnice (1941) a Viva Zapata! (1952).
John Ernst Steinbeck zemřel 20.prosince 1968 v New Yorku. Jeho modernizace Artušových legend, Činy krále Artuše a jeho šlechetných rytířů, byla vydána posmrtně roku 1976.
Od třicátých let je Steinbeck významnou literární osobností. Jeho ústředním tématem je nenápadná hrdost, kterou viděl v chudých a utlačovaných. Přestože jeho postavy často pocházejí z nepoctivého světa, zůstávají sympatickými, čtenář je vnímá jako hrdiny.

Pláň Tortilla (Tortilla Flat, 1935)

„Toto je příběh o Dannym, o jeho přátelích a o jeho domě. Je to příběh o tom, jak trojí splynulo v jedno, takže když se na Pláni Tortille zmíníte o Dannyho domě, nemyslíte tím dřevěné stavení pokryté flekanci zastaralé omítky a zarostlé letitou kastilskou růží. Nikoliv. Když hovoříte o Dannyho domě, každý hned pochopí, že máte na mysli skupinu lidí, z nichž vyzařovala vlídnost, radost, láska k lidem a nakonec i mystický zármutek. Neboť Dannyho dům nebyl nepodoben Kulatému stolu a Dannyho přátelé rytířům, kteří kolem něho sedávali. Náš příběh vypráví o tom, jak skupina přátel vznikla, jak vzkvétala a vzkvetla ve společenství, jež slulo moudrostí a krásou, o dobrodružstvích Dannyho přátel, o dobrých skutcích, které konali, jakož i o jejich myšlenkách a tužbách. V samém závěru pak bude řeč o tom, jak talismanové pouto za své vzalo a společenství přátel se rozpadlo.“
Těmito slovy uvádí Steinbeck (v překladu Martina Hilského) novelu Pláň Tortilla. Je to úsměvný příběh odehrávající se ve 30.letech 20.století ve městě Monterey ležícím na kalifornském pobřeží.
Danny i jeho přátelé jsou paisanové. „Kdo je vlastně paisano? V jeho žilách koluje směs španělské, indiánské, mexické a kavkazské krve. Jeho předkové žili v Kalifornii už před sto či dvě stě lety. Mluví anglicky s paisanským přízvukem a španělsky s paisanským přízvukem. Když někdy přijde řeč na jeho rasu, rozhořčeně prohlašuje, že je čistokrevný Španěl, a vyhrne si rukáv, aby ukázel, že jemná kůže na vnitřní straně jeho paže je téměř bílá. Snědost své pleti, která připomene zakouřenou pěnovku, přičítá slunci. Je zkrátka paisano a bydlí na návrší nad městem Monterey, ve čtvrti, které se říká Pláň Torilla, třebaže má do skutečné pláně hodně daleko.“
Jednoho dne Danny zdědil dva domy po dědečkovi. Dříve spával po lesích, kradl nebo si příležitostně vydělával na chléb a víno, jemuž velmi holdoval. Zpráva o dědictví zastihla Dannyho, když se spolu s přítelem Pilónem navracel z vojny. Zprvu byl Danny pyšný, později na něj ale začaly doléhat „vlastnické povinnosti“. Danny tím nemyslel opravu střechy, vymalování, umytí oken nebo zkultivování zahrady. Chápal tím spíše jakousi abstraktní zodpovědnost, spojenou se ztrátou svobody. Už nemohl spát v lese, kde se mu zachtělo, neboť měl domy a vlastní postel. Už nemohl tolik krást, neboť to se na majitele domů nesluší. V té chvíli mu Pilón učinil návrh, aby v jednom domě bydlel Danny a druhý mu pronajal. Pilón pak bude Dannymu platit 25 dolarů měsíčně. Fakt, že tolik peněz pohromadě ani jeden z nich v životě neviděl, natož vydělal, je nezajímal.
Pilón ale časem začal mít špatné svědomí kvůli svému dluhu a tento problém se rozhodl vyřešil s elegancí sobě vlastní. Náhodou potkal dalšího paisana Pabla, kterému dovolil bydlet ve svém pronajatém domě, když mu Pablo zaplatí 25 dolarů měsíčně. Tím se ve své mysli zbavil zodpovědnosti, i když mu bylo jasné, že takto se Dannymu jeho nájem stejně nedostane. Stejným způsobem se k nim přistěhoval i Jesús María. Jednoho dne však v domě vypukl požár a z domu zbyla jen hromádka popela. Přátelé přemýšleli, jak tuto nemilou zprávu Dannymu sdělit. Nakoupili a vysmlouvali osm litrů vína a vydali se k Dannymu.
Přestože v duchu „společenských pravidel“ nedal Danny svůj postoj hned znát, nebyl tou zprávou vůbec roztrpčen, neboť mu tím odpadla odpovědnost za jeden dům. Všichni čtyři přátelé začali bydlet ve zbylém domě. Brzy se k nim přidal i Pirát se svými pěti psi, který chodil každý den do lesa pro klacky, které potom za čtvrtdolar prodal. Tímto způsobem střádal na zlatý svícen pro svatého Františka, díky němuž kdysi jeden jeho pes přežil těžkou nemoc (aby ho vzápětí přejelo auto). Posledním, kdo se k Dannymu nastěhoval, byl Joe Portugál, válečný vysloužilec.
Přátelé spolu prožili mnoho dobrodružství, jejich hlavním cílem většinou bylo jakýmkoli způsobem (koupí, výměnou, případně i krádeží) získat co nejvíc vína od páně Torelliho, montereyského hospodského. Dovídáme se o životě Cornelie Ruizové, o utrpení Dlouhého Boba, o zhrzené lásce starého Ravanna, o těžkém osudu věčně těhotné Teresiny Cortezové a o dalších obyvatelích Pláně Tortilly. Tím získáváme detailní a ucelený obrázek jižanské chudinské čtvrti na pozadí hospodářské krize 30.let.
Danny stále častěji vzpomínal na doby, kdy se pral, spával po lesích, kradl kuřata a opíjel se pro dobrodružství. Nakonec jednou v noci, když jeho přátelé tvrdě spali, utekl. Tři týdny se toulal, kradl, byl ve vězení a utíkal, opíjel se a pral. Přátelé si zpočátku mysleli, že se zdržuje u nějaké milenky, později se po něm začali shánět. Když jim začali mizet z domu věci (nádobí, deky), bylo jim vše jasné. Chtěli Dannymu pomoci, nevěděli ale jak.Nakonec se sám vrátil. Byl však zamlklý, celé dny jen seděl na vyhřáté verandě, z ničeho se neradoval. Zestárl. Tentokrát se přátelé rozhodli udělat veliký majdan na Dannyho počest. Celý den krájeli ryby, aby mohli nakoupit co nejvíc vína. Fakt, že všichni Dannyho přátelé pracují, byl velmi nezvyklý a brzy se roznesl po celé Pláni Tortille. Lidé byli nadšeni myšlenkou uspořádat pro Dannyho párty. Všichni nakupovali, vařili, pekli, hledali své nejlepší oblečení a nakonec se sešli v Dannyho domě.
Danny byl také nadšen. Po dlouhé době se zase bavil, pil, zpíval a tančil. Byl ale příliš unavený. Alkohol, tolik pozornosti najednou a to všechno kolem způsobily, že Danny vysílením zemřel. Byl tedy uspořádán veliký pohřeb, každý z Pláně Tortilly se ho zúčastnil. Přátelé byli velmi smutní. Cítili, že to, co je spojovalo, tu najednou není. Seděli ve ztichlé místnosti Dannyho domu, když si Pilón zapálil doutník a sirku odhodil do kouta, kde ležel štos starých novin. Ty se okamžitě vzňaly. Zprvu chtěli přátelé oheň hasit, ale brzy se zarazili. Nechali Dannyho dům lehnout popelem, protože by stejně připadl někomu cizímu, kdo by je tam nenechal bydlet.
„Když hasiči dorazili, podobal se už dům obrovské ohnivé čepeli. Stříkačky skropily stromy a keře, aby se požár nerozšířil. Mezi lidmi z Pláně Tortilly, kteří se k ohni sběhli, stáli Dannyho přátelé jako očarovaní a nespustili oči z domu tak dlouho, dokud z něj nezbyla jen hromada černého, kouřícího popela. … Tak nějak divně na sebe pohlédli a pak se znovu zadívali na spálený dům. Načež se otočili a pomalu, co noha nohu mine, se šourali pryč. Každý sám.“
Steinbeckovi bylo vyčítáno, že příliš idealizuje společenskou spodinu. Autor však pouze obdivuje jejich veselou povahu, přirozenost a komické životní příběhy. Pláň Tortilla je pěkný příběh o pozoruhodném přátelství v neobvyklém prostředí, který se dobře čte.

Zdroje:
- Multimediální encyklopedie Britanica a Encarta
- John Steinbeck: Pláň Tortilla (Odeon, Praha 1979)
- Bohuš Balajka, Ladislav Soldán, Emil Charous: Přehledné dějiny literatury II. (Fortuna, Praha 1995)