Josef Dobrovský

Josef Dobrovský se narodil v roce 1753 v Ďarmotech u Raabu v Uhrách. Pocházel z rodiny dragounského strážmistra Doubravského, studoval na gymnáziích v Německém, dnes Havlíčkově Brodě a v Klatovech, vystudoval pražskou teologii a filosofii. Působil v rodině hraběte Nostice jako vychovatel a v letech 1787 - 1790 byl rektorem tzv. generálního semináře pro výchovu kněží na Hradisku v Olomouci. Byl to tehdy josefínský institut, jímž se měla příprava kněží dostat do rukou osvícené státní správy. Po smrti Josefa II. se však Dobrovský vrátil do Prahy, odkud vykonal významnou vědeckou cestu do Švédska a Ruska, kde pátral v archivech po staročeských památkách.
Dobrovský kriticky zkoumal staré české památky, vůči nimž byl až přehnaně skeptický. V Olomouci připravil své Dějiny české řeči a literatury ( Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur ), v nichž závěrem pochyboval o budoucnosti českého jazyka. Byl však nadšen jeho úrovní v minulosti, zvláště za tzv. zlatého věku vlády císaře Maxmiliána I. a Rudolfa II. v druhé polovině 16. století. Soustavně se věnoval české gramatice, kterou usiloval normovat v knize Zevrubná mluvnice jazyka českého ( Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache ) a též pracoval na německo - českém slovníku Deutsch - böhmisches Wörterbuch. „ Patriarchou slavistiky " byl nazýván zejména pro své monumentální Základy jazyka staroslověnského ( Institutiones linguae Slavicae dialecti veteris ), i když staroslověnštinu mylně pokládal za praslovanský jazyk. ( Ve skutečnosti šlo o jazyk církevně slovanských památek cyrilometodějské misie na Moravu roku 863, mající základ v makedonském dialektu z okolí řecké Soluně. )
Dobrovský zasahoval pozitivně také do soudobé literární produkce jako vydavatel literárních magazínů i autor kritik, např. sborníkem Slovan ( Slawin ) a Slovanka, své Dějiny české řeči omezil ve 2. vydání roku 1812 na starší literaturu, sahající do roku 1526. Určil periodizaci vývoje české literatury v souvislosti s jazykovým vývojem, zabýval se jeho funkčností společenskou a kulturní.
Jeho vědecké spisy jsou v naprosté většině psány německy nebo latinsky, a to proto, že čeština v té době nebyla schopna vědeckého vyjadřování a její vyvrcholení za tzv. veleslavínské éry novodobé vědě nestačilo. Vzorem ostatním badatelům Dobrovského období, i pozdějším, zůstalo jeho heslo „ Důkazy, nikoliv deklamace ! " ( 1785 ). Vždy usiloval o proniknutí k původním zdrojům a v tomto duchu vedl mladší pracovníky Václava Hanku a Františka Palackého. K jeho prozodickému sylabotónickému systému ( opírá se o uspořádanost v počtu slabik ve verši a v počtu rozložení slabik přízvučných a nepřízvučných ) se přihlásila básnická škola Puchmajerova svými almanachy, vyšel vítězně i ze sporů se svým olomouckým kolegou Václavem Stachem, který chtěl básnit „ dle starého způsobu " a své zásady vyhlašoval polemicky např. ve sbírce Starý veršovec pro rozumnou kratochvíli.
Dobrovský zasáhl ještě jednou významně do českého vědeckého života svým odmítnutím Hankových „ nálezů " rukopisných. Ke konci života psal i česky. Pozdní léta svého života, poznamenaná postupující duševní chorobou, trávil na panství Černínů v Chudenicích. Zemřel v roce 1829 v Brně.
Dobrovského názory a vědecké zásady byly vzorem vědecké generaci na konci 18. století, jeho zásluhou je česká slavistika jakožto věda o Slovanech, jejich jazycích a literaturách i historii pokládána za světovou. Dobrovského Dějiny české řeči máme v češtině teprve od roku 1951, celé jeho dílo není dosud úplně probádáno a zhodnoceno. Vzorem a inspirací i pro současné badatele se staly Dobrovského Kritické pokusy ( Kritische Versuche ), jak zní začátek práce, ve které se pokusil očistit starší českou historii od pozdějších výmyslů.

Hana Štepníková, Sex D

Použitá literatura :
Panorama české literatury ( L.Machala, E. Petrů, Rubico 1994 )
Encyklopedický slovník ( kolektiv autorů, Odeon 1993 )