Josef Dobrovský

Narodil se 17. 8. 1753 jako syn jezdeckého poddůstojníka v Ďarmotech v dnešním Maďarsku. Po přestěhování rodičů do Horšovského Týna studoval gymnázium v Havlíčkově Brodě a v Klatovech.Tam se naučil česky a začal se národně uvědomovat. V Praze začal studovat jako patnáctiletý zprvu filozofii, kde přišel poprvé do styku s osvícenskými myšlenkami, později bohosloví; bohoslovecké studium nedokončil pro vstup do jezuitského řádu v Brně. Po zrušení řádu v roce 1773 se vrátil do Prahy, studoval opět bohosloví , ale na kněze se dal vysvětit až po deseti letech. Při studiích vedle latiny, řečtiny a hebrejštiny, věnoval se zvláště metodologickým otázkám jazykovědného bádání a kritice biblických textů. V roce 1776 se stal vychovatelem synů F. A. Nostice, nejvyššího purkrabího v Čechách. Za jedenáctiletého pobytu v Nosticově rodině se stýkal s předními pražskými osvícenskými učenci, zejména s dějepiscem F. M. Pelclem a místopiscem J. Schallerem. Roku 1787 přijal místo vicedirektora, později rektora Generálního semináře kněžského v Hradisku u Olomouce, kde učil až do roku 1790, kdy byl tento seminář zrušen. Vrátil se znovu do Prahy a žil zde pak už trvale v Nosticově rodině jako soukromý učenec a organizátor vědeckého ruchu (Královská společnost nauk, Vlastenecké muzeum atp.). Pobyt přerušoval častými zájezdy po domácích archívech i cestami do zahraničí (Německa, Itálie, Švýcarska) zejména první v letech 1792-1793 delší studijní cestou na Sever; o ní psal německy ve spisu Literární zprávy z cesty do Švédska a Ruska. Při cestě z Vídně do Prahy zemřel 6. 1. 1829 ve starobrněnském klášteře.

Dobrovský, stoupenec josefínských reforem a osvícenský učenec, zahájil vědeckou činnost textovou kritikou a historickým rozborem a o analitické metody se opíral při všech svých pracích jazykovědných, dějepisných i literárněhistorických. Ve své latinské edici Pražského zlomku evangelia sv. Marka zaujal kritické stanovisko k církevní legendě o původním evangelistově rukopisu a podepřel názor, že jde jen o mladší opis.

Po dílčích pracích o české literatuře dospěl Dobrovský k prvnímu soubornému dílu Geschichte der böhmischer Spreche und Literatur (Dějiny české řeči a literatury). S úsilím zvýšit úroveň slovesných, hlavně básnických výtvorů souvisí jeho reformní příspěvek k teorii českého verše Česká prozódie (příloha k Pelclovým Základům české gramatiky). Dobrovský poznal, že českému verši odpovídá přirozený slovní přízvuk a stanovil zákl. prozodická pravidla, schopná dát současně poezii spolehlivý základ. Těmito i jinými pracemi se významně podílel na vytváření klasicistických norem liiterární tvorby.

Dobrovský zdůrazňoval obecnou srozumitelnost, neboť „ta je a zůstane vždy jediným účelem našeho mluvení a psaní“. Byl přesvědčen, že dosavadní nízká jazyková úroveň knížek psaných pro lid se může pozvednout budou-li spisovatelé citlivě zacházet s mateřštinou. Ve svých posudcích (např. spisů Rulíkových, Krameriových) věnoval kritickou pozornost jazykovému projevu a možnosti oživit soudobý jazyk ze staršího základu, především z doby Veleslavínské. V zájmu jazykové a slovesné kultury své doby a zároveň pro překladatelské potřeby sestavil se spolupracovníky dvoudílný Nj-Čj slovník. V zákl. svém díle Podrobná mluvnice české řeči (německy), podal soustavný obraz spisovného jazyka.

Mluvnickému systému staroslověnštiny věnoval Dobrovský v tehdejší vědecké literatuře ojediněle průkopnický latinský spis Základy staroslověnského jazyka : jím si zajistil jako zakladatel slavistiky světový ohlas. Ze všech prací Dobrovského proniká jasná vědecká metoda, kriticismus, snaha po dokumentárně ověřeném postižení skutečností. J. W. Goethe právem oceňoval jeho mistrovství jak ve „všestranném pochopení předmětu“ tak v syntéze řadící jednotliviny v celek“. Dobrovský byl přesvědčen o možnosti rozumu dobrat se pravdy a o síle vědeckého poznání : smyslem pro vědeckou pravdu se nesla i jeho polemická vystoupení proti svatojánskému kultu a proti pravosti Rukopisu zelenohorského. I když sám nebyl česky píšícím spisovatelem a nevěřil v možnost plného rozvoje české nár. lit., přece vytvářel svým dílem jazykové a teoretické předpoklady tohoto rozvoje. Pod jeho přímým učitelským vlivem také vyrostli představitelé následující české vědecké generace J. Jungmann a F. Palacký.