Josef Kainar

Josef Kainar byl básník a dramatik. Narodil se 1917 v Přerově, zemřel v roce 1971. V mládí vystřídal několik povolání, převážnou část života byl spisovatelem. Umělecký talent uplatnil i jako autor textů i melodií tanečních písní, fotograf a kreslíř. Těžiště jeho životního díla je v poezii: Příběhy a menší básně, Nové mýty, Osudy, Říkadla. V 50. letech vytvořil ideologicky prorežimně laděná díla Veliká láska, Český sen, Člověka hořce mám rád. V další sbírkách se vrací k původní nezávislé tvorbě: Lazar a píseň, Moje blues, Miss Otis lituje. Významná jsou jeho satirická dramata (Akce Aibiš, Ubu se vrací, Nebožtík Nasredin). Pro děti napsal básnickou sbírku Nevídáno - neslýcháno a hru Zlatovláska.

Počátkem čtyřicátých let, ještě za války, napsal Josef Kainar sbírku Osudy. Jde o básně připomínající příběhy, ve kterých - jako v Nových mýtech (1946) - autor sděluje své absurdní pocity z lidské existence, které geniálně rozvinul ve svých dalších dílech. Básník popisuje úděl moderního člověka, který je manipulován do uniformity strojové civilizace.V jeho životě se projevují dozvuky války, nejistota míru.

V poválečném období pokračuje Kainarova tvorba vynikajícimi díly Akce Aibiš a Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou.
V listopadu 1946, pod vlivem právě skončené 2.světové války a zejména hrůzné zkušenosti s atomovou bombou, napsal Josef Kainar Akci Aibiš. V tomto zvláštním textu složeném ze satirických obrazů, grotesky, recese a horroru předestřel katastrofický obraz konce světa.Také se zde objevuje obava z manipulace člověka pomocí reklamy, tisku a peněz.
V roce 1949 uvedl Josef Kainar hru Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou. Tématem hry je uzurpátorství a zneužití moci pomocí verbální demagogie v ochablé společnosti. Básník používá absurdní, černý humor, grotesknost, jazykovou hravost. Tato hra se hrála pouze šestkrát, byla totiž první absurdní českou hrou. Byla to hra natolik neobvyklá, že někteří diváci z divadla odcházeli s pocitem, že se autor i herci zbláznili. Díky této velmi významné hře dokázala česká dramatická tvorba udržet krok s francouzským absurdním divadlem, díly Becketta a Ionesca. Hra byla uvedena v Divadle satiry, které patřilo k nejprogresivnějším poválečným divadelním souborům. V české poúnorové společnosti však nebyl prostor pro kvalitní satirickou tvorbu, a také Josef Kainar změnil zaměření své tvorby. Počátkem 50. let napsal básnické sbírky, kterými se zařazuje mezi básníky poúnorového patosu, oslavuje vítězství pracujícího lidu.

Známou básní Josefa Kainara z období 40. let je Stříhali dohola malého chlapečka, která vyšla ve sbírce Nové mýty v roce 1946

Stříhali dohola malého chlapečka
kadeře padaly k zemi a zmíraly
kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela

Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
Jenom se dívali Jenom se dívali
Že už je chlapeček chycen a obelstěn
V té bílé zástěře kolem krku

Jeden z nich Kulhavý učitel na cello
Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli
Zasmál se nahlas A ono to zaznělo
Jako kus masa když pleskne o zem

Francouzská výprava v osmnáctsettřicetpět
Vešla do katakomb křesťanské sektičky
Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět
Je vždy kus masa jež pleskne o zem

Učeň se dívá na malého chlapečka
jak malé zvíře se dívává na jiné
Ještě ne chytit a rváti si z cizího
A už přece

Ráno si staví svou růžovou bandasku
Na malá kamínka Na vincka chcípáčka
A proto učňovy všelijaké myšlenky
jsou vždycky stranou A trochu vlažné

Toužení svědící jak uhry pod mýdlem
Toužení svědící po malé šatnářce
Sedává v kavárně pod svými kabáty
Jako pod mladými oběšenci

Stříhali dohola malého chlapečka
Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti
nesmět se pohnouti na židli z železa

Už mu to začlo
[2,48].

V této básni se Kainar zamýšlí nad tím, jak je původně svobodná dětská osobnost oklešťována a násilně včleňována do společnosti za okázalého nezájmu dospělých. V druhé části básně vystupuje další osoba, mladý učeň, který vidí úzkost malého chlapce, ale nepomůže mu, protože má své vlastní problémy s dospíváním. V poslední sloce vidíme bezmoc člověka, který s tím nesouhlasí, ale nemá možnost volby.
Báseň může být také interpretována jako narážka na Mnichovský diktát, kdy byla Československá republika obětována v domění, že tím bude zachován mír.

Počátkem 50.let vytvořil Josef Kainar sbírky Velká láska, Český sen, Člověka hořce mám rád. Jsou to ideologicky zaměřené sbírky ovlivněné bolestivým zážitkem z války a nadějěmi nového režimu, který sliboval spravedlnost, prosperitu, lidský řád. Až postupně si básník uvědomoval skutečnou realitu totalitního režimu.

Už název Kainarovy sbírky Člověka hořce mám rád z roku 1959 naznačuje, že optimismus patrný ve sbírkách Veliká láska a Český sen se během básníkova lidského a politického života začal vytrácet.
V první části sbírky je více básní zamýšlejících se nad pomíjivostí obyčejných věcí (Laciné věci), nad štěstím, které vyrůstá ze skromných darů života. Je to patrno i v básních s motivem všedního dne, například Stará postel, Chytrý básník, Je to, Karbaníci. Objevují se zde motivy z rodné Moravy (Stará Haná, Dopis na Moravu) a osobitá je i milostná tvorba, ve které se autor projevuje i jako textař, ve které je vidět podobnost s šansonem.
Báseň Člověka hořce mám rád vyznívá tak, že přes všechny nedostatky lidí je autor hrdý na to, že je člověk. Objevuje se tam ale varování:
„Tož nespinkej, ty vychytralé dítě,
a nedávej se nikým
ukolébat.
Jsou ještě vlci za humny
a v tlamách plných debat
o Věčném Nepoznaném a Marném
jsou skryty zuby
jako hřebíky.“
[1,186].
Báseň Nemocní se zabývá pocity pacientů, kteří leží na postelích, dívají se na strop a sní. Když se uzdraví a vyjdou na ulici, cítí radost nad tím, že mohou jít domů a zároveň si uvědomují tíhu a problémy zdravého života.
Kainarovy verše o ženách nevyznívají jen idylicky, vyskytuje se v nich něco, co básníka bolí a trápí, například v básni Něco píše:
„Jste bílá,
jak je luna bílá,
a vzdálená jste
jako měsíc sám.“ [1,206].
v jiných básních se ozývá jen humorný povzdech, třeba v Královském večeru o sladké čarodějce, co obvykle přijíždí dvanáctou tramvají. V Malé paní cítíme lehký sarkasmus.V básní Zemřel utěšuje nešťastnou dívku, která se zamilovala do muže, kterého už nikdy poté neviděla:
„Neštěstí mýdlem neumyješ,
ať si je jak chce voňavé.
Prostředkem řeky kvítek pluje.
A sám k moři až
doplave“
[1,213].
V závěru sbírky se množí motivy vyrovnávání se s lidským údělem, nevyhnutelnou smrtí. V básni Živí i mrtví se před oči vracejí naši blízcí, naši přátelé, co už nežijí. V poslední básni sbírky nás nabádá, abychom byli slušní k našim blízkým a nikdy se k nim neobraceli zády.

V celé sbírce Miss Otis lituje je použita jednoduchá, rytmická forma, některé básně byly použity jako texty písní. Také v ní básník používá obecné češtiny
V básni Starý muž se Kainar zabývá pocity starého muže, jehož všichni přátelé už zemřeli a on zůstal na světě sám a občas lituje, že nezemřel také:
„Žil jak žít jen lze
z malinký penze
Ono vždy zlé je
přežít svý Pompeje“.
[2,48].
Ten muž ale nepodléhal chmurám a dále doufal, že do jeho života vstoupí někdo, kdo jej rozptýlí. Na konci básně je však povzbuzení k radování se z maličkostí.
Báseň Hodinky v kapse ze sbírky Nové mýty typickou ukázkou poezie všedního dne. Autor přirovnává hodinky k malým dívkám, kterým podpatky klepou jako hodinky a které mají řasy jako číselníčky.
Ve sbírce Lazar a píseň najdeme báseň Tácek v prstech. Je to hořká výpověď osamělého muže, který si lítostí uvědomuje, že není příliš oblíbený u dětí, že se ho snad i bojí, přestože on je má rád, a přemýšlí, čím to je. Myslí si, že v sobě má nějakou křidu, které se nemůže zbavit a bezmocný říká:
„Největší štěstí, to je dycky to,
za kerý nemůžeš.
A neštěstí,
kerý sis nezavinil.“ [2,128].

Velmi oblíbená Kainarova sbírka je Moje blues. Jsou v ní básně, které se vyznačují nostalgií, jako například Báseň po jitřním rozchodu. Některé texty byly použity pro písňovou tvorbu, například Královský večer, který zhudebnil Vladimír Mišík.
Z této sbíky je báseň Malá půlnoční hudba, která vyznívá jako výzva k lásce. Začátek je velmi rytmický a melodický, přímo volá po zhudebnění:
„Nebyl jsem zrozen
Byl jsem jenom vhozen
Do té vody
Do té černé vody

Která se žitím nazývá
Byl jsem tam vhozen
Nahý jak červík v háčku
Byl jsem tam vhozen zaživa“
[2,177].

Josef Kainar se narodil v období 1. světové války a zemřel v době počínající normalizace. Zažil mnohé společenské zvraty, zoufalství války, naděje spojené s novým společenským řádem i zklamání. To všechno se promítlo do jeho tvorby, která je i dnes oblíbená, zvášť v oblasti osobní lyriky oslovuje i mladou generaci. V básni Blues o správném hladu napsal výstižně o své touze tvořit:

„Dodneška hledám vždy ten správný hlad
Pro píseň hlad
A pro lásku hlad
A také pro život ten krásný správný hlad
A taky vím že moje smrt ví o něm“
[2,186].