Josef Kainar

* 29. 6. 1917 Přerov
16. 11. 1971 Dobříš

Básník a dramatik, autor básní pro děti, publicista a textař.

Josef Kainar se narodil 29. června 1917 v Přerově. Otec byl zaměstnanec státních drah, matka pocházela z hanácké rolnické rodiny. Po rozvodu rodičů (1927) žil s otcem. Studoval na gymnáziu v Přerově (1928-34), Olomouci (1934-35) a Hlučíně (1935-38), kvintu a sextu opakoval. V roce 1934 se v sebevražedném pokusu postřelil. Rodina bydlela od 1935 v Ostravě, on sám v Hlučíně. V té době se jako přispěvatel Studentského časopisu seznámil s jeho redaktorem H. Bonem a jeho prostřednictvím s F. Halasem i s řadou začínajících básníků své generace. V roce 1938 začal na UK studovat obor čeština a francouzština. Po uzavření vysokých škol pracoval 1939-40 a znovu 1942-45 na nádraží v Ostravě, nejprve jako pochůzkář a kancelářská síla, pak jako instruktor železniční protiletecké ochrany. V roce 1941 pracoval na pole v Ostravici. V sezóně 1940-41 a 1942-43 pracoval jako kytarista a houslista Doležalova profesionálního tanečního orchestru v Ostravě a Zlíně. V té době se sblížil s literáty a výtvarníky Skupiny 42, zejména s I. Blatným, F. Hudečkem a J. Chalupeckým. Úzké přátelství ho poutalo tak k malíři F. Janouškovi a k básníku O. Mikuláškovi. Po válce už ve studiích nepokračoval. Usadil se v Brně, kde se stal redaktorem komunistického deníku Rovnost a kmenovým spolupracovníkem pražského Divadla satiry. V roce 1947 se poprvé oženil a začal působit jako spisovatel z povolání. V roce 1956 odešel do Prahy, bydlel však se svou druhou ženou především ve spisovatelských domovech, kde vytvořil velkou část svého díla – nejprve v Budislavi, pak v Dobříši a Ždáni na Slapském jezeře. V roce 1959 podnikl cestu do Vietnamu. Roku 1970 byl jmenován předsedou přípravného výboru Svazu českých spisovatelů. Zemřel 16. listopadu 1971 v Dobříši na infarkt.

TVORBA JOSEFA KAINARA:

Přiznávám se tímto ke všemu
A též se přiznávám
Že z to ničeho mi vůbec není líto
(Moje blues, 1966)

Básnické sbírky:
Příběhy a menší básně
Nové mýty (1946)
Osudy (1947)
Veliká láska (1950)
Český sen (1953)
Člověka hořce mám rád (1959)
Lazar a píseň (1960)
Moje blues (1966)
Miss Otis lituje (1969)
Rozhlásky (1971)
Včela na sněhu (1966-71)

Divadelní hry:
Cirkus plechový
Akce Aibiš (1946)
Ubu se vrací aneb dršťky nebudou (1949)
Nebožtík Nasredin (1959)
Zlatovláska

Pro děti:
Nevídáno – neslýcháno

BÁSNICKÉ SBÍRKY:

Nové mýty (1946) – hovorový jazyk, někdy i vulgární výrazy, ironie a sarkasmus, pocity odcizení a absurdity, motivy nemilosrdného a krutého světa
Stříhali dohola malého chlapečka – ztráta dětství, vojna a omezování, zhudebněna E.T.C. Vladimíra Mišíka

STŘÍHALI DOHOLA MALÉHO CHLAPEČKA

Stříhali dohola malého chlapečka
Kadeře padaly k zemi a zmíraly
Kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela

Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
Jenom se dívali Jenom se dívali
Že už je chlapeček chycen a obelstěn
V té bílé zástěře kolem krku

Jeden z nich Kulhavý učitel na cello
Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli
Zasmál se nahlas A ono to zaznělo
Jako kus masa když pleskne o zem

Francouzská výprava v osmnáct set třicet pět
Vešla do katakomb křesťanské sektičky
Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět
Je vždy kus masa jež pleskne o zem

Učeň se dívá na malého chlapečka
Jak malé zvíře se dívává na jiné
Ještě ne chytit a rváti si z cizího
A už přece

Ráno si staví svou růžovou bandasku
Na malá kamínka Na vincka chcípáčka
A proto učňovy všeljaké myšlenky
Jsou vždycky stranou A trochu vlažné

Toužení svědící jak uhry pod mýdlem
Toužení svědící po malé šatnářce
Sedává v kavárně pod svými kabáty
Jako pod mladými oběšenci

Stříhali dohola malého chlapečka
Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti
Nesmět se pohnouti na židli z železa

Už mu to začlo (Nové mýty, 1946)

Osudy (1947) – střízlivý pohled na svět, představa determinace lidského života, existencialistické nálady
Knihovna
Lazar

Veliká láska (1950) – politická lyrická sbírka, vliv Majakovského, optimismus, slovní hříčky, vtipné a zvučné rýmy
Historie
Topiči velkých lokomotiv

Český sen (1953) – patos vítězného uchopení moci, optimismus
Z českého snu - popisuje usínání malého chlapce
Zaryje

Člověka hořce mám rád (1959) – opouští politickou lyriku, mizí jednoznačný optimismus, navzdory zklamáním znovu miluje, s pádem nové víry hledá novou, člověka má rád pro jeho omyly a hříchy, básně reflexivní, zamýšlí se nad pomíjivostí „laciných věcí“
Maďarský podzim

Lazar a píseň (1960) – básně jsou souborem zpovědí obyčejných lidí, jejich podstatou je přemýšlení o sobě a o jejich vztahu k jiným lidem, zachycují vnitřně prožívané dramatické situace, které jsou pro druhé často skryté
Lazar a píseň – pan Lazar s chryzantémou v klopě obchází město, dává se do hovoru s lidmi a otravuje je, vyvolává nedůvěru, pocity osamocení, cizoty. Lazar je zosobněním skepse, zla, osudu. Protikladem je píseň – symbol poezie, naděje a touhy.
Jaký to s ním bylo – ironický pohled na člověka, který jako dítě stále padal, pak zvládl zemskou tíži a nyní se klátí po světě s rukama v kapsách s přehnanou sebedůvěrou
Svatba – ironický pohled na nákladnou svatbu
Cesta

LAZAR A PÍSEŇ

Pan Lazar chodí po městě, …
…Přisedá k milencům pod pruhovaným nebem…
…Těm dvěma trošku zatočí se hlava a cítí karbol,
ze zmrzliny, z všeho,
nakonec také sami ze sebe,
z každého slova svého,
a připadají se tak šediví a plytcí,
že každý záblesk nudy brousí se jim v nůž.
Tak jednoduše lidem jednoduchým
vraždí Lazar lásku.
(Lazar a píseň, 1960)

JAKÝ TO S NÍM BYLO

Malinkej člověk padá zas a zas.
Ta země matička,
jak ta s ním nakládá!
Von padá na nosík,
von padá na záda,
von padá o stýblo,
von padá kaluže.
Kterýmžto padáním
se proměňuje v muže.

Vyroste z košilky
a škobrtne jen zřídka.
To dyž ho ošidí ta lasička, ta Lidka,
nějakej přechodník
anebo panák lihu.
Už zvládnul zemskou tíhu,
mládenec!
S rukama v kapsách
po světě se klátí
a propasti jsou pro něj čirej hec,ž
e naučil se vůbec nepadati.

No, ale dyž to nejlíp umí,
dyž nohy nehlídá
a v hlavince mu zněj
vznešený myšlenky
jak ňáký hvězdný splavy,
najde se kamínek,
najde se beznaděj,
zašeptá horečka,
či suchý stýblo trávy,
von padne, a už nevstane.
Trošku se zaprášilo.

A velkej bude svět soud,
esli směl takhle upadnout
a jaký to sním bylo. (Lazar a píseň, 1960)

SVATBA

Ta svatba stála hříšný peníze

Nevěsta v bílém růžová
ženich byl v černém bledý
Družbové vzácně tři dny opilí.

To byl svět.
Naposledy.

Slz jako hrachu.
Růží jako kvítí.
Husy z talířů se vznesly do ráje,
kde v mírném pohnutí,
zahalen v peruti,
je čekal Kačer cherubín,
vstříc družkám kejhaje.

A taky beran na to pad,
a celý plíce z vola.
Každý se tam směl nalokat,
úplně skrz, a zhola,
tam tuze krásně nutili
v tom přepoctivém úsilí
každýho trošku
vyšinouti,neboť on,
on byl ajznboňák…

…Ta svatba stála hříšný peníze.

Bylo to příliš
nebo málo?

Aby ti láska rozkvétala, trošku,
celýho sebe rozdej se,
a neleň poslat hostům pro líh.

Bylo by špatný
ke stáru
mít pomník v černým kočáru
pod holým nebem
kdesi v polích. (Lazar a píseň, 1960)

Moje blues (1966) – smutné zamyšlení nad lidským životem, pocity osamocení, ironický pohled a odpor vůči všemu zavedenému
Blues o básničce a vlezlé ženě
Kainovo blues

BLUES O BÁSNIČCE A VLEZLÉ ŽENĚ

Chtějí po mně báseň jak se žádá
Nasliním a jedu
Jedu s dobou

Nasliním a jedu jakse žádá
Krákoravec tvrdě koherentní
Leze leze jako na protéze

Pach krve beránků
A ničení a stád
A nekoukej mi v psaní přes rameno
Kolikrát ti to budu povídat
Drahoušku nečum
Jsi moje sladká Jenže čumící

A že se ke mně tiskneš
Já to vezmu zkrátka
(Má to být o lidstvu Tak poslouchej)
KAM TÁHNOU LUMÍCI?
Ptám se vás
KAM TÁHNOU LUMÍCI? (Moje blues, 1966)

Rozhlásky (1971) – glosy každodenního života, událostí i módy, veřejného života a umění

POUŽITÁ LITERATURA:

Kolektiv autorů: Česká poezie dvacátého století, Československý spisovatel 1980
Kolektiv autorů: Lexikon české literatury, Academia 1993
Kolektiv autorů: Tisíc let české poezie, Československý spisovatel 1974
Kolektiv autorů: Přehledné dějiny literatury, SPN – pedagogické nakladatelství 1997