Josef Mánes se narodil 12.5.1820 v Praze a zemřel 9.12.1871 také v Praze.
Byl to český malíř, jeden z největších evropských umělců své doby, pro nás navíc malíř bytostně národní. Umělec, ke kterému se bez výjimky hlásily všechny generace výtvarníků moderního českého umění.
Josef Mánes pocházel z rozvětvené malířské rodiny. K významným umělcům patřil jeho otec Antonín, strýc Václav, mladší brat Quido i sestra Amálie. Základy získal u svého otce, ve studiích pak pokračoval na pražské akademii u profesora Tkadlíka. Roku 1844 odjel Mánes do Mnichova, tehdy významného centra evropského malířství, a setrval tu takřka tři roky bez jakékoli hmotné podpory z domova. Po návratu byly životní osudy umělce po dvě desetiletí spojeny s přízní hraběte Bedřicha Sylvy- Tarouca, na jehož zámku Čechy pod Kosířem na Hané po dlouhá období pobýval. Odtud také podnikal své národopisné poutě po Moravě, Slovensku i Polsku, kde čerpal inspiraci v lidových krojích a slovanském koloritu.
Živě se účastnil národního společenského dění jako činitel Umělecké besedy, navrhl sokolský kroj a prapory pro pražský Sokol a četné čtenářské i zpěvácké vlastenecké spolky.
Z Mánesova díla nelze opomenout ilustrace k Rukopisům, výtvarnou výzdobu staroměstského
orloje a snad nejslavnější jeho portrét Josefína z roku 1855.
Roku 1867 se Mánes vypravil do Ruska, o tři roky později pak i do vytoužené Itálie. Postupující duševní choroba malířova však tuto cestu zabarvila již tragicky. Mánesovi současníci přijímali jeho dílo chladně a s nepochopením. To mělo samozřejmě tíživý dopad i na jeho hmotnou situaci.
A přece dosáhl Mánes ve výtvarném umění stejných výšin jako ostatní buditelé v jiných oblastech kultury.
Význam osobnosti Josefa Mánesa pro české malířství je nedocenitelný. Překlenul svou tvůrčí silou obrovskou propast času – vždyť posledními českými malíři evropského formátu před ním byli barokní mistři Škréta a Brandl – a uvedl české výtvarné umění opět na přední místo.
28. prosinec 2012
5 696×
301 slov
