Josef Mánes

12.5.1820-9.12.1871

Český malíř a kreslíř, syn Antonína Mánesa, který byl jeho prvním učitelem. 1835 vstoupil na pražskou akademii, kde se stal žákem F. Tkadlíka a po jeho smrti Ch. Rubena. 1844—46 pobýval v Mnichově, kde na něj zapůsobilo dílo Comeliovo, B. Genelliho a M. von Schwinda. 1846 podnikl cestu na Moravu, do Slezska a ke Krakovu. 1847 50 V Praze účastní společenského a uměleckého života. 1849 byl vyslán Jednotou výtvarných umělců, aby portrétoval poslance Kroměřížského sněmu. 1849 odjel poprvé na zámek hr. Sylva-Tarouccy Čechy na Moravě, kam se bude vracet v příštích dvou desetiletích. 1854 podnikl druhou cestu přes Moravu na Slovensko a do Slezska. 1863 byl zvolen předsedou výtvarného odboru Umělecké Besedy. 1866 se vyhnul pruské okupaci výletem do Horšovského Týna k baronu Kocovi z Dobrše. 1867 se účastnil ruské pouti na výstavu do Moskvy. Těžce nemocný odjel 1870 do Říma. Josef Mánes byl prvním českým malířem v 19. století, který vytvořil dílo obsahem a i povahou národní. Vyšel z kreslířské tradice pražské akademie a sklon ke kresbě a akvarelu si ještě upevnil pobytem v Mnichově, kde v německém prostředí zesílilo jeho národní uvědomění. Malebné ovzduší druhého rokoka, které prožíval u svých šlechtických přátel na Haně, uvolnilo Mánesův senzualismus. Na národopisných cestách po Moravě, Slezsku a Slovensku zachycoval nejen pestré kroje, ale zejména lidové typy. Malířský zájem věnoval hlavně ženským modelům. Ve své Josefině vytvořil ideální ženský portrét, půl skutečnost a půl představu, v rovnováze citového a smyslového života. V nespočetných kresbách studoval jednotlivosti, květiny, stromy, rostliny. Zasáhl do všech druhů malířství, od nástěnné malby (jeho návrhy se nikdy nerealizovaly) až po knižní ilustraci (Rukopisy). Jeho labské krajiny vyjadřují apoteózu vlasti a zároveň výsek reálné přírody v měkkém osvětlení letního dne. Mánesovy tvůrčí plány nenašly příznivou dobu; proto většina jeho myšlenek nebyla nikdy provedena. Jeho jediným velkým dílem zůstal orloj Staroměstské radnice (1864—66), v němž výjevy ze života české vesnice povýšil do polohy monumentálního umění. Těžiště Mánesova uměleckého odkazu spočívá v jeho kresbách, v nichž vytvořil nový český svět představ, z nichž žilo české umění do konce 19. století.