Karel Čapek

Karel Čapek (*1890 – †1938) se ze spisovatelů meziválečného období těšil největší popularitě doma i za hranicemi. Byl pokládán za oficiálního spisovatele předválečné republiky. Ve 20. letech ho proslavila zejména jeho dramata, ve 30. letech, kdy jeho činnost dosáhla vrcholu, byl uznáván pro svou obranu demokratických svobod před fašismem.
Narodil se v Malých Svatoňovicích v rodině lékaře. Vystudoval filozofickou fakultu, ale věnoval se novinářství, od roku 1921 jako redaktor Lidových novin. Byl dobrým znalcem jazyka. Ve fejetonu a kratším novinářském „sloupku“ se stal nástupcem Jana Nerudy.
Jeho první práce byly krátké prózy; spolu s bratrem Josefem vydal sbírku povídek Zářivé hlubiny a Krakonošova zahrada, sám pak Boží muka a Trapné povídky. Knihy jsou prostoupeny přesvědčením o nepostižitelnosti pravdy a smyslu života. Podle Čapka vlastně neexistuje absolutní pravda, nýbrž je několik pravd; pravda má tedy jen relativní hodnotu. Proto Čapek hlásá střední cestu a sympatizuje s „obyčejnými lidmi“, všelék hledá v drobných hodnotách prostého života.

Jeho prvním velikým, a to i mezinárodním, úspěchem byla utopická hra R.U.R. (1920) o vytvoření a vzpouře umělých lidí – robotů a o síle lidské lásky. Další hra, Ze života hmyzu (napsaná společně s bratrem), je satirou na maloměšťácké vztahy. I v následujících dvou hrách převládá přesvědčení, že není radno měnit svět, protože každý umělý zásah by mohl přinést zhoršení. Ve hře Věc Makropulos to Čapek ukazuje na problému věčného prodlužování života, ve hře Adam Stvořitel (společně s bratrem) na utopickém námětu – vybudování nového světa po zničení světa starého. Varovné poslání měl román Krakatit (1924) o vynálezu silné třaskaviny schopné zničit celý svět. Ve 20. letech vynikl i v cestopisném fejetonu – Anglické listy – a v povídce detektivní – Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy.

Ve 30. letech si Čapek znovu klade otázku pravdy a její poznatelnosti v trilogii Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. V trilogii se objevuje poznání složitosti lidské osobnosti, která umožňuje pochopení druhých lidí. Z toho pak vyplývá požadavek vzájemné snášenlivosti. V závěrečném období své spisovatelské dráhy píše bojovná díla proti fašismu. Sarkasticky kritizuje chování společnosti, které směřuje k válce. Utopický román Válka s mloky (1936) vypráví o zneužití obřích mloků k válečným cílům, což se nakonec obrátí proti samotné existenci lidstva. Konflikt humanistického lékaře s diktátorem je námětem hry Bílá nemoc (1937). Poslední Čapkovo drama, Matka (1938), vyslovuje jasně požadavek bránit svobodu se zbraní v ruce. Čapek si v této době začíná uvědomovat lidskou solidaritu v románu První parta o havířích, kteří usilují o záchranu zasypaných kamarádů.