Karel Čapek

Zařazení

Karel Čapek je český prozaik, dramatik, novinář a překladatel první poloviny 20. století. Je prvním českým spisovatelem, který uspěl v zahraničí a tím velice prospěl české literatuře v zahraničí. Byl určitou dobu představitelem československého Penklubu. V době hrozící nacistické okupace byl jedním z hlavních motorů odporu, kdy využil veškeré své možnosti a kontakty pro vyburcování národa a světa při snaze o zachování svobody.

Životopis

Karel Čapek se narodil v Malých Svatoňovicích u Trutnova 9. ledna 1890 do rodiny báňského a lázeňského lékaře jako třetí dítě. Měl starší sestru Helenu a staršího bratra Josefa. Ještě v červnu tohoto roku se rodina přestěhovala do vlastního domu v Úpici. Zde také Karel Čapek od roku 1895 do roku 1900 chodil do obecné školy.
Roku 1900 po smrti svého manžela se Čapkova babička Helena Novotná přestěhovala k Čapkům. Šestnáctého září téhož roku začíná Karel chodit v Úpici do měšťanské školy.
Roku 1901 se společně s babičkou Helenou stěhuje do Hradce Králové, kde nastupuje do primy osmiletého gymnázia. Na podzim roku 1904, v kvartě, vstupuje do tajného studentského debatního spolku pokrokářského zaměření a sebevzdělávacích cílu" a stává se členem jeho výboru. Na konci školního roku 1904/1905 dostává doporučení opustit školu kvůli tajnému spolku, čímž je ze školy fakticky vyloučen.
Proto se v září 1905 uchyluje do Brna, kde mu jeho sestra Helena, do Brna provdaná, našla podnájem. Zde nastupuje do kvinty Prvního českého gymnázia. Po dokončení sexty se Čapkovi rodiče rozhodli prodat hronovský mlýn a dům v Úpici a přestěhovat se do Prahy. Ubytují se v činžovním domě v Říční ulici č. 11 na Malé Straně. Spolu s Karlem a rodiči zde bydlí bratr Josef a babička Helena.
V září 1907 nastupuje Karel do septimy Akademického gymnázia v Praze, kde v červnu roku 1909 maturuje s vyznamenáním.

Universitní léta
V září odjíždí s bratrem Josefem na měsíc do Mnichova, aby si odpočinul před nastávajícím zimním semestrem na filozofické fakultě pražské univerzity, kam se v říjnu zapisuje. Po letním semestru na téže univerzitě a po letních prázdninách nastupuje v říjnu 1910 Karel Čapek na zimní semestr na filozofickou fakultu Univerzity Friedricha Wilhelma v Berlíně. V březnu 1911 odjíždí do Paříže, kde se zapisuje na Sorbonně na Faculté des lettres. V červenci po ukončení semestru v Paříži odjíždí na čtrnáct dní do Marseille a koncem měsíce se vrací do Prahy, kde se v říjnu znovu zapisuje na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V březnu 1912 umírá babička Helena Novotná. Karel stále studuje na pražské filozofii. 29. listopadu 1915 je slavnostně jmenován doktorem filozofie. V tomtéž roce byl z důvodu nemoci několikrát neodveden do první světové války.
Roku 1916 se jeho rodiče stěhují do Trienčanských Teplic, kde Čapkův otec působí jako sezónní lázeňský lékař. V Praze zůstává sám s bratrem Josefem.

Ranné působení a 20. léta
V březnu 1917 se stává členem redakční rady časopisu Národ a nastupuje jako soukromý učitel Prokopa Lažanského, syna hraběte Lažanského. V květnu odjíždí s Lažanskými na jejich zámek v Chýších u Žlutic. Službu u nich končí 30. září 1917. Dvacátého druhého října 1917 se společně se svým bratrem stává redaktorem Národních listů. Je redaktorem a referentem kulturní rubriky. Téhož měsíce se stává také společně s bratrem Josefem redaktorem satirického týdeníku Nebojsa, který právě vznikl.
V létě roku 1920 se seznamuje s Olgou Scheinpflungovou, svojí budoucí manželkou. K 31.12. dává společně se svým bratrem Josefem a několika dalšími redaktory výpověď z Národních listů pro nesouhlas s politickou linií šéfredaktora listu.
K 1. dubnu 1921 nastupuje společně s bratrem Josefem na dobře placené místo v pražské redakci Lidových novin. V říjnu se stává dramaturgem Městského divadla Královských Vinohrad, divadla v němž také mimo jiné hrála Olga Scheinpflungová.
Dvacátého druhého března 1922 byl poprvé osobně představen Tomáši Garrique Masarykovi, s kterým poté navázal hluboké přátelství a napsal knihu rozhovorů. V srpnu podává demisi na post dramaturga vinohradského divadla na protest přebírání umělců Národním divadlem. Po urovnání kauzy svou demisi stahuje. V listopadu se stěhuje ve stejném domě do většího, třípokojového bytu.
19. ledna 1923 poprvé navštěvuje TGM na Pražském hradě. V dubnu rezignuje na post dramaturga ve vinohradském divadle a odjíždí na dvouměsíční zdravotní cestu do Itálie. V říjnu se rodiče stěhují zpět do bytu v Říční ulici.
13. dubna 1924 umírá Čapkova matka. Od konce května do konce července je v Anglii. Jede tam kvůli zasedání mezinárodního kongresu Penklubu a Výstavě britského impéria. Na podzim se zavádí tradice schůzek pátečníků, intelektuálu různých názorů a povah. Tato tradice se udržela až do Čapkovy smrti.
V lednu 1925 se stává členem přípravného výboru pro ustanovení pražského Penklubu. Na únorové ustanovující schůzi je zvolen předsedou pražského Penklubu. V dubnu se stěhuje do vlastního domu na Vinohradech, kde s ním bydlí otec. V květnu je zvolen členem Literárního odboru IV. třídy České akademie věd. Na toto členství ale v červnu rezignuje, když je členství upřeno podle něj mnohem významnějším literátům. Mezi nimi jmenoval P. Bezruče, F. Šrámka a K. Tomana.
V září vstupuje spolu s Josefem do nově založené Národní strany práce. V říjnu kandiduje na 20. (posledním) místě pražské kandidátky Národní strany práce. Strana v listopadových volbách tohoto roku však vyšla bez mandátu, a po pár letech zaniká.
V červnu 1926 uveřejňuje článek Čeští spisovatelé - proč mlčíte" jako odpověď na Manifest českých fašistů k spisovatelům. V září se rozhoduje účastnit se boje za demokracii proti Gajdovu fašismu. Na konci září a začátku října je u prezidenta Masaryka v Topolčiankách. Na silvestra pořádá místo pátečnické schůze silvestrovský večer za přítomnosti TGM. Adresuje mu novoroční koledu, kterou čtou tři herci Národního divadla přestrojeni za představitele tří politických stran: A. Švehlu, K.Kramáře a J. Šrámka. Na konci ledna 1927 rezignuje na předsedu pražského Penklubu, ale nakonec zůstává. Během ledna a března se musí Čapek bránit kampani v tisku kvůli svému silvestrovskému večeru, která byla vyvolána večerníkem Národní Demokracie a klerikálním tiskem. Hájí se nejdříve v tisku, a pak žalobami na Národní listy, Národ a List Čech. Tato štvavá kampaň ho inspiruje k napsání Skandální aféry Josefa Holouaka. Na začátku června na zájezdu československých spisovatelů do Paříže, kde se setkává s kulturními a politickými osobnostmi Francie. Celé září a polovinu října je u TGM na zámku v Topolčiankách. Dvacátého osmého říjná dostává společně s bratrem Josefem státní cenu za dramatické dílo za hru Adam Stvořitel. Září roku 1928 opět tráví v Topolčiankách.
V březnu 1929 odsuzuje zemský trestní soud v Praze redaktora Národních listu k peněžité pokutě, odškodnému, úhradě trestního řízení a publikování rozsudku v tisku. V dubnu umírá Čapkův otec. Září tráví v Topolčiankách a v říjnu odjíždí s Olgou do Španělska.

Začátek 30. let
V červnu 1930 je ministrem školství jmenován členem poradního sboru pro věci Národního divadla. Koncem září až začátkem října je opět v Topolčiankách.
V lednu 1931 je Výborem pro rozvoj duševní spolupráce při Společnosti národů jmenován do stálého výboru pro literaturu a umění. V březnu je znovu zvolen předsedou pražského Penklubu. Koncem června se účastní celosvětové konference Penklubu v Haagu. Poté cestuje po Holandsku. Na začátku července se v Ženevě účastní zasedání Stálého výboru pro literaturu a umění při Stálé komisi pro rozvoj duševní spolupráce při Společnosti národů. V březnu 1932 přechází společně s bratrem Josefem od zkrachovalého nakladatelství Aventinum k nakladatelství Fr. Borový, kde se stal vkladem půl milionu korun tichým společníkem. Koncem září až začátkem října pobývá v Topolčiankách. V únoru 1933 vyvolává v širokém kulturním tisku diskusi o povaze a funkci kritiky. V březnu se vzdává předsednictví pražského Penklubu. Koncem září až začátkem října pobývá v Topoľčiankách.

2. polovina 30. let
21. ledna 1934 podepisuje výzvu spisovatelů, umělců a vědců na pomoc dětem strádajících za hospodářské krize. V listopadu podepisuje protest Obce československých spisovatelů proti organizovaným fašistickým výtržnostem.
V červnu 1935 na mezinárodním sjezdu Penklubu v Barceloně ho předseda světové federace Penklubů H. G. Wells navrhuje za svého nástupce, ale Čapek ihned odmítá. Na konci června se v Paříľi účastní mezinárodního kongresu spisovatelských organizací na obranu kultury. V červenci cestuje s Olgou a přáteli po Dolomitech automobilem. Na této cestě požádá Olgu o ruku. 16. srpna 1935 se Karel Čapek žení s Olgou Scheinpflungovou na vinohradské radnici. Jeho švagr Palivec mu dává do doživotního užívání usedlost Strž ve Staré Huti u Dobříše. V říjnu je nominován do komise pro udělování státních cen za literaturu. V červnu 1936 se v Budapešti účastní symposia pořádaného Stálým výborem pro literaturu a umění při Stálé komisi pro rozvoj duševní spolupráce při Společnosti národů o přirozené úloze humanitních věd v současném světě. V červenci cestuje s Olgou po Dánsku, Norsku a Švédsku.
V listopadu norský tisk navrhuje Karla Čapka na Nobelovu cenu za literaturu. V únoru 1937 navštěvuje Edvarda Beneše na Pražském hradě. V červnu se společně s Olgou účastní kongresu Penklubu v Paříži, kam byl pozván jako čestný host. V červenci cestuje s Olgou a s přáteli automobilem po Rakousku, Švýcarsku a jižní Francii. 11. října se účastní tryzny za TGM v Městském divadle na Vinohradech.

Rok 1938
31. března a 3. dubna 1938 zprostředkovává neoficiální, ale otevřené německé stanovisko na politickou situaci. 1. června podepisuje otevřený dopis členů československé sekce mezinárodní asociace spisovatelů na obranu kultury. 27.-30. června se účastní kongresu světového Penklubu v Praze. 12. září pomáhá formulovat a podepisuje Výzvu obce československých spisovatelů spisovatelským a kulturním organizacím celého světa, aby hájily princip svobody a pomáhaly orientovat veřejné mínění celého světa pravdivým objasněním současné československé politiky.
21. září pomáhá stylizovat prohlášení, jímž vláda oznamuje občanům přijetí podmínek francouzské a anglické vlády. 30. září, v den mnichovského diktátu, podepisuje výzvu Obce československých spisovatelů K svědomí světa. V listopadu až prosinci musí Čapek snášet kampaň tisku proti své osobě. Odmítá evakuaci do Anglie, říká, že musí zůstat s národem. Od poloviny prosince trpí chřipkou, poté dostane zánět ledvin. 25. prosince 1938 v 18:45 umírá.

Díla a překlady

1916 Zářivé hlubiny a jiné prózy (společně s bratrem Josefem)
1917 Boží muka
1918 Pragmatismus čili Filosofie praktického života
Krakonošova zahrada (společně s bratrem Josefem)
1919 překlad: G. Apollinaire Pásmo
1920 Loupežník
Kritika slov
RUR
1921 Trapné povídky
Ze života hmyzu (společně s bratrem Josefem)
1922 Lásky hra osudná (společně s bratrem Josefem)
Továrna na absolutno
Věc Makropulos
překlad: Moliére Sganarelle (společně s O. Fischerem)
1923 Italské listy
1924 Krakatit
Anglické listy
1925 Jak vzniká divadelní hra a průvodce po zákulisí (jedna kapitola od Josefa)
O nejbližších věcech
1927 Adam Stvořitel (společně s bratrem Josefem)
Skandální aféra Josefa Holouąka
1928 Hovory s T. G. Masarykem 1. díl Věk mladosti
1929 Povídky z jedné kapsy
Povídky z druhé kapsy
Zahradníkův rok
1930 Výlet do Španěl
1931 Hovory s T. G. Masarykem 2. díl Život a práce
Maryas čili na okraji literatury
1932 Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek
Obrázky z Holandska
Apokryfy
O věcech obecných čili Zoon politikon
1933 Dášenka čili život štěněte
Hordubal
1934 Povětroň
Obyčejný život
1935 Hovory s T. G. Masarykem 3. díl Myšlení a život
Mlčení s T. G. Masarykem
1936 Válka s Mloky
Cesta na Sever
překlad: Francouzská poezie
1937 Bílá nemoc
Jak se dělají noviny
První parta
1938 Matka
Jak se co dělá
Miroslavem Halíkem Posmrtně vydaná díla a soubory:

1939 Život a dílo skladatele Foltýna
Měl jsem psa a kočku
1940 Kalendář
O lidech
1945 Kniha apokryfů
1946 Bajky a podpovídky
Vzrušené tance
1947 Ratolest a vavřín
1953 Obrázky z domova
1957 Věci kolem nás
Juvenilie (později přiřazeno k vydání Krakonošovy zahrady a Zářivé hlubiny)
Sloupkový ambit
1959 Poznámky o tvorbě
1966 Na břehu dnů
1968 Divadelníkem proti své vůli
1969 Čtení o TGM
V zajetí slov
1970 Místo pro Jonathana
1974 Listy Olze
1975 Drobty pod stolem doby

R.U.R – Rossum´s universal robots

Poprvé vydáno roku 1920
Toto fantasticko-utopické dílo se odehrává na ostrově kdesi uprostřed moře. Na ostrově je ústřední továrna na Rossumovy Univerzální Roboty. Tito Roboti jsou prodáváni do světa jako levná pracovní síla. Helen, manželka ředitele továrny, přiměje vrchního inženýra výroby Robotů Dr. Galla, který ji jako všichni ostatní ředitelé na ostrově miluje, aby dal Robotům duši, umožnil jim rozhodovat se a být veskrze jako lidé. Poté co si Roboti uvědomí svoji fyzickou i psychickou nadváhu nad lidmi, vyhlásí lidem válku a všechny vyhubí. Helena, domnívaje se, že tím sebe a ostatní lidi na ostrově zachrání, spálí recept na výrobu Robotu a všichni na ostrově kromě vrchního stavitele Alquista, který proti Robotům nebojoval, padnou. Roboti, kteří byli vyrobeni bez pohlavních ústrojí a umírají po dvaceti letech z opotřebování, se snaží přimět Alquista, aby znovu napsal recept výroby. Ten jim vyčítá jejich šílený plán vyvraždit všechny lidi a když se dozví, že on je jediným člověkem, který zůstal na světě, v zoufalství vyžene Roboty ze své pracovny a usne. Probudí ho dvojice Robotů, kteří jsou jako lidé. Narozdíl od ostatních Robotu pociťují lásku, něhu a vše ostatní, co předtím dokázali pouze lidé. Alquist je nadšeně posílá do světa jako nového Adama a Evu, aby stvořili nové pokolení. V tomto díle se zračí Čapkův postoj k technice a pokroku, na který se ne vždy díval nadšeně. Čapek měl vždy v živé paměti hrůzy I. světové války, ve které byla v tak hojné míře zneužita technika proti lidstvu. Čapek moc dobře věděl, že veškerá technika může být lidstvu k ničemu, pokud ji nedokáže využít. Čapek si všímá toho, že my jsme občas sami Roboty. Že máme svoje zautomatizované a naučené kroky a výrazy, které neustále omíláme a ubíjíme svůj život stereotypem. A naopak stroje, které my jsme stvořili, abychom nemuseli vykonávat stereotypní práci, jsou občas vynalézavější než my. Čapek se také zaobírá důležitým aspektem našeho života, prací. Proti mínění mnohých je práce nedílnou součástí našeho života. Práce je naše bytostná potřeba. Bez práce bychom zakrněli, protože by nebylo proč se o cokoli zajímat. A i závěr je typicky Čapkovský. Každý není úplně bez viny a nikdo není vinen ze všeho. Domin, ředitel továrny chtěl přeci dobro pro všechny. Nechtěl, aby lidi museli pro někoho pracovat, aby museli dřít od slunce do slunce. Ale v tom se právě mýlil, protože lidé musí dřít, aby se nezbláznili. A Roboti vlastně chtěli jenom to, co právem zasluhovali, možnost rozhodování, i když toho nemuseli dosáhnout takovými prostředky jakými toho dosáhli. Roboty jako takové za to stihl spravedlivý trest, ale živé, to společné pro lidi i pro Roboty, to přežilo.

Bílá nemoc

Na světě se objevila nemoc postihující jen lidi starší 45let. Na tuto nemoc neexistoval žádný lék a nemoc byla smrtelná. Bez výjimky postihovala chudé i bohaté, zaměstnané i nezaměstnané. Začala se projevovat vždy zcela stejně. Na těle nakaženého se objevila bílá necitlivá skvrna. Proto byla také veřejností nazvána „Bílou nemocí". Nemoc byla velmi bolestivá a mohla se táhnout mnoho let, ale vždy se stejným výsledkem. Je zcela samozřejmé, že na celém světě se intenzivně pracovalo na léku, ale jediné, co se vymyslelo byly přípravky, které jen utlumovaly bolest nebo jen zmírňovaly příznaky. Tato nemoc byla věcí celého světa, hrozbou všech lidí. Do jedné slavné nemocnice přišel doktor Galén s prosbou, zda by mohl léčit nakažené. Všichni se na něj koukali trochu jako na blázna, neboť v této nemocnici pracovali nejlepší doktoři z celého světa a pacienty byli převážně lidé ze zámožných vrstev. I nejvyšší šéf nemocnice, dr. Sigelius se zpočátku domnívá, že se jedná jen o dalšího mastičkáře. Galénovi se nakonec podaří umluvit vedení nemocnice, také díky tomu, že Galén byl asistentem Sigeliova tchána , zakladatele nemocnice. Má povoleno léčit ty, kteří nemají dostatek financí na zaplacení drahého léčení. Během nedlouhého léčení se všichni Galénovi pacienti postupně uzdraví a o Dr. Galéna začínají mít ostatní veliký zájem. Úspěch léčení však nepadá na dr. Galéna, ale na nemocnici jako celek. Před novináři prohlásí dr.Galén, že předá lék světu jen když všechny státy přislíbí trvalý mír. Nebudou-li však jeho podmínky splněny, bude se věnovat jen léčbě chudých, prostých lidí. Je samozřejmé, že to vyvolá vlnu nevole hlavně u odpovědných lidí , u iniciátorů válek a u lidí jež z nich mají zisk. I když už onemocní mnoho vlivných lidí, jejich vliv není přeci jenom tak veliký, aby to byl důvod pro zastavení válečného úsilí a nastolení období trvalého míru. A tak není divu, že když onemocní hlavní zbrojař baron Krüg a Galén ho odmítne léčit, neboť ho i v přestrojení pozná a iniciátor války kvůli tomu nechce zastavit boje, tak se baron zastřelí. Přestože iniciátor války - maršál na sobě nalezne onu nemoc signalizující skvrnu, stále fanaticky vyzývá k dalším výbojným tažením. Teprve na naléhání své dcery a mladého Krüga je ochoten uzavřít mír a splnit tak Galénovu podmínku, aby mohl být léčen. Galén chce dostát svému slibu a jde léčit maršála, ale před jeho domem je fanatickým davem, provolávajícím slávu válce, zabit a jeho lék rozdupán. Maršál se tak svého léku nedočkal.
V Galénovi Karel Čapek ztvárnil hrdinu toužícího po vyšších ideálech. Je až neskutečné, jak většina jeho děl dokonale předpověděla budoucnost. Bohudík zatím se po světě nešíří bílá nemoc, ale jí velice podobná - AIDS. Bílá nemoc měla být vlastně pomocníkem, jež by uvolnil místo mladým, kdežto AIDS hlavně postihuje ty, kteří nežijí „správným" životem. Měli bychom se trochu sami nad sebou zamyslet, neboť lidské problémy bychom si měli umět vyřešit sami, nebo příroda zasáhne pomalu ale jistě a nějakým způsobem udělá to, co bylo naším úkolem, ale rozhodně přitom nebude brát ohled na lidské utrpení.

Válka s mloky

Jednoho dne kapitán lodi van Toch objeví na jednom ostrově v nenavštěvované zátoce podivuhodná zvířata - mloky. Ta si podél pobřeží staví primitivní města. Kapitán, zabývající se lovem perel, se snaží tyto zvířata ke svému účelu využít. Po krátké době zjistí, že nejsou tak primitivní, jak se z počátku zdálo. Za nalezenou perlu jim dává různé zbraně, jako nože a harpuny, aby se mohli úspěšně bránit proti žralokům, jejich hlavním nepřátelům. Po krátkém čase velice rychle stoupne počet mloků a také oblast, ve které se pohybují, není schopna takovýto počet mloků uživit a též se díky absolutnímu vylovení perel stala ekonomicky nezajímavou. V této chvíli se jednoznačně projevila lidská chamtivost. Lidé převážejí mloky na jiná místa v nevyhovujících tankerech, které byly původně určeny na převoz ropných derivátů. Díky tomu mnoho mloků cestou umírá, ale to je většině zainteresovaných lidí jedno, neboť jejich jediným cílem je materiální blahobyt.
Po určité době se zjistí, že i mezi mloky jsou významné rozdíly a podle toho je s nimi obchodováno, jako by to bylo zboží, jako by to byli kdysi prodávaní otroci. Mloci už se nevyužívají jen na lov perel, ale také na stavbu a opravy různých přímořských zařízení. Velkým světovým problémem se začíná jevit rozšiřování pevnin, neboť samozřejmě každý stát vidí možnost získat relativně levně velká území. Jediná země, která se do poslední chvíle od celého obchodování s mloky distancuje je Anglie. Tady bych se chtěl trochu pozastavit. Domnívám se, že Čapek chtěl zdůraznit konzervativní postoj Anglie a její demokratické principy, jež byly odjakživa vzorem pro celý kontinent.
Mloci jsou využíváni na podřadné práce a je s nimi zacházeno mnohem hůře než s otroky. Velký význam začínají mít mloci také v armádách všech zemí světa. Nejen díky tomu, že jsou to, alespoň z počátku, absolutně loajální vojáci, ale jejich ohromnou výhodou oproti lidským bytostem je enormní schopnost regenerace. Pokud mlok přijde o končetinu, v relativně krátké době mu doroste. Do rukou mloků jsou dávány zbraně a trhaviny. Z počátku, aby zajišťovali bezpečí státu, ale to se později stane osudným pro celé lidstvo .... Je samozřejmé, že nejdříve se stali mloci velikou atrakcí. Bylo o nich natočeno mnoho filmů a byli přítomni na každé pouti. Po té, co se jeden mlok v ZOO naučil mluvit, ale ne jenom opakovat, ale také své myšlenky vyjadřovat, se radikálně změnil světový pohled na mloky. Už na ně nemohlo býti pohlíženo jen jako na zboží. S rostoucí podobností s lidmi, byly konflikty mezi lidmi a mloky stále častější. Jedním z prvních, jež byl podnětem pro vznik dalších, byla srážka v Normandii. Mloci si oblíbili jablka a podnikali na ně loupežné výpravy. V jedné vesnici přistihli místní kluci mloka a začali ho kamenovat. Zraněný mlok použil v sebeobraně ruční granát, jehož výbuch zabil jak mloka tak i všechny chlapce. Mloci se také stali jedním z největších konzumentů zemědělských výrobků a tím oživili stagnující trh. Důvodem k tomu nebyly choutky mloků, ale nedostačující množství potravy, jež moře nabízelo. V Normandii vzplály nepokoje, při nichž bylo zabito více jak 20mloků. Vláda, aby uklidnila sedláky, poslala ke břehům Normandie křižník, ten však byl neočekávaně ozbrojenými mloky zničen. Mnoho politiků volalo k zodpovědnosti lidi, jež mloky vyzbrojili, ale to už bylo pozdě.
Potopením jednoho křižníku zdaleka neskončila vzpoura mloků. Byla vyhlášena celosvětová válka. Až směšně působila práce některých „vědců", jež zjistily některé rozdíly mezi mloky, patrně vzniklé vlivem prostředí. Bylo to právě Německo, jež prohlásilo toho svého mloka za toho nejlepšího a ostatní jen za méněcenné.
11.listopadu v jednu hodinu ráno byl z ničeho nic pocítěn v New Orleansu prudký otřes země. Zvedl se hučící cyklon a snesl silný liják bahna. Ztráty na lidských životech byly značné. Jak se celý svět záhy dozvěděl, nebyl to přírodní jev, ale dílo mloků, kteří si rozšiřovali svoje území mělčin. Krátce po zemětřesení v Lusianě stala se podobná katastrofa i v Číně. Mnoho mloků bylo zabito a žádný se od té chvíle neopovážil vystoupit ve dne z moře. Dvacátého listopadu radioamatéři zachytili neobyčejně silnou stanici. Po chvíli se ozval „vůdce" salamandrů (mloků), jež požadoval vyklizení území a také vzájemnou spolupráci v dodávání výbušnin. Doslova celý svět byl touto zprávou otřesen. Lidé se sice snažili ubránit svá území, ale nebylo jim to nic platné. Mloci potápěli jednu loď za druhou a neposlušnost v dodávání surovin trestali zabíráním dalších území. Lidé byli nuceni se stěhovat do horských oblastí, které měli být dle mloků zaplavovány jako poslední. Ke konci díla, jako by autorův vnitřní hlas promlouval se samotným autorem, přesvědčoval ho, že přeci nemůže nechat lidstvo zahynout, vždyť se nyní vlastně jednalo hlavně o děti těch, kteří celý problém s mloky způsobili. Autor jako by se opravdu nechal přemluvit a lidstvo nakonec nezahyne. Je to díky tomu, že mloci se velice podobají lidem a tak začnou mezi sebou vést, stejně jako kdysi lidé, nesmyslné války. Vzájemně si otráví vodu a vyhynou. Voda se během času vrátí do původního stavu, odstoupí ze zaplavených oblastí, do kterých se lidé postupně vracejí.
Karel Čapek chtěl lidi varovat, jak před nebezpečím válek, tak i před vyzdvihováním jedné rasy nad druhou a před zneužíváním své zdánlivé převahy. Je zcela jasné že čerpal námět především z doby ve které žil, z doby kdy tendence vyzdvihování „čisté" německé rasy velice rychle sílilo. Toto dílo se ovšem stavělo také proti zištnosti, která může být lidstvu osudná (zde hlavně reprezentována kapitánem van Tochem). V díle bychom mohli nalézt prvky podobné dílům, kde se stanou osudným lidstvu roboti.

Krakatit

poprvé vydáno 1924
Hlavní postavou tohoto fantastického románu je pan Prokop - chemik a vědec. Na stole mu v laboratoři z ničeho nic vybouchne jeho nově vynalezená trhavina - Krakatit, což ho zraní. Tak se vrací domů a na ulici ho potká známý ze studií - Tomeš, který ho odvede k sobě domů, aby Prokopa ošetřil. Prokop mu v blouznění prozradí něco o výrobě Krakatitu, čehož později lituje (možnost zneužití). Avšak po probuzení si pamatuje, že Tomeš přes noc odejel do Týnice za svým otcem. Ráno Prokopovi nějaká žena (která se mu velmi zalíbí) dává balíček pro Tomeše, že je to hodně naléhavé. Prokop se tedy vydává z těchto dvou důvodů (se zraněním) do Týnice za Tomešem.V Týnici Tomeše však nenachází, avšak doktorem musí být ošetřen. Spoustu dní zde proleží v bezvědomí. Stará se o něj dcera doktora - Anča. S ní začne laškovat tak dalece, že úplně zapomene na poslání - Krakatit versus Tomeš. Vzpomene si na něj až z inzerátu v novinách:
KRAKATIT! Ing. P. ať udá svou adresu. Carson, hl. p.
Domnívá se, že se tajemství o výrobě Krakatitu díky Tomešovi provalilo. Ihned hledá tohoto Carsona z inzerátu. Ten jej poté zavede do továrny v Balttin, kde prý má být Tomeš. Tam však Prokopa násilím zadržují. Pustí ho jen tehdy, až jim prozradí postup výroby Krakatitu. To je však proti jeho zásadám. Byl by totiž vojensky zneužit. Musí tedy zůstat. Seznamuje se s princeznou". S ní se začne posléze seznamovat, až navážou známost. Ona ho po delší době pobytu vyveze z továrny ven. On potom jede s Daimonem do jeho těžební společnosti. Tam vidí velký vysílač, který svými vlnami aktivuje výbušnost Krakatitu na dálku. Tomeš zatím v jiné továrně dojde pokusy k výrobě Krakatitu. Protože však vysílač vysílá, celá továrna vyletí do vzduchu.
Zde se potom Prokop setkává s dědečkem, který představuje Boha. Zde Prokop hodnotí svůj život.
...
Prokop: Proč mne potkalo tolik věcí ?
Dědeček: To se jen zdá. Co člověk potkává, vychází z něho.
...
Prokop: Dědečku, jednal jsem špatně ?
Dědeček: Špatně, nešpatně. Lidem jsi ublížil.
...
Prokop: Byl jsem zlý ?
Dědeček: Nebylo v tobě čisto. Člověk má víc myslet nežli cítit. A ty jsi se hrnul do všeho jako praštěný.
...
Prokop nakonec zjišťuje, že zapomněl postup výroby Krakatitu.
Je zajímavé, že Čapek psal o velikánské energii, která se schovává v každé hmotě. Tuto energii Prokop využíval, přestože k výbuchu 1. Atomové bomby došlo až o 20 let později. Vyjádřil zde problém tvůrčí schopnosti člověka a hlavně jeho odpovědnost za to, co vynalezne.

Zhodnocení

Karel Čapek je zajisté veliký spisovatel. Přičichnul k mnoha žánrům jak divadelním tak prozaickým. Psal novinové sloupky, psal romány, psal povídky, psal pohádky, psal cestopisy. Psal dramata, psal bajky a podpovídky, psal eseje, psal odborné statě. Za svůj předčasně ukončený život toho stihnul opravdu mnoho. Ale pro Čapka nezůstalo pouze u literatury a dramatu. Zajímal se o mnoha odvětví lidského poznání a cokoliv zkusil, v tom uspěl. Znal mnoho jazyků a mnoho procestoval. Byl to sečtělý člověk, který toho mnoho věděl.
Jeho pragmatismus mu umožňoval vidět věci jinak, bez sentimentu a bez emocí, a proto, když viděl hrozící nebezpečí nacistického Německa, se chopil svého vydobytého postavení, aby jej použil jako hlásnou troubu, která bije na poplach všem demokraticky a svobodně smýšlejícím lidem, na poplach proti smrtelnému nebezpečí. Čapek se do tohoto, bohužel prohraného boje, vrhnul celou svou osobností, celou svou morálkou, celou svou duší.
Tento boj jej vyčerpal a on zemřel. Padl pro vlast a národ. Padl pro svobodu a demokracii. A pro mě právě v tom tkví jeho jedinečnost, jeho unikátnost v českém, ale i ve světovém měřítku. Že se nebál a že se postavil. A i když nevyhrál, on zvítězil.