Karel Hlaváček

„Osudem velkých básníků je utrpení,“ napsal kdysi Charles Baudelaire. Karel Hlaváček „fantaskní vizionář“ a „pochmurný snílek“ přelomu 19. a 20. století, pravděpodobně největší talent od dob Máchových, tuto podmínku splnil. Na rozdíl od mnoha svých současníků za sebou nezanechal tuny papíru, ale tři knihy. Za svého kritického a tragického života napsal jednu sbírku hloupých rýmovaček a dvě knihy velké poezie.
Devadesátá léta minulého století jsou dnes všeobecně chápána jako klíčové období pro rozvoj českého moderního umění. Starší, národně orientovaný program byl v té době podroben zásadní kritice ze strany nastupující generace. Pro mladé umělce byl prvořadým cílem kontakt s ostatními evropskými kulturními centry, se soudobým uměním vůbec. Dnes tisíckrát opakované klišé o otevírání oken do Evropy není tedy nic nového, spíše se nabízí otázka kolikrát ještě? Devadesátá léta byla obdobím velkých nadějí, zvratů, heroických činů i osobních tragédií. Životní osudy básníka, kritika, kreslíře, ale i aktivního spolupracovníka Sokola, Karla Hlaváčka jsou pro tuto dobu v mnoha směrech typické.

ŽIVOT
„Prvý a nejdůležitější klíč k tvorbě Karla Hlaváčka spočívá v dramatu života tohoto básníka, života provázeného bídou a utrpením.“
(Tomáš Vlček)
Karel Hlaváček se narodil v dělnické nemajetné rodině v Praze - Libni 24. srpna 1874. Jeho sociální původ bývá často chápán jako určitý impuls, který Hlaváčka, ať již vědomě či nevědomě, nutil vymanit se z tohoto prostředí.
Před svými pozdějšími přáteli z okruhu časopisu Moderní revue Hlaváček svůj původ přísně tajil a Karásek ze Lvovic později vzpomínal, že „…nebylo ani stopy něčeho proletářského v celém jeho zjevu a chování.“ Záminkou k úvahám o důležitosti vlivu dělnické Libně na Hlaváčkovou tvorbu byla především jeho druhá, respektive třetí sbírka básní, Mstivá kantiléna. Při podrobnějším studiu nelze takový vliv vyloučit, ale proti takové interpretaci existuje na druhé straně i množství argumentů.
Po libeňské reálce Hlaváček krátkou dobu studoval moderní jazyky (francouzštinu a francouzskou literaturu) na pražské filozofické fakultě (1892-94) a zároveň navštěvoval malířské kursy na Uměleckoprůmyslové fakultě – kreslířská dovednost se mu později vyplatila při působnosti v časopise Moderní revue (byl zde autorem mnoha portrétů, vinět a ornamentací, ilustracemi doprovodil knihy O.Březiny, A. Sovy, J. Karáska aj.) Již na reálce se aktivně podílel na činnosti obce sokolské, jako člen jejího cvičitelského sboru přispíval do časopisu Sokol. Na konci roku 1894 začal spolupracovat s měsíčníkem Moderní revue a záhy se stal jednou z jeho klíčových osobností.
Následujícího roku, 1895, narukoval jako vojín rakousko-uherské armády do severoitalského Tridentu, z něhož se kvůli zdravotním problémům vrátil již v březnu 1986. Napsal tehdy své přítelkyni Marii Balounové: „První dnové tady - plní dusného vzduchu kasárenské jednotvárnosti a nekonečné sprostoty a banálnosti, jež zajíká až k zhnusení; plní tíživého smutku, kdy každý počítá den ze dne, kdy bude vysvobozen z moderního otroctví.“
Následující období je vyplněno intenzívní básnickou, kritickou a výtvarnickou prací, vznikají jeho klíčová díla a rychle se etabluje na české kulturní scéně jako pozoruhodný básník, nesmlouvavý kritik a slibný kreslíř. Svůj stále se horšící zdravotní stav před okolím skrýval a byla to právě Marie Balounová, která přes Hlaváčkův výslovný zákaz informovala jeho přátele. Spolupracovníci Moderní revue se rozhodli sehnat potřebné finance na Hlaváčkův léčebný pobyt na jihu pomocí sbírky. Situace však již byla natolik vážná a pokročilá, že na cokoli podobného bylo pozdě.
Karel Hlaváček zemřel na tuberkulózu (jako mnoho jiných) 15. června 1898 ve věku 24 let. Pohřbu se zúčastnili kromě nejbližších přátel a rodinných příslušníků pouze dnes již zapomenutí básníci K. B. Hájek a A. E. Mužík. Fakt, že zemřel jeden z největších českých básníků, osobnost dnes již evropského dosahu, si v té době uvědomoval pouze málokdo.

BÁSNÍK
„ Hlaváček dokázal dát první po Máchovi českému básnickému jazyku absolutní hudebnost, hlubokou melodiku, širokou kantilénu, jímavé appassionato.“
(Vítězslav Nezval)
První básnické pokusy Karla Hlaváčka jsou těsně spjaty s myšlenkami sokolství. Bývají často, podobně jako jeho sbírka Sokolské sonety, přecházeny bez povšimnutí, jaksi se do portrétu pesimistického dekadenta nehodí. Je jasné, že veršovánky typu: „Jen práce, práce znak buď Sokolíků,/ jíž tuhne sval a mozol krvácí,/ jak naši dědové jsme měli v zvyku,/ tu velkou, tichou, jež ráj navrací./“ i v době jejich vzniku mohl brát vážně jen superzapálený sokol.
Fakt ale je, že se zde objevují vlastnosti charakteristické pro Hlaváčkovu další, především výtvarně kritickou činnost: zapálení pro věc, odmítání jakýchkoli kompromisů, neústupnost z vlastních názorových pozic. Jakkoli se Hlaváček na své „sokolské“ období později díval ve společnosti přátel s mírným despektem, pravdou zůstává, že do sokolského tisku přispíval svými verši a úvahami až do roku 1897, tedy i v době, kdy už vyšla sbírka Pozdě k ránu a kdy pracoval na Mstivé kantiléně. Prožitek sokolství byl v Hlaváčkovi pevně zakotven i díky poněkud zvláštnímu, ale neobyčejně silnému přátelství k libeňskému cvičenci Karlu Hronovi. Hlaváček Hrona velice obdivoval a snažil se mu ve všem vyrovnat. Zlom ve vztahu k sokolství znamenala jistě i Hronova tragická smrt, které byl sám Hlaváček přítomen. Podle Karáska ze Lvovic byla jeho pozdější přítelkyně, Marie Balounová, i přítelkyní Karla Hrona. Hlaváček chtěl mít po přítelově smrti něco, co by je vzájemně spojovalo, navázal s ní tedy úzký kontakt. Celá událost je však opředena tajemstvím a podobné úvahy se ztrácejí v rámci spekulací.
Sbírka Sokolské sonety vyšla v prosinci 1894 (v knize je však datum 1895) a byla přijata více než s rozpaky. Arnošt Procházka napsal pro Moderní revue ostrou kritiku. Na Karáskovu intervenci ji pak zkrátil na jediné slovo: „Příteli!!!?“ Toto zvolání vyjadřuje spíše podiv než odsouzení, Procházka již tehdy znal Hlaváčka jako básníka temné, dekadentní básně v próze V rakvi, kterou otiskl v prvním svazku Moderní revue: „ - Oh, ven! Pusťte mne ven! Ano, živý a zavřený v rakvi - v rakvi pod studenou hlínou klášterního hřbitova!…“ Karásek ze Lvovic knihu charakterizoval jako naivní pokus a Hlaváček sám se snažil své sokolské období co nejdříve uzavřít. Podařilo se mu to takřka dokonale, protože už o dva roky později, při vydání sbírky Pozdě k ránu, se o ní většina recenzentů ani nezmiňuje a v podstatě dodnes je její existence známá jen velice málo.
Druhá sbírka však vyvolala až nečekaný ohlas. Hlaváček již v předmluvě přísahal na „aristokratické umění“ a mnoho nepřátel si udělal prohlášením: „…jdu za volnou a všady proskribovanou družinou Moderní revue a nenávidím u nás několik kritických satrapů, již osobují si právo mladé lidi varovati, reformovati a protektorovati a jimž není vše, na co nestačí, dost čistým a svatým, aby neanathematisovali, nepodezřívali z pósy, aby toho neušpinili a nezprofanovali svými chromými a oteklými prsty a aby nad tím neohrnuli svých neomalených pysků.“ Byla to především tato sbírka, kterou měl na mysli Nezval, když psal o dokonalosti Hlaváčkova jazyka. Sbírka je od začátku až do konce prodchnuta tajemnou atmosférou doby, kdy již není noc a ještě není den, doby plné mihotavých přeludů a hrůzných vizí, nezřetelných barev a rozpitých kontur. Často bývá v této souvislosti připomínána hudebnost Hlaváčkova verše, především v básni Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji. Hlaváček zde postavil českou lyriku na kvalitativně nový stupeň, přináší četné množství nových slov (neologismů), často opakuje stejné výrazy, nebo alespoň zvukově příbuzné, čímž dosahuje zmíněné hudebnosti.
Přijetí sbírky vak nebylo jednoznačně kladné. Proti nadšeným kritikám Procházky a Karáska stály názory F. V. Krejčího v Rozhledech nebo B. Ptáčníka (pseudonym F. X. Šaldy) v Literárních listech. Krejčí napsal, že „…sujety jsou nanejvýš bizardní, výraz strašlivě kroucený, stavěný na nejpodivnějších obrazech, k jejichž porozumění by potřeboval čtenář příručné knihy o voňavkářství, barvách, uměleckém průmyslu atd….“ Šalda vytýká přílišnou závislost na literárních vzorech (Verlaine, Meaterlinck, Dubus), celkově je však třeba chápat tento Šaldův postoj v širších souvislostech. Mezi Karáskem ze Lvovic a Šaldou existovalo literární nepřátelství „na život a na smrt“, Hlaváčkův velmi těsný vztah ke Karáskovi byl nutně v Šaldových očích skrytou výtkou číslo jedna. Krátce před Hlaváčkovou předčasnou smrtí vychází sbírka Mstivá kantiléna, vedle tvorby Otokara Březiny vrchol českého básnictví v devadesátých letech.
I kritici, kteří se negativně postavili ke druhé sbírce, mění svůj názor. Šalda dokonce píše, že je „…zvláště milý pohled na tuto zdánlivě křehkou a bibelotovou poesii.“ Mstivá kantiléna znamenala pesimistický pohled zhrouceného heroismu, existenciální krize, marné otázky bez odpovědi. Hlaváčkovo zvolání, že „..marno vše!!“- Že nevzroste nic. - Že nic nevzpeplá“, v sobě obsahuje snad již i vědomí osobní, lidské tragédie, skryté za rezolutní rozsudek vítězné nemoci. Krejčí i Karásek ze Lvovic připomněli ve svých recenzích i fakt jisté příbuznosti Hlaváčkových veršů s cyklem grafických listů Josepha Sattlera Novokřtěnci. Tento názor vychází i ze známé skutečnosti, že Sattler patřil mezi výtvarníky, jimž se Hlaváček věnoval i ve svých kritických úvahách.

KRITIK
„Hlaváčkovy kritické studie necharakterisují kritisovaných umělců, ale charakterisují jej sama.“
(Jiří Karásek ze Lvovic)

Hlaváčkova kritická činnost je, podobně jako jeho tvorba básnická a výtvarná, těsně spjata s Moderní revue. Ostře odmítal naturalismus v umění, šablonovitost, akademičnost a nedostatek odvahy k vlastnímu výtvarnému názoru.
Neznal kompromis, ostře satirický tón jeho často příkrých názorů a polemik má v mnoha směrech blízko i k naší současnosti. Viktor Oliva je například pro Hlaváčka „…výborným malířem – pardon - akademickým malířem (totiž naši malíři mají právo býti na tento přívlastek žárlivými, neboť bohužel od malířů pokojů a porcelánu praničím se neliší) - ale že je malý, velmi malý umělec.“ Celkově charakterizoval současnou situaci na naši výtvarné scéně jako „…jinde ve stu případech; přikulháváme vždy za cizinou o dvacet i třicet let později a pak to ještě dopadne takhle.“
V Hlaváčkově vlastním pojetí umění hrála hlavní úlohu duše, která sama přetvářela viditelnou realitu a výsledné dílo bylo především jejím projevem. Umělec, jehož duše necítí bolest, strach, nenávist, není podle Hlaváčka s to takové stavy vyjádřit.
Snažil se navázat bližší kontakty se sdružením Mánes i s výtvarným časopisem Volné směry, vše ale skončilo otevřenou roztržkou: „…že ani špetka porozumění se nenajde ani u toho, co se u nás v posledních dnech nafukuje, co si nejméně desetkráte říká, že je mladé Umění, že je mladé české malířství - to jsem věru nečekal. Bravo, pánové, konečně jste se demaskovali. V témže čase, kdy jste si podali ruce s nejobmezenějším feuilletonistou ve svých ,uměleckých‘ názorech, tisknete práce svých milých a rozšafných, dvojctihodných pánů profesorů. Bravo! A pak ještě někdy přijďte s nějakým mladým Uměním!“
Vedle referátů z výstav domácích i zahraničních umělců psal Hlaváček i rozsáhlejší, vyhraněně subjektivní kritické studie o výrazných postavách výtvarného umění své doby. Jednou z nejtypičtějších takových prací je esej věnovaná dílu belgického malíře a grafika Féliciena Ropse. Z celého textu je patrný obdiv a láska k Ropsově tvorbě. Hlaváčkovi zde chyběl kritický odstup, sledované dílo prožíval příliš vnitřně a výsledný text vypovídá více o samotném Hlaváčkovi než Ropsovi. „Obluda pohlaví“ a „šílení nervů“ procházejí studií od začátku do konce, nedávají Hlaváčkovi možnost oddechu; v celém rozsáhlém textu se ani na jednom místě nezmiňuje o formální, výtvarné stránce Ropsovy tvorby. Nevysvětluje psychiku kritizovaného umělce, ale svou vlastní, a sní i své vlastní dílo a pojetí umění. Hlaváčkovy kritiky si navíc nelze odmyslet od osobitosti jeho básnické, ale především výtvarné činnosti.

KRESLÍŘ A GRAFIK
„Hlaváčkova fantastika byla v tom směru mnohem dosaženější, než jak by nasvědčovaly její mnohdy groteskní projevy. Znamenala první výraznější přehodnocení dosavadní fantastiky novoromantické.“
(Petr Wittlich)
Pro mnohé bude znamenat Hlaváčkovo výtvarné dílo objev; již v době svého vzniku bylo mnohými podceňováno a kritizováno a až zvýšený zájem o umění konce 19. století, datující se od šedesátých let, přinesl objektivnější zhodnocení Hlaváčka jako výtvarníka (Šmejkal, Vlček, Wittlich).
Již při prvním setkání s Procházkou a Karáskem ze Lvovic, v redakci Moderní revue, se Hlaváček prezentoval více jako malíř než básník a kritik a chtěl se prosadit především ve výtvarném umění. Jeho dílo není na tomto poli příliš rozsáhlé, tvoří však nepřehlédnutelnou linii našeho symbolistního umění.
Když se před deseti lety konala v muzeu Centro Altánicko de Arte Moderna na Kanárských ostrovech výstava evropského symbolismu, vybrali její organizátoři mimo mezinárodní „stálice“, jako jsou Kupka, Preisler nebo Mucha, i Karla Hlaváčka. Snad nejznámější z Hlaváčkova díla jsou kresby inspirované sbírkou Prostibolo duše Arnošta Procházky. Tvář na kresbě Vyhnanec (viz obr.č. 1) charakterizoval jako psance ze „sexuálního ráje“, kterému „…pohlaví proměnilo již ústa v sliznatou ženskou genitálii, křečovitě rozevřenou…“ zatímco Procházka v ní viděl „…všemi strastmi sešlehaný obličej, zachmuřený, jako by snil nové, monstruózní neřesti, stupňované až po zločin vraždy…a zatímco mozek horoucně pracoval, co měl porodní bolesti, aby nové požitky a pekelné obludnosti stvořil, provedla se pomalu přeměna…“
Moderní revue Hlaváčkovy výtvarné schopnosti okamžitě využila a čísla pátého svazku již nesla Hlaváčkem vytvořený titulní list (viz obr.č. 2). Všiml si toho i její stálý spolupracovník, v Berlíně žijící Polák Stanislaw Przybyszewski, který Hlaváčkovi okamžitě nabídl účast v konkurzu na titulní stránku krakovského časopisu Zycie, jejž Hlaváček, k překvapení mnohých, svým návrhem vyhrál.
V pastelu Poprava duše nalézáme pak nejen esenci Hlaváčkova duševního života, ale současně je i typickým zobrazením pohledu na vztah muže a ženy v symbolistně dekadentním prostředí. Sexuální deziluze, zklamání z „poznání“, deprese z následujícího dne, kdy „…sexuální realita zklamala. Duše s čistotou panenství biblické nevěsty přitom zprostituovala…a to vše za několik jen okamžiků pochybné rozkoše. Dostavuje se kalná a hořká příchuť poznání, a zbyl teď po všem jen těžký dusivý smutek, malomocné zoufalství, skleslost a zlomenost s tichým voláním po kalichu bolehlavu…“ (Hlaváček)
Bíle oděná a panensky čistá „biblická nevěsta“ byla pro dekadenci již dávno ztraceným romantickým snem, neuskutečnitelnou, ale tím více touženou vizí. Na scénu přišla femmme fetale, „nejnebezpečnější hračka“ (Nietzsche), „růže ďáblova“ (Rops), „žena uřknutá Ďáblem a otravující muže, který se jí dotkne“ (Huysmans).
Na Hlaváčkův výtvarný projev mělo podstatný vliv dílo již zmíněného Féliciena Ropse, ale i Nora Edvarda Muncha a Francouze Odilona Redona. Hlaváček byl však příliš silná individualita, aby kohokoliv kopíroval. Je nutné si také uvědomit určitou technickou nejistotu teprve se vyvíjejícího Hlaváčkova výtvarného talentu. Byl proti jakékoliv závislosti a kopírování, formuloval i důležitou myšlenku, že „…moderní ilustrátor je samostatný, tvořivý umělecký sensitiv, který chce diváku svou kresbou suggerovati svůj dojem…vyjadřuje tedy v prvé řadě sebe sama, a ilustrace jeho s původním, ilustrovaným dílem stojí pak vedle sebe, obojí zcela samostatně jako dvě odlišné umělecké nuance, jako dvě odlišné umělecké kvality.“ Jistě by bylo zajímavé sledovat Hlaváčkův výtvarný vývoj v následujících letech, nebýt předčasného úmrtí.
V posledním období Hlaváčkova života se objevuje patrný příklon k dílu básníka Otokara Březiny. Vzniká několik básní z plánované sbírky Žalmy, jež znamenají určitý příklon k osobitě chápanému vztahu k Bohu : „ Mou modlitbu slyš, / kterouž zvoní mé zvony, laděné v nejhlubší akord, / mé zvony, jež zavěsilo tisíce rukou kams do sklepů / zasypaných /.“
Vytvořil i několik ilustrací k třetí Březinově sbírce Větry od pólů. Hlaváček byl dobře seznámen s výtvarným uměním své doby, přijímal a dokázal tvůrčím způsobem využít secesní tvarosloví, stejně jako moderní grafické techniky. Jestliže byl jako výtvarník již dříve objeven odborníky, na své širší uznání teprve čeká.

MÍSTO DOSLOVU
„Je dnes mi divno tak…“