Karel IV.

-14.5.1316 v Praze, 29.11.1378 tamtéž
-český a německý král a římský císař z dynastie Lucemburků
Je považován za našeho nejvýznamnějšího středověkého panovníka, který dovedl české království k vrcholnému rozkvětu.
Narodil se jako nejstarší syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny a při křtu dostal jméno obvyklé v přemyslovském rodě Václav. Neurovnané vztahy mezi oběma rodiči vyvrcholili roztržkou, po níž byl malý princ odtržen od matky a izolován nejprve na Lokti a pak na Křivoklátě. V roce 1323 ho otec odvezl na francouzský dvůr k vychování. Zde studoval Václav svobodná umění na pařížské univerzitě a připravoval se na státnické poslání. Naučil se nejen číst a psát, což nebylo u panovníků jeho doby obvyklé, ale osvojil si i cizí jazyky, takže kromě češtiny, kterou považoval za svou mateřštinu, ovládal také latinu, francouzštinu, němčinu a italštinu. Po svém kmotru, francouzském králi Karlu IV., přijal při biřmování jméno Karel. Ve Francii byl také domluven jeho první sňatek s Blankou z Valois době, kdy oba snoubenci byly ještě dětmi.
Po sedmiletém pobytu ve Francii a Lucembursku působil Karel jako správce severoitalských držav svého otce. V roce 1333 si část české šlechty vynutila na Janu Lucemburském, aby se Karel vrátil a ujal se vlády v zemi. Král mu ji svěřil a udělil mu titul markraběte moravského, přestože Karlovi příliš nedůvěřoval. Spatřoval totiž v osobě svého syna silného konkurenta. Karel sám vzpomíná ve svém životopisu, jak po příchodu do Čech našel celé království v zuboženém stavu, Pražský hrad neobyvatelný. Nesetkal se zde již ani s matkou, kterou od dětských let neviděl, protože mezitím zemřela.
Doba správcovství připravila Karla na vlastní roli panovníka. Té se ujal v roce 1346 poté, co Jan Lucemburský zahynul v bitvě u Kresčaku. O rok později mu pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic při korunovaci na krále českého vsadil na hlavu svatováclavskou korunu, kterou nechal Karel pro tento účel zhotovit. Již předtím, v červenci 1646, byl Karel s přispěním svého otce a strýce arcibiskupa trevírského Balduina Lucemburského zvolen za německého krále a 26. listopadu téhož roku v Bonnu korunován. Teprve později podnikl korunovační jízdu do Říma a byl zde 5.dubna 1355 ve Svatopetrské basilice korunován římským císařem.
V Čechách navazoval Karel IV. Téměř ve všech oblastech na přemyslovské dědictví. Svým panovnickým úsilím znovu posílil centralizovanou monarchii, když dokázal najít kompromis mezi panovnickou mocí a politickými nároky šlechty. Prvním jeho významným počinem bylo již roku 1344 založení pražského arcibiskupství, o něž marně usilovali už jeho předchůdci. Tím nejen vymanil českou církev z německého područí, ale pozdvihl tím zejména prestiž Prahy jako sídelního města a centra českého království. Prvním pražských arcibiskupem se stal Karlovi blízký Arnošt z Pardubic. Pražskému arcibiskupovi byla pořízena olomoucká a litomyšlská diecéze.
Rok 1348 proběhl ve znamení Karlovy zakladatelské aktivity. V tomto roce vydal nejen řadu důležitých listin, které jsou považovány za počátek Karlovy koncepce českého státu, ale položil také základ řady institucí a významných staveb, z nichž mnohé nesou Karlovo jméno dodnes. 7.4.1348 je datována zakládací listina pražského vysokého učení , které zařadilo Prahu mezi evropská střediska vzdělanosti. Tato první universita ve střední Evropě byla vytvořena podle universit italských a francouzských. Její založení potvrdil Karel ještě 14.1.1349 jako král římskoněmecký.
Rozsáhlá byla Karlova stavební činnost, a to nejen v Praze. 8. března 1348 vydal zakládací listinu Nového Města pražského. Říká se, že Karel sám vyměřoval ulice a všem, kdo by se tu chtěli usadit, udělil mnohé výhody a svobody. Středem Nového Města se stalo dnešní Karlovo náměstí, kde byly každoročně v „den svátostí“ vystavovány korunovační klenoty a ostatky svatých.
Velké změny se také dotkly Pražského hradu, kde nechal Karel upravit královský palác a pokračoval ve stavbě Svatovítské katedrály s kaplí sv.Václava. Práce vedl po smrti Matyáše z Arrasu významný stavitel a sochař Petr Parléř, který také vyzdobil trifórium chrámu bustami českých králů, královen a dalších osobností. Do nově vybudované královské hrobky byly z Karlova popudu převezeny ostatky českých králů a církevních hodnostářů.
Na místě bývalého Juditina mostu, spojující Staré a Menší Město pražské, byl postaven nový kamenný most se dvěma věžemi; na staroměstském jsou dodnes k vidění sochy Karla IV. V nadživotní velikosti.
Neobvyklou stavbou z této doby je tzv. hladová zeď na Petříně, kterou prý dal Karel stavět proto, aby zajistil v době hladomoru práci lidem, kteří neměli jiné prostředky ke své obživě.
Karlův vztah k české zemi, ne jejíž polohu v srdci Evropy i slavnou minulost byl hrdý, vyjadřuje i další počin Karla IV.- založení hradu Karlštejn 10.června 1348. V kapli sv.Kříže, která svým pojetím i výzdobou patří ke světovým unikátům, měly být uloženy nejen ostatky svatých, jejichž shromažďování bylo Karlovou zálibou, ale také korunovační klenoty říšské a české. Při Karlštejně vzniklo roku 1357 Karlovou péčí děkanství, které přetrvalo staletí a jako duchovní hodnost existuje do dnešní doby.
Pozoruhodné bylo i založení Emauzského kláštera na Novém Městě v roce 1348, kam byli povoláni mniši slovanské liturgie. Karel se zde pokusil obnovit staré tradice z ranných přemyslovských dob. Vyzdvihoval také světce domácího původu, především sv.Václava.
Pokusem o upevnění králova výsostného postavení byl návrh celozemského zákoníku Maiestas Carolina, předložený roku 1355. Když Karel zjistil, že ho pro odpor šlechty neprosadí, než by přiznal neúspěch, předstíral prý raději, že text nedopatřením shořel.
Je zřejmé, že Karel věnoval českému království, které považoval za jádro svého rodového panství, stěžejní pozornost, a proto mu bývá někdy vytýkáno z německé strany, že byl „Čechům otce, svaté Římské říši otčímem“. To by se mohlo zdát oprávněné při běžném pohledu na Zlatou bulu, říšský zákoník vydaný v roce 1356, který uzákonil výsadní postavení českého krále a českého státu v říši, určil počet světských a duchovních kurfiřtů i jejich vzájemné pořadí. Karel však pečoval i o povznesení císařských statků v říši a snažil se získat další říšský území do svého osobního vlastnictví. Prostředkem mu byla diplomatická jednání, koupě i sňatková politika.
Již v roce 1348 Karel poprvé ovdověl. Blanka z Valois, kterou měl Karel velmi rád, mu zanechala jen dcery Markétu a Kateřinu. Ani dvě další Karlovy manželky se nedožily vysokého věku. V pouhých 24 letech zemřela Anna Falcká(+1353), která Karlovi porodila prvorozeného syna Václava, ale ten zůstal naživu pouhý rok. Mladičká zemřela i Karlova třetí žena Anna Svídnická, matka Václava IV. Václav byl Karlovým prvním žijícím synem a tedy následníkem trůnu. Karel mu věnoval tedy věnoval všestrannou péči, snažil se mu zajistit moc i vynikající postavení. Od útlého dětství ho brával na různá jednání i k řešení vladařských záležitostí, ale panovníka svého typu a podle svého vzoru z něj nevychoval. V roce 1363 se Karel oženil naposledy s Alžbětou Pomořanskou, která o více než třicet let mladší. Podle pověstí vynikala neuvěřitelnou silou, neboť „ohýbala podkovy a lámal meče“. Karlovi dala další dva syny, Zikmunda a Jana(Zhořeleckého), a dceru Markétu. Všechna Karlova manželství , zdá se, byla harmonická, přestože byla uzavírána vždy se zřetelem na k mocenským a dynastickým zájmům. Karel jimi rozšířil svá území o Svídnicko a Javornicko, slezská knížectví, dále o panství v Bavorsku, Míšeňsku a Falci. Země koruny české za něj dosáhly největšího rozsahu.
Vlastní příčinou Karlovy smrti byla pro nás dnes celkem banální zlomenina krčku levé nohy, která ho upoutala na lůžko. Z ní se vyvinul zápal plic, jehož následku Karel podlehl. Pohřební obřady byly velkolepé a trvaly 17 dní, než byly Karlovy ostatky uloženy do královské hrobky pod chrámem Sv.Víta na Pražském hradě. V pohřební řeči označil Karla IV. Vojtěch Raňků z Ježova „otcem vlasti“. Tento původně řečnický obrat se však v průběhu dalších věků stal Karlovým stálým přívlastkem a zůstal mu dodnes.