Karel Marx

Masarykova universita
Pedagogická fakulta
Katedra občanské výchovy

KAREL MARX

Předmět: Dějiny ekonomických teorií
Zadal: Ing. Oldřich Králík, CSc.
Vypracoval: Petr Knecht
Ročník:2.
Kombinace: OV - ZE

Karel Marx

Karel Marx se narodil roku 1818 v Trevíru v Porýní, v rodině významného právníka a zemřel v roce 1883. Studoval na universitě v Bonnu a v Berlíně, kde získal titul doktora filozofie.
Ekonomické učení Karla Marxe znamenalo významný mezník ve vývoji socialistické ekonomické teorie. Marx se nejprve věnoval studiu filozofie a socialistických teorií. Záhy však spojoval toto studium s analýzou hospodářského vývoje a ekonomických teorií. Jeho učení v oblasti filozofie, historie, socialismu a ekonomie, které navazovalo na německou klasickou filozofii (především na Hegela), je velmi rozsáhlé a zasáhlo hluboce do dějin lidské společnosti.
Formování Marxových ekonomických názorů probíhalo postupně. Před završením jeho ekonomické teorie v hlavních spisech se jednalo zejména o práce: Ekonomicko-filozofické rukopisy (1844), Německá ideologie (1845 – 1846), Bída filozofie (1847), Námezdní práce a kapitál (1847) a Komunistický manifest (1848). Zde navazoval především na učení představitelů klasické politické ekonomie A. Smitha a D. Ricarda a zejména na ty stránky jejich teorie, které vycházely z pracovní teorie hodnoty. S rozvíjením své vlastní teorie se zbavoval jejich vlivu v názorech na některé základní kategorie ekonomické teorie. V první řadě se s nimi rozešel v metodologickém přístupu k některým jevům.
Marx zdůrazňoval, že ekonomické kategorie představují teoretické vyjádření, abstrakci historicky přechodných výrobních vztahů, narozdíl od A. Smitha a D. Ricarda, kteří absolutizovali kategorie kapitalistické výroby a považovali je za přirozené a věčné. Jestliže Marxovi předchůdci považovali za předmět politické ekonomie bohatství a zkoumání věčných a přirozených zásad tohoto bohatství, podle Marxe má politická ekonomie zkoumat konkrétní, historicky přechodné výrobní způsoby a jim odpovídající výrobní vztahy včetně kategorií a ekonomických zákonů, v nichž se tyto vztahy projevují. Především měla přirozeně politická ekonomie zkoumat podle jeho názoru kapitalistický způsob výroby a zákony jeho pohybu.
Jeho analýzu kapitalistické ekonomiky ovlivnila skutečnost, že po aktivní teoretické účasti v revolučních bojích v letech 1848 – 1849 byl nucen nakonec emigrovat na doživotí do Anglie, která byla tehdy nejrozvinutější kapitalistickou zemí a kde nejvýznamněji vystoupily rysy kapitalistické společnosti. Společnost se tam rozpadla především na dvě základní třídy: kapitalisty a dělníky. Další třídu představovali pozemkoví vlastníci.

Osudovou součástí Marxova života a jeho podmínek se stal Bedřich Engels, původem Němec, který žil v Anglii po mnoho let, kde řídil rodinné podnikání v textilním průmyslu. Ačkoliv byl Engels bohatý kapitalista, věnoval též společně s Marxem mnoho času studiu postavení dělnické třídy v Anglii.

Marxovo ekonomické učení nabývá konečné podoby v jeho pracích „Ke kritice politické ekonomie(1859) a především v „Kapitálu“ (první svazek vychází v roce 1867, druhý a třetí vydává Engels po Marxově smrti v letech 1885 a 1894).

Marx vykládá chod dějin od otroctví přes feudalismus po kapitalismus a socialismus. Cesta vede nikoliv po drahách hvězd či zákonů, nýbrž přes výrobu - lépe řečeno přes vztah lidí k výrobnímu procesu. Každý výrobní systém produkuje vládnoucí a ovládané třídy. Každá epocha má svůj charakteristický způsob odnímání příjmů ve prospěch vládnoucích. V dobách Říma měl vlastník otroka též nárok na produkt otrokem vytvořený. Za feudalismu si feudální páni přivlastnili nárok na výrobky poddaných. Za kapitalismu vlastníci továren a půdy mají nárok na výrobky vytvořené námezdními silami. Přežití vládnoucí třídy záleží na práci třídy sloužící. Vyplývá z toho, že dělníci mají silnou vyjednávací pozici? Nikoli. Dělníci musí spolupracovat s vládnoucí třídou, neboť vládnoucí vlastní výrobní prostředky.
Takto existuje vzájemná souvislost. Přesto se vládci snaží tvářit, jakoby oni své dělníky nepotřebovali zdaleka tak silně jako dělníci je. Vládnoucí třída rozpracovává taková náboženství, zákonodárství, kulturu, myšlenkový obzor, morálku a vlastenectví, které podporují daný výrobní proces. Dělník ovládaný vlasteneckou ideou nepodvádí vlastníka výrobních prostředků neustálým posedáváním u piva.
Náš morální i zákonný systém nás nutí cítit se provinile, jestliže se vyhýbáme práci. Proč mají vlastníci nárok na zisk, povstalý z našeho potu? Protože jsou to oni, kdo vlastní majetek. Marx se ale ptal: proč bychom měli přijímat toto zákonné uspořádání navěky dané?
Jestliže se étos a kultura automaticky stavějí na podporu systému třídní společnosti, proč potom Marx ohlašuje , že „dějiny všech dosud existujících společností jsou dějinami třídního boje“? Proč by měl každý bojovat? Jak by se každý dozvěděl, že má v první řadě bojovat? Vlastníci jednoduše ždímají dělníky a ti akceptují toto ždímání stejně odevzdaně jako ovce sledují berana na porážku. Pokud dělníci získávají určitý prospěch, udržuje se hospodářství v chodu a zisky plynou na bankovní účty vlastníků.
K rebelii dochází až tehdy, mění – li se technologie či technika výrobního procesu. Nová technika či metody výroby mění nároky na kvalitu či kvantitu zúčastněné práce, kapitálu nebo půdy. Budoucnost vždy patří novému způsobu. Dle Marxe je otrokářství vystřídáno feudalismem a ten je nahrazen kapitalismem.
Boj vypuká, když se vládnoucí třída zabarikáduje před dynamickými silami dějin tím, že se jako klíště drží starých idejí a brání novému ekonomickému vývoji. Marx píše, že ruční pohon plodí feudálního pána, zatímco parní stroj plodí průmyslového kapitalistu. Jenže feudál vypovídá boj svému nástupci – průmyslníkovi.
Vládnoucí třída se ocitá pod hrozbou vždy, kdykoli dochází k posunům půdy,práce, kapitálu či techniky: mohou se zřítit jako domek z karet a přitom vykřikovat „věčné pravdy“ své filozofie. Dějiny znovu rozdají karty a ti, kdo drželi krále mohou přijít o hlavu.
Vzhledem k tomu, že kapitalismus spočíval na třídním systému, byly revoluce a vítězství dělníků nevyhnutelné. Stěžejní Marxovo dílo „Kapitál“ vykreslilo „tendence pracující s železnou nutností k nevyhnutelným výsledkům“. Revoluci se může vyhnout pouze beztřídní společnost. A podle Marxovy vize se jednou taková beztřídní společnost zrodí. Prohnilí kapitalisté budou nakonec zničeni. Po staletí okrádaní dělníci se nakonec osvobodí.
Kapitalismus je tedy nezbytný předběžný předpoklad socialismu, ale právě proto, že kapitalismus vyrábí tolik zboží, dovoluje méně popohaněčskému systému – socialismu -, aby jej vystřídal. Země, které neprošly stadiem kapitalismu, nemohou ani doufat, že by s pomocí komunistické revoluce svrhly feudály či cary. Marx vůbec nehleděl směrem k Rusku. Neočekával také brzký nástup komunismu v Německu, neboť za jeho časů pracovala v továrnách pouze 4% zaměstnaných mužů. Socialismus propukne nejdříve v Anglii a ve Francii, v tvrzích vyspělého kapitalismu. Až bude Německo zralé pro komunismus, dostane o tom signál z Francie.

„Kapitál“ sestává z dvou a půl tisíce stran, s citacemi více než půl druhé tisícovky cizích prací. Zkusme si přiblížit „Kapitál“ ve třech etapách. Jako první najdeme „klíč ke kapitalismu“, Marxovu ideu o vykořisťování pracovní síly. Za druhé se seznámíme se zákonitostmi kapitalistického vývoje, jež ho vedou do nevyhnutelné záhuby. Nakonec se seznámíme s psychologickou zátěží z kapitalismu plynoucí.
Spolu se Smithem a zvláště Ricardem dokazuje Marx, že hodnota výrobku je dána množstvím práce, vynaložené na jeho zhotovení. Platí-li ovšem tento předpoklad, pak nikdy nelze dosáhnout žádného zisku, aniž by došlo k vykořisťování dělníků.
Jak tedy kapitalisté šidí dělníky? Místo, aby jim platili částkou, kterou přispěli ke zvýšení hodnoty kapitalistova podnikání, platí jim kapitalista pouze jejich životní náklady, tedy tolik, kolik dostačuje na jejich fyzické přežití a příchod do práce. Kapitalista si kupuje dělníkovu pracovní sílu stejně jako každé jiné zboží. Poté ji spustí ve výrobním procesu na „x“ hodin denně.
Marx dělí kapitál na konstantní kapitál vynaložený na získání výrobních prostředků a variabilní kapitál vynaložený na koupi pracovní síly a schopný zvyšovat svoji hodnotu. Během výroby musí kapitalista dbát na to, aby hodnota finálního výrobku přesáhla sumu vynaloženého konstantního a variabilního kapitálu. Zvláštní hodnota (zisk) nakonec plyne z toho, že dělníkovi zaplatili méně, než je hodnota toho, co vyrobil. Jinými slovy, hodnota toho, co dělníci přidají (vloží) do výrobku, je vyšší než hodnota variabilního kapitálu (cena životních nákladů), jež jim byla vyplacena. Marx nazývá tuto kořist, ukradenou dělníkovi, nadhodnotou. Poměr nadhodnoty k vyplacené mzdě je míra vykořisťování.
Proč se dělníkům platí mzda na přežití kryjící jejich základní životní potřeby? Již dříve bylo řečeno, že hodnota výrobku je určována množstvím práce do výrobku vložené. Pracovní síla je také zbožím na trhu jako každé jiné. Z toho plyne, že cena pracovní síly je daná množstvím peněz, nutných k reprodukci a udržování při životě lidského tvora: to je úroveň nutná k přežití.
Obecně řečeno, neplatí kapitalisté dělníkům ani tolik, aby si tito mohli kupovat jimi vyrobené výrobky. Dělníci bojují alespoň o část této sumy.
Kapitalista může zvyšovat svůj zisk prodlužováním pracovní doby zaměstnanců. Nebo může zvyšovat zisk vykořisťováním práce žen a dětí. V době, kdy Marx psal své dílo, se pracovní doba neustále prodlužovala a stále více žen a dětí bylo najímáno jako průmyslová pracovní síla.
Na těchto příkladech vidíme, jak zisky závisí na míře vykořisťování. Proč to nemůže pokračovat do nekonečna? Jaké jsou zákony kapitalismu, jež nakonec vyvedou dělníky z bezvýchodné situace a přinutí kapitalisty padnout na kolena?
Marx pečlivě vyhmátl ekonomickou neústrojnost kapitalismu. Prozkoumejme pět „zákonů“ či „tendencí“, jež ukazují na ekonomické zhroucení systému. Aniž bychom chtěli kapitalismus vynášet, je třeba konstatovat, že neviditelná ruka tyto „zákony“ jednoznačně vyvrací.

1. Klesající míra zisku a akumulace kapitálu. Marx stejně jako A. Smith viděl, že kapitalista narazí na konkurenci. Jestliže jeden podnik rozšíří svou výrobu, může vyrábět efektivněji. Tento vynalézavý podnik nutí ostatní výrobce, aby též zvýšili výrobu. Všichni najímají více dělníků. To ovšem vyhání postupně mzdu výše, než je mez nezbytně nutných životních nákladů. Co udělají kapitalisté? Nahradí pracovní sílu novými stroji. Jestliže tak neučiní, sníží se jejich zisk, neboť vyšší mzda znamená nižší míru vykořisťování. A tak konkurence nutí výrobce, aby nahrazovali živou práci stroji. Jenže v tomto bodě kapitalisté upadnou do dilematu. Nadhodnotu lze získat pouze z živých lidí. Tím, že kapitalisté zapojují strojové vybavení, snižují své zisky. A naopak, jestliže odolají zařazení strojů do výrobního procesu, nikdo si jejich nekonkurenceschopné výrobky nekoupí.
2. Rostoucí koncentrace hospodářské moci. Mezi kapitalisty, kteří jsou hnáni k neustálému rozšiřování a modernizaci výroby, zuří bitva. Triumfují největší firmy, jež vyrábějí nejlaciněji. Krvavá bitva „vždy skončí zruinováním četných drobných kapitalistů, jejichž kapitál přejde dílem do rukou jejich přemožitelů, dílem zmizí“.
3. Prohlubující se krize a deprese. Čím více nahrazují kapitalisté živou práci stroji, tím více roste nezaměstnanost. Kdo nakonec nakoupí zboží, jež bylo vyrobeno v důsledku rozšířené výroby? Nikdo. Ze zboží se stanou ležáky. Množí se bankroty. Poté, co ceny klesly až na dno, se cyklus přirozeně začne obnovovat.
4. Průmyslová rezervní armáda. V důsledku nasazování strojové techniky a opakujících se depresí vyhazují kapitalisté stále více dělníků z továren na ulici. Pokud armáda nezaměstnaných setrvává v klidu, zůstává dobrým zdrojem levné pracovní síly. Přebytek pracovních sil pomáhá kapitalistům udržovat si kontrolu nad situací – alespoň z počátku.
5. Prohlubující se bída proletariátu. „Roste množství chudoby, útlaku, otroctví, ponížení, vykořisťování.“ Delší pracovní doba a kratší oddech sráží ubité pracovníky do stále hlubší bídy.

Konečně si proletariát, po zkušenostech s nezaměstnaností,klesajícími zisky, nelidským zoufalstvím a bídou, uvědomí svůj osud. Maska nadstavby je svržena. Odporná příšera zvaná kapitalismus je odhalena. Utlačované masy povstaly: „Kapitalistickému soukromému vlastnictví zvoní hrana. Vyvlastňovatelé jsou vyvlastněni.“ Proletariát získává více než jen továrny. Znovu získává také svou lidskou důstojnost.

Marx a Engels vyzívali v „Komunistickém manifestu“ proletariát, aby se zmocnil hospodářství a osvobodil se. „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout pouze násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři nemají co ztratit, jenom své okovy. Dobýt mohou celý svět. Proletáři všech zemí, spojte se!“
Jenže co se stane po revoluci? Znamená to, že se všichni začnou objímat a koupat v nově nalezené humanitě? Jak bude komunismus vypadat ve skutečnosti? Nevíme. Marx se vědomě vyhýbal tomu, aby zanechal „recepty pro kuchyni budoucnosti“.
Komunistický manifest obsahuje desetibodový plán, který provede despotické zásahy do vlastnického práva:

1. Vyvlastnění pozemkového majetku a použití pozemkové renty na výdaje státu.
2. Silně progresivní daň.
3. Zrušení dědického práva.
4. Konfiskace majetku všech emigrantů a rebelů.
5. Soustředění úvěru v rukou státu prostřednictvím národní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem.
6. Zvýšení počtu státních továren, výrobních nástrojů, získávání nové orné půdy a meliorace pozemků podle společného plánu.
7. Soustředění veškeré dopravy v rukou státu.
8. Stejná pracovní povinnost pro všechny, zřízení průmyslových armád, zejména pro zemědělství.
9. Spojení zemědělské a průmyslové výroby, úsilí o postupné odstranění rozdílu mezi městem a venkovem.
10. Veřejná bezplatná výchova všech dětí. Odstranění tovární práce dětí v dnešní podobě. Spojení výchovy s materiální výrobou.

Budoucím Marxistům bylo ponecháno na rozhodnutí, jak tento plán uskutečnit. Poněkud zklamán rozštěpeným socialistickým hnutím v Evropě Marx později prohlásil, že sám už není marxistou.

Jak se dívat na Marxe?

Dle mého názoru má učení Karla Marxe několik nedostatků. Nejvíce v jeho díle postrádám jakékoliv nastínění či příklad reálného fungování komunismu v praxi. Marx zcela opomenul základní lidskou vlastnost a to potřebu motivace k práci. Pokud není člověk k práci dostatečně motivován (např. vyšším výdělkem, důslednou kontrolou kvality provedené práce, hrozbou nezaměstnanosti a pod.), má sklony pracovat nedbale nebo se práci zcela vyhýbat (proč pracovat pilně, když budu za nekvalitní práci ohodnocen stejně). Tuto skutečnost Marx ve svém učení zcela opomíná a myslím si, že naivní zastávat názor, že všichni budou pilně pracovat pro kolektivní dobro. Odpadky na ulici je třeba posbírat a komunismus narozdíl od kapitalismu disponuje slabšími prostředky, jak donutit dělníka, aby odpadky posbíral svědomitě.
Další slabinou Marxova díla je jeho materialismus. Marx pohrdá jakýmkoli kapitálem, tedy i lidským kapitálem, který může být nejen pracovní silou, ale i důležitým činitelem pro tvorbu zisku prostřednictvím svých znalostí a manažerských schopností. V současném Japonsku jsou i ti nejnižší pracovníci motivováni k přemýšlení o zlepšení pracovního prostředí či efektivnosti výroby, ačkoliv to není náplní jejich práce. Lidský kapitál nelze podceňovat.
Navzdory Marxovu opačnému názoru se sto let po vydání „Kapitálu“ a možná mnohem dříve dramaticky pozvedla životní úroveň kapitalistického dělnictva. Dnes jsou „náklady nutné pro přežití“ relativním pojmem a do výbavy domácnosti většiny dělníků dnes patří barevný televizor, automatická pračka a podobně, přičemž se životní úroveň dělnictva neustále zvyšuje.
Marx také věštil zánik kapitalismu, přesto se dodnes nezdá, že by kapitalismus zemřel. Míra nezaměstnanosti je o něco vyšší, než byla na počátku tohoto století, avšak uvážíme – li, kolik žen doplnilo řady pracovních sil, pak je zaměstnanost vyšší. Na světě není jediná země, která by vlivem kapitalismu zbankrotovala. Naopak většina zemí, kde vládlo komunistické zřízení, již od tohoto systému upustila.

Čím tedy přispěl Marx k moderní politice? Nejhalasnější křik v jakékoli dnešní debatě pochází od marxistů, kteří kritizují bývalý Sovětský svaz a jeho satelity kvůli jejich politice. S názorem, že tohle není komunismus dle Marxe je třeba souhlasit už kvůli tomu, že Marx spojoval komunismus s vývojem těch zemí, které prošly stadiem kapitalistické industrializace. Stalin musel řešit obtížný úkol urychlené přeměny Ruska z agrární v průmyslovou zemi. Postupoval podle tezí „Komunistického manifestu“ (body 1 až 9) a donutil rolníky ke vstupu do kolektivních a státních hospodářství. Nechal zemřít miliony lidí hladem, aby zlomil odpor sedláků, zvláště na Ukrajině. Během jeho vlády se diktatura proletariátu projevila jako diktatura Strany a jejího vůdce. Myslím si, že tuhle skutečnost Karel Marx též opomněl: Vždycky se totiž najde jedinec či skupina lidí, která bude chtít mít více moci, výhod a vlastnit více majetku než ostatní.

Zatím žádná země neodpovídá a nepřiblížila se stavu, jaký předpovídali marxističtí nadšenci. Je možné, že žádná země nikdy nenaplní Marxův sen, jenž slibuje více, než může poskytnout náš skutečný a reálný svět. Bohužel tyto tužby po naplnění ideálu mohou být natolik silné, že i dobří lidé se mohou propůjčit k podpoře režimů slovy vyznávajících, ale svou praxí vyvracejících Marxovo dílo.

Buchholz: Živé myšlenky mrtvých ekonomů, Victoria publishing, Praha, 1990
Sojka: Dějiny ekonomických teorií, VŠE, Praha, 1991
Sojka,konečný: Malá encyklopedie moderní ekonomie, Libri, Praha, 1998