/1892-1944/
V tomto krátkém medailónku bych Vám rád představil jednoho z nejvýznamnějších a možná i nejčtenějších autorů období 1.poloviny 20. století v české literatuře - Karla Poláčka, který patří do tzv. demokratického proudu literatury v české próze nebo snad podle jiných zdrojů do kriticky společenské prózy po 1. světové válce.
Své ohlédnutí za tímto autorem bych započal u jeho života, který byl předčasně ukončen v koncentračním táboře a ve zbývající části bych se obrátil hlavně k jeho vcelku rozsáhlé tvorbě a zvláště pak k souboru povídek vydaných pod názvem Hedvika a Ludvík a jiné povídky a knihám Muži v Ofsajdu, Bylo nás pět.
Tento realistický humorista a satirik 20. a 30. let, fejetonista, soudní zpravodaj, filmový libretista a scenárista, směřující k demaskování všeho odvozeného a nehumánního v životě, zejména soudobého maloměšťáka, se narodil 22. 3. 1892 v Rychnově nad Kněžnou v početné obchodnické rodině, jejíž židovství ustoupilo úplné asimilaci. Specifičnost maloměst-ského ovzduší, v němž jako by se zastavil čas, vyjádřil nejlépe v knihách své zralosti. V Rychnově studoval vyšší gymnázium, musil je však jako kvintán opustit pro „vzdorovité chování“ i pro špatný prospěch a opako-val kvintu na gymnáziu v Truhlářské ulici v Praze. Tam také dokončil studia maturitou r. 1912. Do dob pražských studií se datují první Poláč-kovy spisovatelské pokusy, chápané jen jako zábava. Poté začal studovat na právnické fakultě Karlovy univerzity, více než v Praze pobýval však doma; v rychnovském kulturním životě měl jedinou vášeň - studentské loutkové divadlo, pro něž psal a překládal hry, hrál v něm a de facto je ří-dil. V Praze se Poláček při studiu pokoušel též o zaměstnání, byl však vždy zakrátko propuštěn. Do studia zasáhla první světová válka. Poláček sice absolvoval důstojnickou školu, nedosáhl však nikdy vyšší hodnosti než četařské. Válku prožil zčásti na srbské, zčásti na ruské frontě. Válečné zážitky došly ztvárnění v závěru jeho tvorby.
Po převratu se Poláček ke studiím už nevrátil. Nastoupil jako úředník ve vývozní a dovozní komisi (pozdějším Úřadě pro zahraniční obchod) a na byrokratické praktiky reagoval povídkou Kolotoč, jejíž otištění v li-stu Tribuna se stalo začátkem jeho spisovatelské dráhy. V r. 1920 začal přispívat do satirických listů Štika venkova a Nebojsa, kde se seznámil s bratry Čapky; s těmi pak byla jeho žurnalistická dráha spojena v Lido-vých novinách. Od Karla Čapka přejal Poláček i jeho společenský okruh a jeho důvěru v hradní politiku, kterou během doby vystřídal hluboký skepticismus. Od r. 1921 občas, od počátku r. 1922 soustavně spolupraco-val Poláček s Lidovými novinami jako sloupkař a fejetonista a po snižování stavů v úřadu v září 1922 se stal novinářem z profese a začal se podílet na soudním zpravodajství. R. 1922 začal uveřejňovat sloupky a beletristické práce na pokračování v listě Tribuna, kde byl po odchodu z Lidových no-vin redaktorem do r. 1928; od května tohoto roku pracoval v listech kon-cernu Melantrich, především v Českém slově jako sloupkař i soudničkář, až do října 1933, kdy se natrvalo vrátil do Lidových novin.
Konec Poláčkova života byl už jen různě prodlužovaným provizóriem „neárijského“ autora. Sepisoval fondy židovských náboženských obcí pro Radu židovských starších, spolu se svou družkou neušel však trans-portu do Terezína (1943) a poté do Osvětimi, kde jeho život končí údajně v plynové komoře 19. 10. 1944. Z nejširší rodiny zůstala naživu jen jeho dcera, kterou ještě včas vypravil za hranice.
Poláčkovy rané beletristické práce střídají se s pracemi sloupkového charakteru. V prvních převládá karikatura a parodie v líčení všedních lid-ských slabosti a neřestí, připínajících se občas k postavám Židů: Povídky pana Kočkodana (1922); Na prahu neznáma, Kouzelná šunka, dvě novely z r. 1925; Bez místa (1922); a konečně kniha Pan Selichar se osvobodil (1933), která je vlastně novým vydáním knihy Bez místa s jedinou změ-nou - výměnou titulní povídky. V sloupcích uhodil Poláček na nové té-ma - na komiku tzv. živností. Tím je míněna kterákoli činnost, která těm, kdož ji provozují, vtiskuje jisté charakteristické známky. Tak vznika-jí skupinové typy, na nichž Poláček demonstruje podléhání člověka me-chanismům jeho činností. Na tomto přehodnocení charakterové komiky, jehož počátek je dán nenáročnou knížkou Mariáš a jiné živnosti (1924), závisí komický účinek, který je zpočátku - v pracích jako Čtrnáct dní na vojně(1925), 35 sloupků (1925), Život ve filmu (1927), Okolo nás (1927) - víceméně podřízen autorské svévoli ve výběru a sřetězování různorodých dobových fakt. Nicméně už v knihách zmíněných naposled je patrný jistý krok vpřed: v 35 sloupcích a v Okolo nás spojuje se komický účinek zhu-sta s kritikou frází. V knížečce Život ve filmu je kýčovité pojetí života v soudobém, hlavně americkém filmu vtipně konfrontováno s realitou. Komika skupinových typů došla však zvláštního využití i v Poláčkových syžetových pracích.
Už v r. 1926 vyšel první Poláčkův náběh na satirický román - Lehká dívka a reportér. Dějové schéma zde buduje na kontrastu dvou životních osudů: na počátku stojí proti sobě prostitutka a nadějný redaktor, na konci vzneše-ná dáma a prodavač mucholapek. Nejoriginálnější postavou je však novi-nář pan Hirsch, mistr ironického glosátorství. Předělem v Poláčkově tvor-bě je nicméně až rok 1928. Tehdy vychází závažný satirický román Dům na předměstí, zahajující řadu skladeb o životě takzvaných malých lidí. Obraz vzrůstající zvůle strážníka, jako vlastníka vilky je satirou na majetnic-ký pud, jejíž účinek je vystupňován citlivě prokomponovanou stylistic-kou výstavbou. Kniha získala Poláčkovi respekt pokrokové kritiky a stala se prvním článkem řady velkých satirických románů. Ještě před nimi vydal však Poláček trojici humoristických knih: Hráči, Hedvika a Ludvík, Muži v ofsajdu (tiskem všechny 1931). V první knize dosahuje vrcholu komika živností a to živnosti „hráčské“ .Hra v karty je představována jako jediná životní náplň řady postav a Poláček napsal tuto nejzevrubnější humoristickou studii karbanického člověka díky náklonnosti, kterou choval ke svému zamilovanému mariáši.
Hedvika a Ludvík a jiné povídky
- Soubor vtipně laděných povídek, který se vlastně skládá ze dvou knih Hedvika a Ludvík a Pan Selichar se osvobodil. Celkem se zde tedy na 219 stranách nachází 22 povídek. Dále bych se rád věnoval pouze ústřední povídce tohoto díla. Povídka Hedvika a Ludvík je sama členěna do 16 kapitol, které jsou psány v tzv. ich-formě z pohledu Hedviky.
- Děj je vztažen do Čech ,a to přímo do obce V., kde se příběh sledující osudy Hedviky, která se narodila v roce 1843, po celý její život, odehrává.
- Tato vcelku rozsáhlá povídka vypráví o živnosti „rodičovské“, kde jednotlivé po-stavy Hedviky a Ludvíka ztělesňují varianty, vesměs nezdařilé, rodičov-ského typu.
Hlavní postavy:
- Hedvika – rozumná dívka, na které se hodně odrazilo to, že se musela po celý svůj život starat o stále se rozrůstající rodinu. Nebyl pro ni čas na studia, na lásku a stejně tak na zábavu. Ale toho nelitovala a spíš ji zajímalo, jak se na její rodinu dívá okolí.
- Ludvík – bratr Hedviky, který je o dva roky starší. V jeho životě byl hlavním zlomem brzký odchod do práce, která nacházela až v Ústí nad Labem. Povahově byl velmi blízký své sestře. Po celý život se věnoval své práci a i na dálku se snažil udržet rodinu pohromadě.
- Karel Poláček zde vylíčil s jeho typickým nadhledem historii jedné rodiny, jež byla neobyčejná tím, že se v rolích matky i otce objevila pěkná řádka lidí. Všechny matky i otcové skončili smrtí, poslední pár se však zachránil odstěhováním se od dětí až do dalekého Buenos Aires. O všechny sourozence se po celou dobu starala Hedvika, která tak po celý život plnila roli matky.
- Jedná se o humoristický pohled na možnost, že by se v rodině vystřídala řada nevlastních rodičů, a z toho vyplývá hlavní myšlenka díla spočívající v tom, že rodina musí zůstat kompletní za každou cenu.
- Podle mě velmi zajímavá kniha s ještě zajímavějším námětem, ovšem zdá se mi to příliš nadnesené a v některých pasážích až nesmyslné. Dobře jsou zde zpracovány jednotlivé typy rodičů.
Muži v ofsajdu (Ze života klubových přívrženců)
- Se stali nejúspěšnější knihou z této trojice.
- Humoristický román čítající 288 stran členěných do 91 kapitol včetně doslovu byl napsán v tzv. er-formě a je, jak již z názvu vyplývá, určen pro příznivce fotbalu. Řada odborných slov z fotbalové hantýrky nemusí být pro každého srozumitelná.
- Zaměření na zobrazení „živnosti“ fotbalového fanouška zde nepotlačilo životnost po-stav, zejména židovského obchodníka pana Načeradce a otce a syna Ha-báskových.
- Děj knihy se odehrává v Praze na Žižkově s občasnými odbočkami do Nuslí a samozřejmě na Letnou. Časově nám spadá do období, kdy SK Slavie byla hrdým mistrem ligy.
Hlavní postavy:
- Eman Habásko mladší – mladý, vytáhlý a vcelku pohledný hoch, který zpočátku vedl zahálčivý a jen Viktorií Žižkov naplněný život. Až setkání s panem Načeradcem, který mu nabídl práci, z něj udělá tolerantního, rozumného a v očích svého otce váženého občana.
- Richard Načeradec – postarší, obézní Žid s rodinou vlastnící obchod na Havlíčkově třídě je zapřísáhlý a téměř fanatický fanda Slavie, který se snaží vystupovat na veřejnosti váženě a uctivě, ale pokud jde o fotbal, stává se prudkým, spontánním a bezohledným mužem.
- Eman Habásko starší – starší, pohublý, zešedivělý muž, jenž se musel starat po smrti své ženy o svého syna, je také fotbalovým fanouškem opěvující jedině Viktorku Žižkov. Snaží se být dobrým otcem i občanem a nemá zájem něco na svém životě měnit. Je pyšný na svého syna.
- Děj se odehrává po celou fotbalovou sezónu, kdy byla mistrem SK Slavie. Karel Poláček se zaměřuje především na osudy pana Habáska mladšího, který nakonec celý román zakončuje svatbou se slečnou Emilkou. Od začátku až do konce zde Poláček humorně líčí běžný život dvou fotbalových fandů, kteří náleží k rozdílným společenským vrstvám, a přesto mají něco společného.
- Muži v ofsajdu byli napsáni z dobré pohody a pro dobrou pohodu, s prostým záměrem pobavit čtenáře, ale také trochu se záměrem poznávacím. Poznat bychom zde měli blíže psychologii, zvyklosti, mravy, názory a vášnivost „fotbalového“ člověka stranícího vždy a ve všem jedině svému vyvolenému klubu.
- Poláček si jako první z autorů povšiml i lidí kolem sportu a jako se podíval do hlediště a v něm odkryl nový, samostatný svět. Je s nevírou, že člověk naprosto bez zájmu o kopanou dokázal provést tuto takřka dokonalou studii do života přívrženců této hry.
- Tuto knihu jsem musím zařadit k nejlepším knihám s fotbalovou tématikou, jaké jsem kdy četl, ale chci varovat každého, kdo nemá rád nebo dokonce nenávidí fotbal, pak by to byla ztráta času.
- Muži v ofsajdu byli i úspěšně zfilmovány v titulních rolích s Hugo Haasem a Emanem Fialou.
V r. 1932 vydal Poláček román Hlavní přelíčení, jímž chtěl dokázat své vážné literární ambice. Nepochopen soudobou kritikou, jeví se román dnes jako přesná analýza nitra člověka posedlého touhou po majetku, která ho zavede až k zločinu. Na podkladě skutečného případu vylíčil zde autor zhoubný vliv soudobého filmu na lidského primitiva, který si až do konce života není schopen uvědomit reálné dimenze svého konáni. Proti detektivní literatuře, zpodobující geniálního zločince a supergeniálního detektiva, postavil smutnou skutečnost a dokázal, že i všednost je možno vidět velce. Další Poláčkovy knihy jsou už syntézou jednotli-vých typů jeho tvorby: tak na linii komiky „živností“ navázal autor kni-hou pro děti Edudant a Francimor (1933) s rozmarnou fabulí i hlubším myšlenkovým jádrem, na kritiku frází unikátním satirickým dílem Žurnalistický slovník (1934), na typ satirického románu s vážným dopadem ro-mánem Michelup a motocykl(1935), novým příběhem o démonu majetku, tentokrát však se šťastným vyústěním.
Celoživotní úsilí o odhaleni provinciálního názoru na život s jeho ome-zeným stavovstvím, podložené v Poláčkově pojetí hlubokým skepticis-mem, došlo výrazu v tetralogii (původně pentalogii, pátý díl však zůstal v rukopise a nebyl dosud nalezen): Okresní město (1936), Hrdinové táh-nou do boje (1936), Podzemní město (1937), Vyprodáno (1939). Na osudech svých postav ve válce ukazuje Poláček, že maloměšťák nemůže rozbít svou ulitu ani působením největších dějinných otřesů. Varování před hrozící degenerací maloměšťáckého konformismu má i dnes svůj aktuál-ní podtext, trvalým dojmem však působí i slohově vytříbený obraz malo-města s jeho letargií i obrazy jednotlivých postav, v nichž empirický zá-klad ustoupil platnosti modelu. Poláček zde využívá četných publicistických prvků a také charakterizačních funkcí jazyka, jako je stereotypní opakování slov, formulí, komika s tragikou. S humoristickou tvorbou se Poláček rozloučil románem Hostinec U kamenného stolu (1941, vydáno pod vypůj-čeným jménem malíře Vlastimila Rady), motivicky navazujícím na tradič-ní českou humoristickou tvorbu, s rozsáhlou galérii postav a postaviček a s bohatým využitím jazykové komiky, posmrtně pak knihou Bylo nás pět (1946)
- Úsměvné prozaické dílo o 219 stranách, které byly rozděleny na řadu krátkých oddílů, které se od sebe odčleňují znatelnější mezerou velkým počátečním písmenem. Celý příběh je vyprávěn v ich-formě a co se týče jazyku, autor zde využívá spojení zcela spisovných, až knižních výrazů – vliv školy a řeči dospělých (pravil, jelikož, odvětil) se slovy expresivními (kulit vočadla), nářečními (nýčko, prauda) a z obecné češtiny (abysem, dolejzá).
- Kniha nám přibližuje atmosféru českého maloměsta na sklonku 30. let 20. století, které si žije vlastním, poklidným způsobem života.Příběh popisuje styk konvenčního světa dospělých(rodina obchodníka, lékárna, chudobinec…), pohybujících se v jednání i ve vyjadřování ve vymezených hranicích svého společenského postavení a povolání, s dětskou napodobivostí a hravostí.
- Hlavní hrdinové knihy se navzájem doplňují ,a jak už z názvu vyplývá, tvoří pětičlennou klukovskou partu. Hlavní hrdina a vypravěč Petr Bajza se snažil své rodiče poslouchat, na svého otce byl ve skrytu duše hodně pyšný, že je úspěšný hokynář, ale i přesto se jako každý chlapec dopouštěl řady nepřístojností. Jeho nejlepší přítel Antonín Bejval jej dobře doplňoval a snad jediný vážnější konflikt měli o slečnu Evu. „Duchovní útěchu“ všem poskytoval ministrant v kostele Čeněk Jirsák, při některých nápadech chlapců se je snažil mírnit Eda Kemlink, který byl k tomu přísně veden v rodině, a „hvězdou“ této party byl dozajista Zilvar z chudobince, který všechny převyšoval pouze výškou a stářím.
- Děj knihy je založen na velmi dobře propracované situační komice, která vystihuje množství různých dobrodružství, ”vynálezů”, klukovských bojů, střetů se sousedy a slovním humoru. Poláček vystihuje život městečka v průběhu roku z klukovského způsobu pohledu.
- I když jsme všichni nevyrostli na malém městě a svět se léty změnil, klukovská léta a klukovské party, byť nebyly zrovna pětičlenné, mají v sobě něco společného a věčného. To, co je na nich jedinečné a nejhezčí a co inspirovalo Karla Poláčka v nejtěžších chvílích na sklonku jeho života.
- Jako kniha pro mládež i pro dospělé zařadila se tato práce do základního fondu české humoristické literatury a já mohu jen konstatovat, že právem.
Poláček se několikrát pokusil i o tvorbu dramatickou, jeho hry jsou však pouze obměnami prací prozaických. Tak r. 1925 byla uveřejněna a provedena Poláčkova hra Pásky na vousy z prostředí židovských maloobchodníků, zůstalo však pouze při rozvedené anekdotě. Prozaický protějšek hry, Po-vídky izraelského vyznání (1926), působí přesvědčivěji, neboť zabírá šíře do zpytované vrstvy. Druhým takovým pokusem je posmrtně vydaná hra Otec svého syna (1946), která převádí do dramatického tvaru povídku Vše pro firmu; ta vycházela na pokračováni v beletristické příloze Lidových novin 1933 - 34, knižně byla vydána až posmrtně 1966. Povídka, zejména však hra, potírá se značným komickým nábojem různé životní stereotypy.
Vedle dvou divadelních překladů je nutno jmenovat i Poláčkovu dra-matizaci novely Dostojevského Ves Štěpančikovo, provozovanou v D 40, a scénáře k několika úspěšným filmům. Po zfilmováni Mužů v ofsajdu napsal Poláček scénář k filmu Načeradec, král kibiců, spolu s Františkem Langrem připravil libreto k filmu Ferdyš Pištora podle Langrovy hry, podílel se na přípravě filmu Dům na předměstí, nejlepší jeho prací pro film byl však námět k veselohře U nás v Kocourkově(1934), obsazené nejlepšími český-mi komiky své doby a obsahující hluboké mravní jádro. Po r. 1945 byly zfilmovány další Poláčkovy práce.
Z Poláčkovy literární a žurnalistické činnosti je třeba jmenovat ještě re-digování humoristického časopisu Dobrý den (1927 - 30), který se postup-ně do značné míry monopolizoval na příspěvky Poláčkovy; velmi vysoko stál po stránce výtvarné. Židovské anekdoty sebral Poláček ve stejnojmenném svazku r. 1933, redigoval Almanach na jaro 1937 (humoristický) a sepsal úvod ke sborníku nazvanému 1936 v politické karikatuře, který vyšel k Novému roku 1937. Je to Poláčkova práce nejbojovnější, vyšla však pouze jako neprodejný tisk nakladatelství Fr. Borový. Posmrtně vy-šel Poláčkův deník z r. 1943 pod názvem Se žlutou hvězdou (1959). Z jeho soudniček a statí byly dále uspořádány výbory O humoru v životě a v umě-ní(196l) a Doktor Munory a jiní lidé(1965). Dílo Karla Poláčka vyšlo v le-tech 1954 - 61 v jedenácti svazcích.
Poláčkův přínos pro českou literaturu je nezměrný, ale pokud bych musel vybrat jeho hlavní zásluhy, pak by to zajisté bylo
umění zobrazit typ malého českého tyrana
přesně odpozorované detaily chování, psychologie i jazyka maloměšťáka
jazyková, situační a charakterová komika přecházející z humorné polohy v „pranýřující“ satiru a hlavně kritiku maloměšťáctví
Jestliže Poláčkova tvorba zapadala zpočátku docela dobře do nižších poloh humoru, ač i mezi nimi zaujala ihned význačné místo, pak se ve svém zralém období zařadila mezi vrcholnou českou prozaickou lite-rární produkci. Obrovským autokultivačním úsilím autorovým vzniklo dílo, jehož účinek nelze rozkouskovávat podle složek, neboť jazyk v něm v nejobecnějším i nejspeciálnějším smyslu slova zprostředkovává myš-lenku.
„Poláček byl příliš dítětem své doby, svého rodného prostředí a možná i svého okolí v době, kdy byl na vrcholu tvůrčích sil; proto pouze zaklepal na dveře tam, kam mohl vejít jako významná postava. Snad zde hrálo úlohu i úsilí nebýt podoben tomu, jenž předznamenal Poláčkovu éru a jenž ho předcházel v oblibě a popularitě, Jaroslavu Haškovi. Poláček vystihl sám sebe a představu, jakou měl o poslání humoristova talentu, když napsal s odvoláním na Chestertona, že touží být ne kritikem, ale patriotem života. Nebýt kritikem se mu vždy nepodařilo, byl jím tím víc, čím víc lidské malosti shledával kolem sebe, nezůstával jím však vždy a do všech důsledků, protože právě chtěl být patriotem života. Tušil, že tyto dva póly jsou nesmiřitelné.“
Vítězslav Kocourek: K. Poláček,
proměny a hodnoty. Plamen 1967.
Užitá literatura:
-Poláček, Karel 1979 Bylo nás pět (Praha: Československý spisovatel), 12. vydání
-Poláček, Karel 1970 Hedvika a Ludvík a jiné povídky (Praha: Odeon), 1. vydání
-Poláček, Karel 1956 Muži v Offsidu (Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění), 7. vydání
-Balajka, Bohuš a spol. 1994 Přehledné dějiny literatury II. (Praha: Státní pedagogické nakladatel-ství), 1. vydání
-1998 Všeobecná encyklopedie o čtyřech svazcích (Praha: Nakladatelský dům OP), 1. vydání
-Sochrová, Marie 1996 Literatura v kostce (Havlíčkův Brod: FRAGMENT), 2. vydání
-Klimeš, Lumír 1983 Slovník cizích slov (Praha: Státní pedagogické nakladatelství) 2. vydání
28. prosinec 2012
14 050×
3026 slov
