Ken Kesey

Ken Kesey se narodil roku 1935 ve Spojených Státech. Psát začal počátkem šedesátých let a hned jeho první kniha Vyhoďme ho z kola ven (One Flew Over the Cuckoo’s Nest, 1962) se stala bestsellerem a to i díky filmovému zpracování Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem z roku 1975. Kesey svým románem upozornil na prostředí ústavů pro duševně choré, v nichž jsou izolováni a převychováváni lidé, kteří se příliš odlišují od znormalizovaných občanů společnosti. Kritici tohoto autora zařadili do dnes už velmi početné řady amerických civilizačních kritiků, z nichž největší význam pro Keseyho měli zejména představitelé beatnické generace z let padesátých, konkrétně Jack Kerouac a William Burroughs. U nich našel inspiraci pro vzpouru jedince pro institucím a okolnímu světu.

Také ve svém druhém románu Tak mě někdy napadá (Sometimes a Great Notion, 1964) zůstal Kesey věrný tématu superhrdiny v moderním světě. Tato kniha je jakousi rodinnou kronikou mužného dřevařského rodu. V polovině šedesátých let se zdálo, že Kesey stojí na počátku neobyčejně úspěšné literární kariéry. Roku 1965 se však tehdy třicetiletý spisovatel dostal do rozporu se zákonem, když byl obviněn z přechovávání marihuany. Před soudem utekl do Mexika, ale po návratu byl zadržen a odsloužil si půl roku na pracovní farmě a ve vězení. Po odpykání trestu se však hned nevrátil k literatuře, jak by se u tak úspěšného mladého autora dalo očekávat. Rozhodl se, že své představy začne místo vypisování sám žít. Se skupinou „rozmarných šprýmařů“ (Merry Pranksters) se zabydlel v autobuse pestře pomalovaném barvami a vydal se s nimi na pouť po Americe. Není bez zajímavosti, že za volant zasedl blízký Kerouacův přítel Neal Cassady, který se stal předlohou pro Sala Paradise - jednu z hlavních postav Kerouacova románu Na cestě. Svědectví o cestách, řadě prožitků a experimentů Kena Keseyho podal v knižní reportáži Elektrosajkedelická matura (The Electric Kool-Aid Acid Test, 1968) představitel nového žurnalismu Tom Wolfe.

Kesey se k psaní vrací až počátkem sedmdesátých let. Nejprve pomáhal Paulu Krassnerovi s Posledním doplňkem k Celosvětovému katalogu (The Last Supplement to the Whole Earth Catalog, 1971) a pak uspořádává do svazku Keseyho výprodej (Kesey’s Garage Sale, 1973), což jsou jeho nové i starší, publikované i nepublikované prózy. Kritika přijala tuto knihu se smíšenými pocity. V roce 1976 napsal pro časopis Esquire působivou reportážní prózu Abdul a Ebeneze, v níž líčí zážitky z práce na vlastní malé dobytkářské farmě. Od té doby o sobě Kesey nenechává příliš slyšet a věnuje se především své rodině – manželce a čtyřem dětem, s nimiž žije v Oregonu. O jeho první dva romány je však stále velký zájem, který se po jejich úspěšných filmových zpracováních ještě zvýšil. Tyto dva romány Keseyho zařadili mezi typické spisovatele hnutí hippies let šedesátých.

Vyhoďme ho z kola ven

Na základě soudního rozhodnutí je z Pendletonské nápravní farmy předán do psychiatrické léčebny pětatřicetiletý tulák a hazardní hráč Randle Patrick McMurphy. Už na příjmu způsobí problémy svým svérázným chováním – nic si nenechá líbit a nahlas se směje, což je v ústavu značně neobvyklé. Při příchodu prohlásí, že „má ve zvyku bejt všude jednička a tudíž i tady bude magor číslo jedna“. Do léčebny byl poslán na pozorování a případnou léčbu, protože je podezírán z toho, že předstírá blázna, aby na farmě nemusel pracovat. Svým chováním dává jasně najevo, že se nemíní nikomu podřídit, dokonce ani vrchní sestře Ratchedové, které pacienti říkají Velká sestra. Velká sestra řídí celé oddělení a je patřičně hrdá na to, že během několika let zavedla na oddělení dokonalý řád, který se nikdo neodváží narušit, protože každý, kdo se o to někdy pokusil, byl poslán na šokovou terapii („Naprosto bezbolestná operace. Jen jediný záblesk a v mžiku jste v bezvědomí. Žádný plyn, žádná jehla, žádná palice. Absolutně bezbolestné. Ale jednou toho máte dost. Navždycky. Prostě… se změníte. Spoustu věcí zapomenete. Je to jako když vám ta petarda roztočí v hlavě pouťové osudí představ, emocí, vzpomínek. Znáte přece ta pouťová kola štěstěny. Možná vyhrajete, možná prohrajete, možná to zkusíte ještě jednou.“) nebo jinou léčbu, ze které se buď nevrátil vůbec anebo jen jako úplná troska.

McMurphy se brzy seznámí se všemi pacienty: s Hardingem, Cheswickem, Billy Bibbitem, který trpí závislostí na své matce, i s obrovským poloindiánem Bromdenem, který je v ústavu nejdéle. Všichni si o něm myslí, že je hluchoněmý, ale McMurphy za pár dní zjistí, že Náčelník Bromden svoji hluchotu jen předstírá.

McMurphy se odmítá řídit nesmyslnými příkazy sestry Ratchedové a brzy přesvědčí i ostatní pacienty, aby dali svou nespokojenost alespoň trochu najevo. Jednoho dne se dokonce rozhodne vydat se skupinou pacientů na ryby. Po dlouhém vyjednávání se nakonec výlet uskuteční a McMurphymu se tak podaří dostat pacienty i sebe alespoň na jeden den pryč z blázince. Na výletě zjistí, že Billy Bibbit ještě nikdy neměl žádnou dívku, a tak požádá svoji známou prostitutku Candy, aby přišla za týden v noci na jejich oddělení. Přesně za týden uspořádá noční party, které se zúčastní i podplacený hlídač pan Turkle. McMurphy je rozhodnutý, že po skončení večírku s Candy uteče. Oslava se jim však trochu vymkne z rukou, protože po vypití několika lahví vína a obrovské lahve sirupu proti kašli všichni usnou. Ráno přijde Velká sestra do služby a jediný pohled jí stačí na to, aby zjistila, co se na jejím oddělení v noci dělo. Když objeví nahého Billiho Bibbita s Candy v náručí, pohrozí mu, že to všechno řekne jeho matce. Billy se okamžitě zhroutí a za pár minut si podřeže krk. Když McMurphy zjistí, že sestra Ratchedová dohnala Billiho k sebevraždě, rozhodne se ji uškrtit. Téměř se mu to podařilo, ale na poslední chvíli je Velká sestra zachráněna dvěma zřízenci. McMurphy je jako nebezpečný psychopat poslán na lobotomii – operaci, při které je mu odstraněna část mozku.

Po několika týdnech je převezen na vozíku zpět na oddělení. Zpočátku ho nikdo nepoznává a všichni si myslí, že je to další trik Velké sestry, jak je vystrašit. Teprve když spatří jeho tetování, uvěří, že ta troska před nimi je skutečně McMurphy. Náčelník Bromden nemůže připustit, aby McMurphy takhle skončil.
„Přemýšlel jsem, co by asi McMurphy udělal. Jedno jsem věděl na beton: určitě by nedovolil, aby něco takového dvacet nebo třicet let vysedávalo pod jeho jménem v denním pokoji a sloužilo Velké sestře za příklad, jak dopadnete, když se postavíte na odpor systému. To jsem věděl tutově.“
Proto v noci McMurphyho zadusí polštářem a sám uteče pryč z ústavu, aby se vrátil zpět do svého rodného kraje, kde vyrůstal a kde žili jeho předci než je odtud vytlačila americká vláda.
„Ale hlavně jsem chtěl znova vidět ten kraj kolem vodopádů, abych si ho zas osvěžil v paměti. Dlouho jsem byl pryč.“

Závěr

Ken Kesey ve svém románu upozorňuje na nebezpečí moderní civilizace, která se snaží odstranit individualitu člověka. Prostředí ústavu pro choromyslné, které Ken Kesey poznal z osobní zkušenosti, když v něm na čas pracoval, je v knize zobrazeno jako svět, kde je s lidmi manipulováno tak, aby fungovali jako dokonale seřízený stroj. Všudypřítomný mocenský systém dostává přesný tvar v představách vypravěče Bromdena, který ho vidí jako Kombajn – monstrum v podobě mechanického pavouka, jenž svými chapadly mění lidi na nesamostatné a závislé roboty. Vyprávěním příběhu se prolínají Bromdenovi halucinační vize, proto je někdy obtížné nalézt hranici mezi halucinací a skutečností. Hned na začátku knihy totiž Bromden říká, že je to pravda, i když se to třeba nestalo.