Kosmas

Kosmas, nejstarší český duchovní kronikář, zakladatel českého kronikářství, se narodil nejspíše v roce 1045 ve šlechtické nebo kněžské rodině. Většina dění z jeho osobního života je zahalena tajemstvím, víme o něm pouze to, co nám sám o sobě prozradil a sdělil ve svém díle. Kosmas nebyl žádný bodrý lidový písmák, byl to člověk na svou dobu neobyčejně vzdělaný a zcestovalý. Základní vzdělání získal na pražské katedrální škole a studoval rovněž v Belgii v Lutychu u jednoho z významných tehdejších učitelů, Franka Kolínského. Po návratu ze studii, někdy kolem roku 1082, zaujímá své místo mezi duchovenstvem pražského katedrálního domu, působí jako světský kněz. Tehdy se oženil s paní Božetěchou, s níž má syna Jindřicha (zřejmě jde o téhož Jindřicha, jenž se později stává děkanem a poté proboštem svatovítské kapituly). V letech 1091-1092 Kosmas navštěvuje spolu s nově zvolenými biskupy, pražským a olomouckým, na jejích cestě za investiturou, město Mantovu. Roku 1094 za jejich biskupským svěcením také Mohuč.

Později se stal kanovníkem svatovítském kapituly, zřejmě už v roce 1110 byl z tohoto titulu poslán do Olomouce, aby tam proti olomouckému knížeti Otovi hájil kapitulní zájmy. Být členem kapituly znamenalo být významným rádcem panovníka a vlastně více diplomatem než kněžím. Na diplomatických cestách, konaných ve službách pražských biskupů, získal široké zkušenosti a rozhled. Navštívil Německo, dostal se do Itálie i do Uher, kde byl v Ostřihomi roku 1099 vysvěcen na kněze. Účastnil se v té době řady diplomatických jednání. Kosmas zemřel 21. října 1125 v Praze.

Jeho jediným dochovaným a vlastně nejznámějším dílem je nedokončená Chronica Boëmorum - Česká kronika, napsaná latinsky v letech 1119 - 1125. Jedná se o první kronikářské dílo, které u nás nevznikalo z úzkých lokálních potřeb, ale bylo pojato jako dějiny celého národa. Kosmas zaznamenal ve své kronice „podle vyprávění starců" české pověsti od bájného příchodu praotce Čecha do nové vlasti. Historické události od konce 9. století do roku 1125 v kronice vylíčil podle písemných pramenů a v poslední knize píše i podle zpráv očitých svědků, podle mnohých domácích análů a také podle vlastních zkušeností a samostudia

Kosmova Kronika česká je zachována v 15 rukopisech, které vznikaly ve 12. až 16. století. Některé byly během válek a požárů zničeny, nyní je 7 opisů v Čechách další jsou v Německu, Švédsku a Rakousku. Kronika je rozdělena do tří knih. První je uvedena předmluvou mistru Gervaisovi, představenému katedrální školy a sahá od bájné potopy světa do nastolení vlády Břetislava I. a smrti knížete Jaromíra, tedy až do roku 1038. Druhá kniha je s předmluvou k břevnovskému opatu Klimentovi a popisuje období do nastolení vlády knížete Břetislava II., tj. do roku 1092. Třetí kniha pak, s předmluvou věnovanou mělnickému proboštu Šeborovi, popisuje období do smrti knížete Vladislava I. a počátku vlády jeho bratra, knížete Soběslava, tedy do roku 1125. Do roku, který je také rokem Kosmovy smrti. Třetí kniha je považována faktograficky ze nejspolehlivější, snaží se už oddělovat báje a pověsti od skutečných faktů a pravdy. Pro svoji odbornou i literární hodnotu je Kosmova Kronika česká oceňována již od doby svého vzniku. Byla také hojně opisována a vyvolávala pokusy i o napodobení. Ještě ve 12. století vznikají její dvě přímá pokračování v díle dvou neznámých autorů, tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského.