Kryštof a Kilián Ignác Dienzenhofer

V první polovině 18. století se v Praze duchovní život začíná měnit. S tím úzce souvisí i výtvarný projev. Češi se v uměleckém vyjádření snaží alespoň částečně odpoutat od Vídně, podporující domácí tvorbu, zvou mistry, kteří mnohdy byli v předchozích generacích italského nebo německého původu a jejichž rodiny zde zůstaly a našly nový domov.
Během sta let se podařilo barokním umělcům přemodelovat vzhled pražské kotliny. Začínají ustupovat středověké domy, objevují se dominanty v podobě velkolepých kostelů a paláců. Domy se vlní, vznikají půvabná a intimní zákoutí, a nerovném terénu se objevují zahrady s rampami, schodišti a terasami, v nichž stojí dramaticky řešená sousoší čí sloupy. Na okraji Prahy se stavějí usedlosti s vinicemi a rozsáhlými zahradami.
K významným osobnostem, které se podílely na této přeměně Prahy, patří architekti jako např. Burgunďan Jan Baptiste Mathey, Jan B. Alliprandi, František Maxmilián Kaňka, Giovanni Santini a samozřejmě dva nejznámější Dienzenhoferové - otec Kryštof a syn Kilián Ignác. Nesmíme však zapomenout ani na sochařskou výzdobu Karlova mostu, kde najdeme díla těch nejlepších - Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa a Matyáše Brauna, dále pak Matěje Jekla, Jana Kohla a dalších. Plastika je hlavně součástí fasád a atik kostelů, klášterů a paláců. Samostatná volná sochařská díla stojí trochu v pozadí.

Rod Dienzenhoferů pocházel z Bavorska, z úpatí Wendeisteinu. Kryštofův otec byl horníkem a měl čtyři bratry. Všichni se zajímali o architekturu ne jako obdivovatelé, ale jako profesionálové. Roku 1678 se všichni sešli v Praze, kde se jejich sestra vdávala do rodiny královského stavitele Leutnera. Ten se rozhodl bratry podporovat a zprostředkovat jim první zakázky. Jméno Dienzenhofer získávalo stále lepší zvuk u českých a bavorských stavebníků, knížat a opatů. U základů této jejich slávy stály první stavby bratrů Jiřího, Wolfganga a Leonarda Dienzenhofera ve východním Bavorsku. Mnoho o jejich životě nevíme, neboť se zachovalo jen málo písemných zmínek.
Kryštof (1655 - 1722), nejmladší z bratrů, zůstal v Praze. V roce 1685 se oženil, o tři roky později složil mistrovské zkoušky a byl přijat do malostranského zednického a kamenického cechu. Roku 1689 se mu narodil syn, kterého pojmenoval Kilián Ignác. Téhož roku se jako zednický mistr osamostatnil.
Kryštof staví řadu mimopražských staveb, největší slávu mu však přináší objekt kostela sv. Mikuláše na Malé Straně. Přicházejí i další zakázky. Na prvním místě stojí projekt a realizace komplexu benediktinského kláštera na Břevnově, ten se mu podařilo dobudovat v roce 1722. Do klášterního komplexu patřil kostel, konvent, prelatura a hospodářské budovy. Už roku 1718 dokončuje kostel ve slavné pražské Loretě. Buduje konvent augustiniánů-poustevníků u sv. Kateřiny na Novém Městě. U řady staveb se již objevuje jméno syna Kiliána Ignáce.
O životě rodiny mnoho pramenů nemáme, ale z toho, co se dochovalo, jasně vyplývá, že Kryštof byl dobrým a starostlivým otcem a v rodině vládl zřejmě spokojený život. Z Kryštofovy závěti víme, že synům (Martinovi, Tobiášovi, Kiliánovi a Jindřichovi) Dopřál vzdělání, které jemu asi chybělo a v pozdějších letech si ho musel doplňovat. Tři dcery také dobře zaopatřil.
Nadaný Kilián Ignác (1689-1751) studoval na malostranském jezuitském gymnáziu a pokračoval studiem filozofie v Klementinu. Vedle školy se musel pod otcovým vedením také vyučit zednickému řemeslu. Někdy v roce 1708 odešel na tovaryšskou cestu do ciziny. Dnes by se nám těžko podařilo rekonstruovat trasu jeho vandrování.
Po návratu domů mu otec pečlivě a uvážlivě připravil další práci. Už od roku 1716 vedl stavební práce na klášterním komplexu v Břevnově. Roku 1717 pravděpodobně projektoval stavby už samostatně. Otec poznal talent svého syna a umožnil mu jít dál vlastní cestou. Podle tradice byl jeho první stavbou letohrádek Jana Václava Michny z Vacínova, dnes nazývaný také Amerika, kde se v současné době nachází muzeum Antonína Dvořáka.
Tento schopný mladý muž si stále více získával důvěru stavebníků, takže už za otcova života uzavíral smlouvy s jinými řemeslníky i umělci. V této době se také seznamuje s malířem Václavem Vavřincem Reinerem, se kterým byl v přátelském vztahu a který byl později kmotrem jeho dětí. Pravděpodobně po roce1720 vedení podniku stále více přecházelo na syna. Kilián si svého otce vážil, což můžeme doložit věnováním pohledu na Břevnov opatu Otmarovi s nenápadným podpisem: K. I. aedilis filius (filius = syn), jímž chtěl zvěčnit především otcovy zásluhy.
Po otcově smrti 1722 nastoupil do služeb benediktinů, kde byl až do své smrti. Spolupracoval s jezuity jak malostranskými, tak i staroměstskými, augustiniány-poustevníky, křížovníky s červenou hvězdou i voršilkami.

Pražské církevní stavby
S představiteli - opaty břevnovského kláštera vycházel dobře a stavěl pro ně nejen v Praze. Stal se jejich hlavním a stálým poradcem ohledně staveb. V otcových šlépějích dokončuje břevnovský klášter, pro staroměstské benediktiny dostavuje ve dvacátých letech 18. Století prelaturu a pak v letech 1732 - 35 se věnuje novostavbě kostela sv. Mikuláše, která dnes patří k velkolepým dominantám Staroměstského náměstí.
Po smrti otcově také spolupracuje s malostranskými augustiniány-poustevníky, pro něž navrhl novou budovu konventu u sv. Kateřiny na Novém Městě. Byl také pověřen radikální přestavbou gotického kostela sv. Tomáše na Malé Straně. Právě zde ho svazovala dispozice starého stavebního slohu a málo prostoru. Tento úkol však zvládl bravurně v letech 1723 - 31. K nejkrásnějším partiím patří průčelí tohoto kostela.
Náročnými zákazníky, ale i trvalými zaměstnavateli byli jezuité, u nichž pracoval za pevný roční plat. K jeho stavbám pro malostranské jezuity patří budova malostranského gymnázia a hlavně dostavba chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Kilián navazuje na otcovu práci, ale některé části upravuje podle svých představ, hlavně velkolepou kopuli. Pro staroměstské jezuity pracuje na dílčích úkolech v Klementinu a především staví kostel sv. Bartoloměje, kde využil značné části zdiva starších objektů, což je patrné z nepravidelnosti vnějšího půdorysu.
S ženskými církevními řády spolupracoval méně, známá je jeho stavební činnost pro voršilky. Na Hradčanech pro ně postavil kostel sv. Jana Nepomuckého, kde pravděpodobně zpočátku pracovali spolu s otcem.

Světské stavby
Zájem o Kiliána Ignáce Dienzenhofera nebyl pouze v kruzích církevních. Četní představitelé šlechty chtěli sice návrhy na stavbu kostelů, ale zároveň požadovali pro sebe projekty na stavbu paláců.
Ke známým šlechtickým stavebníkům této doby patří také kníže Ottavio Piccolomini, pro něhož Kilián postavil palác Na příkopě, dnes palác Sylva-Taroucca, jehož dokončení bohužel přerušila architektova smrt.
Kilián Ignác měl od roku 1730 také funkci dvorního stavitele. Praha v této době není centrem zájmu Vídně, a tak i tato funkce byla víceméně spíše úřadem čestným. Finanční ohodnocení bylo minimální, proto se také roku 1732 se svým spolupracovníkem vzbouřili a prohlásili, že se této funkce vzdávají. Česká komora se zalekla a odměnu zvýšila. V této funkci navrhl řadu staveb, řadu úprav, ale jen minimum se realizovalo. V areálu pražského hradu byl postaven skleník, který bohužel v pozdějších letech nevydržel pruské odstřelování. Jeho zbytek byl později upraven na zahradní altán, který dnes tvoří střední část prezidentské vily v Královské zahradě. Dalším velkým projektem byla stavba pražské Invalidovny, která měla sloužit vojenským vysloužilcům. U této stavby potlačil dekorativní stránku. V roce 1737 se stal také vrchním pevnostním stavitelem. Po francouzském obležení Prahy na počátku čtyřicátých let se staral o řadu oprav pevnostního systému.

Odkaz tvůrce
Kilián Ignác umírá roku 1751 ve věku 62 let. Z jeho 13 dětí žádné nenásledovalo cestu svého otce. Synové z prvního manželství se stali členy řádu karmelitského a benediktinského, dcery se provdaly. Děti z druhého manželství ještě všechny nedospěly, nejmladšímu synovi byly teprve dva roky. Velký majetek po sobě nezanechal, snad jen rodinný letohrádek na předměstí Smíchova zvaný Portheimka, který se dnes zachoval jen zčásti (jedno křídlo bylo zbouráno při úpravě komunikace).
Jako architekt patřil v 18. století k nejlepším umělcům v Čechách. Jeho stavby byly zpočátku poznamenány vlivem jeho otce - uměleckým barokním racionalismem a samozřejmě i barokními trendy tehdejší Evropy, s nimiž se seznámil během tovaryšské cesty. Jeho stavby jsou oproti otcovým mnohem zdobnější a jemnější. Najdeme tam mnoho ornamentů pro baroko typických, bohatou reliéfní štukaturu, zdobné kamenické články a současně cítíme i monumentalitu objektu. Půdorysy staveb využívají kombinace čtverců, osmiúhelníků, oválů i kruhů, stěny se prolamují dovnitř nebo ven.
Kilián Ignác Dienzenhofer byl velmi nadaným architektem, který se své práci celý oddal a našel v ní smysl svého života. Za svůj život vytvořil na 120 staveb- kostely, kláštery, ale i pevnostní stavby, brány, paláce, statkářské dvory, soukromé domy i pavilony.

Kamila Samková
(pramen: Encyklopedie Svět poznání)