1564 - 21.6. 1621
Kryštof Harant pocházel ze starého českého rodu, který byl usedlý v západních Čechách již v 14. století. Většího významu začal rod Harantů z Polžic a Bezdužic dosahovat až od roku 1583, kdy jeho členové začali vstupovat do královských služeb. Kryštof Harant se narodil na hradě Klenová. Jeho otec se jmenoval Jiří Harant. Školy v Plzni navštěvoval pouze do svých 12 let, potom se podařilo jeho otci, umístit ho do pážecí družiny Tyrolského arcivévody Ferdinanda. Byl zcela dítětem své doby, renesance, která vyžadovala politickou obratnost, zcestovalost a zběhlost ve vědách i umění. Všem těmto věcem se mohl naučit právě na tomto Innsbruckém dvoře. Ve velké oblibě měl cestování a již v mládí procestoval Německo a Itálii ve službách arcivévody Ferdinanda. Roku 1564 se ujal správy rodinných statků, která byla několikrát přerušena účastí v turecké vojně. Roku 1598 se vydal na pout´ k božímu hrobu a na ostatní svatá místa. Své zážitky z cest popsal ve slavném cestopise s velmi rozsáhlým titulem: Cesta z království Českého do Benátek, odtud po moři do země svaté, země Judské a dále do Egypta a potom na horu Oreb, Sinaj a horu sv. Kateřiny v pusté Arábii ležící. Jedna z nejzajímavějších kapitol vypravuje o námluvách u Turků. Dvoudílný rukopis sám ilustroval svými přibližně 150 kresbami. Na cestách ho doprovázel jeho přítel a švagr Heřman Černín z Chudenic, kterému se podařilo odvrátit loupežné přepadení a zachránit tak peníze na cestu zpět. Po svém slavném návratu z nebezpečné pouti ( 1599 ) se stal roku 1600 císařským komorník a rádcem Rudolfa II., který ho také povýšil do panského stavu. V této funkci vydržel až do roku 1612, kdy se své dvorní kariéry dobrovolně vzdal ještě v době před koncem vlády Rudolfa II. V následujících letech znovu procestoval Itálii, Německo a navíc také Španělsko tentokráte ve službách císaře Matyáše. Před stavovským povstáním se přidal do tábora nespokojeců a začal sloužit Fridrichu V. Falckému. V pohnutých dobách povstání stál na straně stavů proti králi ( 1618 - 1620 ) a stal se dokonce prezidentem české komory. Roku 1619 velel dělostřelectvu, které se dokázalo přesně trefovat do oken císařského paláce ve Vídni. Tato událost svědčí o jeho velké univerzálnosti, ale také si tím vlastně podepsal rozsudek smrti. Po 8. listopadu 1620 neuprchl do ciziny, ale zůstal na svém hradu Pecka, kde byl také zatčen. Skupině ozbrojenců, která ho zatýkala velel dokonce sám Albrecht z Valdštejna. Dle pověsti se ve chvíli, kdy byl odvážen z hradu zvedl vítr a serval mu z hlavy klobouk, což mělo znamenat, že brzy přijde o hlavu. V Praze byl odsouzen a 21. června 1621 popraven na Staroměstském náměstí spolu s dvěma pány, sedmi rytíři a sedmnácti měšťany popraven. Rozsudek byl však vykonán de facto nad 28 osobami, protože Martin Fruewein spáchal ve vězení sebevraždu. Po převozu z Bílé věže a vyslechnutí rozsudku strávil poslední chvíle života v jedné síni Staroměstské radnice spolu s pánem Václavem Budovcem z Budova, hrabětem Jáchymem Ondřejem Šlikem, rytíři Vilémem Konecchlumeckým a Bedřichem z Bílé. Kryštof Harant byl odsouzen za své odstoupení od katolictví v roce 1618, ale hlavně za to, ze odstřeloval císařský palác ve Vídni. Na popraviště šel stejně jako všichni ostatní statečně, jen nahlas pochyboval o náboženské stálosti své manželky a jejím dlouhém truchlení. Nemýlil se. Brzy se stala katoličkou , za manžela si vzala čerstvě ovdovělého Heřmana Černína, který jako císařský hejtman Starého Města sledoval z tribuny, jak kat Mydlář seká hlavu panu Kryštofovi. Své děti dala na převýchovu k jezuitům, i když to tak jako katolička nemusela učinit. Jezuitům se to však nikdy úplně nepodařilo a například jeho nejmladší dcera až do své tragické smrti tajně vyznávala protestantskou víru.
Z Harantova hudebního díla se zachovali pouze dva vícehlasé modety a pětihlasá mše Missab quinis vocibus. Jinak složil mnoho jiných svědských i duchovních skladeb, které se do dneška nedochovali.
28. prosinec 2012
3 042×
628 slov
