Lubomír Brožek

Básník nebo prozaik?
Na otázku: „Proč píšeme?“, odpověděl pan Lubomír Brožek takto: „Chceme někoho přinutit, aby nás vnímal, máme potřebu s někým hovořit.“1) A slova jsou pro něj opravdu důležitá, hovoří i sám se sebou ve svých básních a tvrdí: „Báseň musí vnitřně diskutovat sama se sebou – o vnitřním sváru vlastního já.“ 2) A jeho básně se perou a sváří. Kdo nečte poezii, protože je bez příběhu, bez zápletky, klidně by se mohl začíst do Brožkových veršů. Ty nám totiž vypráví příběhy slavných i obyčejných, lidí i zvířat a třeba i věcí. A vždy nějak překvapí.
Začne vyprávět příběh a člověku je tak nějak krásně, z toho jak příjemná atmosféra panuje v jeho verších, z toho jak je to všechno krásně lyrické a pak „bum“, najednou nás vrátí do reality, do reality nepříjemné, smutné, až tragické.
Sentimentální báseň o malé slečně
V noci kdy hodiny chodí po špičkách Tma je celá
ze spálených dopisů
Všichni spí... jen bosé nohy holčičky se dotýkají země
zlehka jak vzdušné polibky
Se v konečcích prstů dotýkají rtů

A už stojí před zrcadlem v otevřených dveřích šatníku
Ústa má plné marmelády To líčidlo totiž holčičky
tuze rády
...
Ty svatební jsou však nejkrásnější
Snad protože jsou máminy
Ta malá slečna v nich za okamžik vstoupí do zrcadla
Černý frak jí dvorně podá ruku
Bojí se aby neupadla
Zatímco za oky v dešti zahradní hudba hraje
V tatínkově pokoji
Holčička a motýl co v šatech bydlí spolu tančí
Půvabný valčík
Molový
...
Ach ... kdyby to viděla děvčata
I tatínek by na mně mohl nechat oči Jako páv...
pyšně by mne vedl...
----
V noci kdy hodiny chodí po špičkách Tma je celá
ze spálených dopisů
... jen bosé nohy holčičky se dotýkají rtů...
jak vzdušné polibky
Se v konečcích prstů dotýkají rtů...
Tatínku...a se mnou by ses nerozvedl?
Ty spíš...?!3)
Nikdy bych však o autorovi neřekla, že je prozaik. Pan Brožek píše básně, i když vypadají jako krátké povídky. Připustit bych byla ochotna nanejvýš báseň v próze, ale už to nějak zrazuje jeho verše. Sám se sice pokusil nechat volný průběh svým prozaickým sklonům v knize Rozhovory s nesmrtelnými, ale o pár později se hned vrátil k poezii, a to více zbavenou „příběhovosti“ než kdykoli dříve, ve sbírce Do větru.
Obvykle píše dlouhým, volným veršem bez rýmu. Většinou nepoužívá interpunkční znaménka na obvyklé oddělení vět, používá je pouze pro zdůraznění některých slov.
Žádný jeho verš se neobejde bez metafory, bez nějakého kouzelného přirovnání, bez asociace. Sám říká: „Každý básník musí používat svou pravou hemisféru - svět asociací, metafor a citů. Schopnost asociovat je základní podmínkou každé poezie.“4)

Žádný velký příběh
V jeho životě není nic, co by předurčovalo, že se jednou stane básníkem. Narodil se 7.července v Praze a zde také v rodině ministerského úředníka vyrostl. Nevystudoval žádnou filosofickou školu, ani nebyl studentem nějakého slavného spisovatele, ale vyučil se radiomechanikem v odborném učilišti Tesly Hloubětín (1964 – 1967). Po vojenské službě zde také pracoval, zpočátku jako technik, od roku 1980 se trochu více přiblížil svému budoucímu povolání, stal se redaktorem závodního časopisu Mladá Tesla. Od roku 1988 je ve svobodném povolání a píše a píše a píše. Krátkodobě pracoval i jako redaktor F revue, Demokratu, vydavatelství Dobré nálady a televizního týdeníku pro děti Obražofka.

První verše uveřejnil až jako dospělý muž, ve dvaceti sedmi letech, v Mladém světě. Později publikoval básně, glosy a recenze v Mladé frontě, Práci, Literárním měsíčníku, Tvorbě a jiných. Některé publicistické články a aforismy psal též pod šifrou lub, výjimečně pod pseudonymy Ludvík Zrzavý a Jacob von Blom.

Bibliografie a charakteristika jeho knih
 Minutu před přílivem (1980)
Zabývá se krátkostí, pomíjivostí lidského bytí, které má i nemá svůj význam. Už v první sbírce začíná vyprávět příběhy, které se dají zevšeobecnit. Stále však hledá svůj styl. Básně ještě nemají později pro něj typický dlouhý verš. Přesto nám mají, co říct.
Jméno
Jméno!
...vyštěkl hlas mezi dvěma údery razítek
Ikaros
Odpověděl příchozí a přihladil křídla
Táák!?

A vaše povolání...

Jsem letec ke slunci

A já ... Lady Macbeth
Zasmál se razítkový muž
a zavřel okno
(pro jistotu)5)

„Touto básní jakoby Lubomír §brožek vystihl základní situaci romantického básníka. Básník vchází do světa se srdcem otevřeným a odpovědí je mu výsměch. Říkám romantický básník a hned se spěchám omluvit čtenářům, kteří od romantismu očekávají vysedávání při měsíčku. Ani Brožkova prvotina nebyla nijak uhlazená a druhá sbírka jen rozvíjí autorův krajně civilní styl.“6)
Příběh na kterém možná není ani chlup
Větrná noc
Tma kterou se neprokouše ani pes
A natož pak světlo kerosinu slabé jako rachitické dítě

A přece právě v takové noci
Zachránila se prý v závětří mysu Karmel rybářská loď s deseti muži na palubě

Zatímco až do časného rána bušilo moře
Kladivy vln o žulový )tes
Zapřísahali se rybáři opilí rumem a neuvěřitelným štěstím
Že je sem přivedlo světlo majáku na vrcholu skály
Téže skály na níž stála pouze Jestřábí věž
S jediným slabě osvětleným oknem básníkovy pracovny

Na té historii...pravda...není možná ani chlup
Ale je dobře když se moře vrací s prázdnou sítí
A okna básníkovy pracovny svítí
I v takové noci7)
„Lubomír Brožek píše o rybářích, kteří se zachránili v závětří mysu Karmel díky světlu v okně domu Robinsona Jefferse. V nové básni Malý noční stesk tuto myšlenku opakuje jinými slovy:
„Být jako strážce majáku
Kolem něhož bez kormidla pluje
Touha: Loď s děravými plachtami“.
Je to Brožkovo krédo – toužit, byť stokrát zraněná touha je už děravá jako řešeto. Je to krédo hodné skutečného básníka a rodí poezii, která jediná má smysl.“8)
A ještě si dovolím báseň, kterou nikdo nerozebíral, ani nezdůrazňoval, báseň, která se mi prostě líbí.
Svědectví o zmizelém
Byl pořád na cestách
Nežli mu přibylo schodů ke stejným dveřím
A z ulice domů
Jak k mysu Dobré naděje

I Empire State Building
Vešel se do poštovní schránky
Stačí ji otevřít Z Pamíru
Sklouzne Eiffelova věž
Au revoir...
Jen mít kam se vrátit A tak
Jednou na konci dne
Nad mapou pohlednic která
přibližuje dálky Velice tiše
Odešel do sebe

Snad hledat
Co zbylo z příběhů
A protože místo nich
Našel jen zduřelá
játra kornatící cévy
A stářím unavené srdce

Váhavě
Za sebou zavřel víčka

A už se nevrátil 9)

 Návrat sokola (1983)
V této sbírce začal používat svůj typický styl. Rozsáhlé básně s příběhy, reflexivní epika s rysy beatnické poezie. Nejčastějšími jsou idylické příběhy, které se na konci vyhrotí do tvrdé reality.
Ukázku typickou pro tuto sbírku jsem uvedla již v úvodu, takže teď něco netypického.

Dýmky
Když nehoří když se nedotýkají rtů
Když nevykružují jak prsty zlatníků
Prstýnky jemné a křehké
Když v zamyšlení neštípou do očí aby se nechtělo spát
Jsou dýmky ty nejzbytečnější věci na světě
Tak chladné...
Tak osamělé...
Jak kromě nich
Dovede někdy být
Už jenom člověk 10)

 Kolotoč aneb Malá Grand prix (1985)
Příběhy této knihy jsou plné bolesti, nad kterou se však Brožek umí povznést, ale v žádném případě ji nezlehčuje. Často popisuje situace, do nichž se můžeme kdykoli dostat.. Někdy básně působí, jako by šlo o vlastní vzpomínky autora.
Náš kámoš Karel
Náš kámoš Karel je chlapík a veselá kopa na to vemte jed
V očích mu bydlej klauni a akrobati jazyk má jako meč

A ty fóry!
No páni nepřejte si slyšet
Prej umět si tak nohama uvázat mašli
Není to k popukání?

To někdy večer když se svět točí výčepnímu pod rukama
A plechová kutálka
Betonově válí
Kdopak se zeptá:
Nepůjdeš?!

Náš kámoš Karel má totiž divný brouky v hlavě
Večer co večer píše dopisy
Jedný náramně smutný opuštěný a krásný dámě
...kterou si zrovna vymyslí

Ty dopisy sou dlouhý jako samota a žhavý jako letní noc
Listonoš co je nosí má horkej dech a palčivý oči
Večer co večer píše dopisy náš kámoš Karel... den po dni
Dopíše zalepí...a pak je hodí ohni

Je totiž veselá kopa tenhle Karel
A vy říkáte
Divnej chlap
Možná
Bůhví jaký deště mu táhnou hlavou
To od tý doby co mu mašina vzala ruce s pořezanou travou
Se tak prostě učí psát 11)
 Nebajky (1987)
Opět sbírka příběhů, často se vyskytuje motiv jeho dcery nebo postava psa. Píše i věcech nebo místech, kolem kterých se něco děje. Začíná být velmi ironický.
Příbuzní

(z vyprávění lékaře)

Na poslední chvíli ještě
Klepou na dveře A dychtivě
Se derou dovnitř
Chytají ho za ruce Nervózně si zapalují
Cigaretu
Naplňujíce pracovnu svými kvílivými hlasy

Ještě nedávno No vážně Takhle vám praštil
Pěstí do stolu
Sklínky hned začaly levitovat Ale on Prý: Kampak
Na mě!
Chechtal se jako když nehty drásá hrdlo
A teď...

Cožpak už není naděje?!
Doktore!

Mlčky
Zkoumavě pozoruje špičky svých prstů Jako by
Zvažoval
Bude-li řez vyznačený skalpelem dostatečně přesný
Možná si myslí
Kdo je sem vlastně pustil Proč
Sedí u mého stolu Pij černou kávu
Vybírají hořkou
Sedlinu ze dna Zatímco nemocný...

Lékař zkoumavě pozoruje špičky svých prstů

Na operačním sále
V prostorách pacientova mozku
Menších
Nežli lískový oříšek
Smrt
Chladná
Bez emocí
Na nic se neptá
Po ničem netouží
Po ničem kromě života

Už žádný dotaz? 12)

 Vlaštovky na dně jezera (1990)
Je rozdělen na tři oddíly. V prvním, nazvaném Krásný můj plameni, sbohem, je nejdůležitějším motivem hudba, v básních vystupuje mnoho hudebních skladatelů – Mozart, Beethoven i Janáček.
A kdyby se ho zeptali, co je hudba?
Možná by odpověděl malou lekcí ze sociologie:
Hudba je jeden každý tón, který by nemohl existovat bez celku;
hudba je celek,
Který by se, při absenci jediného tónu,
rozpadl v nicotu.

Možná by ale odpověděl:

Je bolest, že si musíš vypíchnout obě oči,
abys o ni nepřišel.

Je láska, že musíš milovat vší nenávistí,
které jsi schopen.

Je ticho, že ani kdybys měl hlasivky z ocele...

Hudba je,
když nelze,
a tedy nelze jinak. 13)

V druhém oddílu, Vlaštovky na dně jezera, se vyjadřuje k bolesti v našem životě, k touze po svobodě a po nemožném.
Třetí část, Einsteinova paměť, je věnována památce Alberta Einsteina, zamýšlí se nad jeho odpovědností za své vynálezy a za výrobu a použití atomové bomby.
Einsteinova paměť
...
Jenomže ten kdo právě přišel na svěť
Mívá
Většinou
Docela jiné starosti –
Ještě se ani nerozkoukal a hned...Lapat po dechu...
...
Na konci světa se za humny líně převaluje prázdnota
Na konci světa rostou hřiby do nebe
Na konci světa má každý svůj malý chundelatý strach
Který ho uč panáčkovat
Ať dují větry a nebe se křižuje hrůzou...
...
Dívám se na tvář muže na jehož čelem
Tisíciletého delfína
Už možná zapomněli
I básně
Které teprve napíši
A vnuk mého vnuka se právě chystá k maturitě:
Čert mu byl dlužen tohle dvacáté století!
...
Není to strašné, když je člověk společností donucen,
aby prováděl činy, které každý považuje za hnusné zločiny?
... 14)

 Rozhovory s nesmrtelnými (1994)
Soubor imaginárních interview, přiklání se k formě básnického dialogu se světem i s vlastním já a snaží se zraleji interpretovat nadčasová témata.

 Do větru
Sbírka plná zvláštních trojverší zvaných haika. „Báseň o pouhých sedmnácti slabikách, která své téma opouští téměř v tom okamžiku, kdy se ho dotkne. ...je oblázkem hozeným do tůně posluchačovy mysli, který evokuje asociace z pokladnice jeho vlastní paměti. Zve posluchače ke spolupráci, namísto aby ho nutilo němě obdivovat to, co básník vystavuje na obdiv.“ 15)
- Po jaru léto,
pak podzim, zima...Pořád
se něco děje.
- Jednou zabijem
v svém srdci holoubátko
a osiříme.
- Poslední tramvaj.
Mobil v kapse mrtvého
zvoní a zvoní.
- Láska je bolest,
již žena v sobě nosí
a v muži hledá.
- ...a neříkej hop,
dokud ti nepřeskočí!
pravila propast.
- I když zpěv kočce
nic neříká..., slavíka
opravdu žere
- Ne uvnitř, ne vně,
ne nahoře, ne dole –
a přece, přece...
- Krájím jablko:
jak tiše opadává
v něm budoucí sad...
- Na dosah zemi
shazujem zátěž: vlasy,
zuby, ambice....
- Proč spolu ležet
a srkat čaj, když ne my –
láska churaví...
- Je tolik věcí
mezi nebem a zemí
Padající list.
- Svatá rodina:
dítě v muži, muž v ženě,
žena v úplňku.16)
Nechte své srdce putovat
„Nechte své srdce putovat. Nebuďte na sebe pyšní a obtěžujte ostatní s vlastní tvorbou! Řekněte věc jinak než obyčejným způsobem, rozbijte tradiční formy a mechanismy akademického umění. Důvodem tvorby je její zveřejnění!“17), řekl na závěr svého semináře Lubomír Brožek. A myslím, že to řekl z vlastní zkušenosti. Někteří mohou považovat prohlášení, že důvodem tvorby je její zveřejnění za povrchní. Ale vždyť většina z nás píše, abychom na sebe upozornili a zveřejnění je nejlepší způsob, jak na sebe upozornit.
Sluch je smysl, jehož prostřednictvím se k nám dostává nejvíc nesmyslů. Protiřečí si občas, ale právě kontrast je v jeho poezii častý.
Až si někdy budete chtít přečíst dobrý příběh a budete chtít poznat nějakou novou formu, šáhněte po knize Lubomíra Brožka, po akci v básni.

Poznámky
1) Osobní setkání s autorem na Sedmých Literárních Luhačovicích (červen 1999)
2) Osobní setkání s autorem na Sedmých Literárních Luhačovicích (červen 1999)
3) Návrat sokola – Lubomír Brožek (15)
4) Osobní setkání s autorem na Sedmých Literárních Luhačovicích (červen 1999)
5) Minutu před přílivem – Lubomír Brožek (3)
6) Nebajky - Lubomír Brožek (101)
7) Minutu před přílivem – Lubomír Brožek (13)
8) Nebajky - Lubomír Brožek (102)
9) Minutu před přílivem – Lubomír Brožek (38)
10) Návrat sokola – Lubomír Brožek (86)
11) Kolotoč aneb Malá Grand prix - Lubomír Brožek (15)
12) Nebajky - Lubomír Brožek (94)
13) Vlaštovky na dně jezera – Lubomír Brožek (27)
14) Vlaštovky na dně jezera – Lubomír Brožek (81)
15) Do větru – Lubomír Brožek (Alan W. Watts – 7)
16) Do větru – Lubomír Brožek
17) Osobní setkání s autorem na Sedmých Literárních Luhačovicích (červen 1999)

Prameny
 Minutu před přílivem, Lubomír Brožek, Mladá fronta, Praha 1980
 Návrat sokola, Lubomír Brožek, Práce, Praha 1983
 Kolotoč aneb Malá Grand prix, Lubomír Brožek, Československý spisovatel, Praha 1985
 Nebajky, Lubomír Brožek, Melantrich, Praha 1987
 Do větru, Lubomír Brožek, Votobia, Praha 1999
 Osobní setkání s autorem na Sedmých Literárních Luhačovicích (červen 1999)