Luděk Marold

7.8.1865 – 1.12.1898

Na úvod k začátkům, studiím a dětství Luďka Marolda zkrácený úryvek z jeho osobního dopisu z konce roku 1890 Janu Nerudovi.
Přejete si tedy něco z mého života… a tak jsem se stal malířem a vstoupil do pražské akademie malířské a tím svojí krásnou dráhu uměleckou započal. Po malém nedorozumění s tamějšími profesory byl jsem však zase na vzduch vysazen a k útěku do Mnichova popohnán. Zde u prof. Gysise Löftze vlastně nic jsem nedělal – studoval mnichovské pivo. Potom navrátil jsem se do Prahy. a zde také nic nedělal, mimo jeden “trh“, který ráčíte znát. …přijal jsem těžký úkol vychovatele… Do paříže vyslán, abych poznal metodu, jak se dělají z rozumných lidí blbci… Nechali mne jednoduše sedět bez odpovědi a bez peněz tři měsíce, což není žádná rozkoš, zejména v Paříži. Tak jsem se hodil na ilustrování, mám nejpřednější domy, a práce plno a chci se ženit… A ještě si vzpomínám: mého otce sebral rok 1866 a mojí milovanou matku, když jsem byl stár osm let, od té doby převzala vychování mé moje drahá teta a skutečně jen jí mám za vše děkovati…
Tento zdroj není zas tak úplně pravdivý, každopádně zmapovat dokonale život tohoto malíře je velmi těžké. Hlavní zdroj – samotná výtvarná díla – jsou totiž většinou kdesi ve Francii, Německu nebo v soukromých sbírkách.
Doplnění k dopisu. Malíř byl už čtvrtou generací vojenské rodiny. V této tradici nepokračoval, protože ho do kadetky nepřijali. Ve skutečnosti jeho otec žil dál, ale odděleně, odmítal platit alimenty atd., a matka se ještě další dva roky léčila na souchotiny. Už velmi brzy mu vycházely menší, ale početné ilustrace do knih nebo časopisů. Tehdy se začal zajímat i o lidi z okraje společnosti (Pytlák) a maloval věci převážně rázovitých typů, což mělo souvislost s rozmachem fotografie. Také prodělal těžké zdravotní potíže a už nikdy se zcela nevyléčil.
S ilustracemi se však nedalo žít věčně. Byly tu i vyšší cíle – proslavit se i obrazy. Kromě toho: „Daří se mě Bohu dík také dosti dobře, a nerad vzpomínám na to malé ilustrování, co jsem musel každého vola editora obsloužit. Dej Bůh, abych více se k tomu nemusel navrátit.“ Z let studií se jich však dochovalo příliš málo a navíc byly stále ještě nedokonalé. Každopádně už můžeme pozorovat malířovu povahu – více než osoba ho zajímá atmosféra a akce – čím více lidí se na plátně vyskytovalo, tím byl výsledný dojem lepší.
Natrvalo se z Mnichova do Prahy vrátil roku 1887. Tehdy to bylo město v plném rozkvětu. Chtěl ještě dostudovat a vstoupil k Maxmiliánu Pirnerovi. Mezi samými ilustracemi tu vznikají snad jen dva obrazy: Na Nových zámeckých schodech a Vaječný trh v Praze. Právě ten druhý způsobil obrovskou senzaci. O rok později se datuje “tajemné“ dílo Osamělí. A také se zásadně změnil Maroldův život: bylo mu uděleno stipendium v Paříži. Ředitel uměleckoprůmyslové školy F. Schmoranz totiž potřeboval někoho do vedení speciální školy pro dekorativní malbu, což byl Maroldův sen a všichni se na něm jako na vhodném budoucím kandidátovi shodli. Avšak nadšení před Vánocemi 1889 vystřídal revmatismus a ztráta zájmu o stipendium i samotné studium. „Nic nedělá, alespoň bylo dobrému umělci pomoženo kam chce – totiž do Paříže, na jeho avenue a boulevardy, do jejich víru, jehož líčitelem se stal.“
To znamenalo i opuštění proslulé školy Galandovy. Maroldy to zřejmě ani nemrzelo, jak sám řekl: „Neradím vám žádnou školu. Je to umrtvování duše… Zprotivilo se mi stále totéž malovat za těch samých okolností, v tomž světle, v témž tónu a v téže náladě…“ Tak jako tak, se brzy ocitl bez prostředků a byl nucen znovu ilustrovat. Jeho typickým stylem se stává akvarel, kresba a kvaš. Oženil se se Zdenkou Machovskou. Později se mu narodil syn Ludvík.
S jeho ilustracemi vyšlo mnoho knih. Známým dílem se např. z Erbenovy Kytice stala kresba dívky k básni Vodník. Byl obdivován pro dokonalá gesta, výrazy, z nichž by se téměř dalo číst, co daná osoba zrovna říká. Částečně se věnoval i dekorativním pracím (vinné lístky) a také plakátům (např. pro Indické slavnosti v Londýně nebo pro hru Náš dům v asanaci), mnoho jich je však dodnes označeno jen jako “Návrh k plakátu“.
Roku 1898 se Marold opět přistěhoval do Prahy. Hlavním důvodem k tomu byla zakázka – Bitva u Lipan. První záhadou je samotná volba námětu – kdo a proč se takto rozhodl. Aby panoráma bylo včas odevzdáno na významnou pražskou výstavu, znamenalo to mnoho dní obrovského pracovního vytížení (jiná panorámata vznikala několik let, velkolepá bitva ale byla zpodobněna do 130 dnů).
Skvělé impozantní dílo ale Marolda natolik vyčerpalo, že už dále nedokázal odolávat nemoci. Zemřel v pouhých třiatřiceti letech. Následovala velká posmrtná výstava, kde snad vše bylo skoupeno a tedy se dodnes mnohá díla postrádají. Manželka Zdena si nadále nevedla dobře a po pěti letech zvolila sebevraždu. Syna nakonec vychovala jeho prateta, tatáž, co vychovala i jeho otce.

E. Meissenier: „Co chcete, abych vám řekl o talentu, který mi připadá tak jistý sám sebou, aby nepotřeboval žádnou radu? Je to dokonalý kreslíř, který vidí věci, jak jsou. A ještě dodávám, vidí je velmi malebně.“
L. Bonnat: „Milý příteli, ten váš muž je velmi talentovaný. Vidí obdivuhodně barevné odstíny, typy, pohyby. Nepotřebuje nic, než pokračovat…“
A. Louvrier de Lajolais: „…Je originelní a jeho duch výborně vystihuje moderní život. Je to kreslíř jistého pohledu, vidící a filosofující, aniž by o tom věděl…“