Žijeme ve věku elektřiny. Pravda je, že se naše éra někdy nazývá kosmický věk a někdy zase atomový věk, avšak cesty do kosmu a atomové zbraně, ať už je jejich potenciální význam jaký chce, mají na náš všední život poměrně malý vliv. Zato neustále používáme elektrické přístroje. Vlastně lze říct, že elektřina prostupuje celý náš život.
K tomu, abychom mohli elektřinu ovládat, přispělo mnoho vědců. K těm hlavním patří Charles Augustine de Coulomb, hrabě Alessandro Volta, Hans Christian Öersted a André Marie Ampére. Ale vysoko nad ostatními ční dva britští vědci James Clerk Maxwell a hlavně Michael Faraday.
Michael Faraday se narodil v roce 1791 v Newington Butts na jižním okraji Londýna v rodině kováře. Absolvoval pouze farní školu a ve čtrnácti letech se stal učněm u londýnského knihaře a knihkupce. Ve dne knihy vázal a po nocích dychtivě studoval. Když mu bylo dvacet, chodil na přednášky slavného britského vědce sira Humphrye Davyho a jeho přednáškami byl doslova uchvácen. Z jeho přednášek si dělal podrobné poznámky a nákresy, které jako knihařský učeň svázal a poslal okouzlenému Davymu. Ten si jej pozval a Faraday u něj dostal místo asistenta. Za pár let už dospěl k vlastním důležitým objevům. Sice mu chyběl dobrý základ v matematice, ale jako experimentální fyzik byl nepřekonatelný. Jeho kniha Experimentální výzkumy o elektřině má 3 362 kapitol, v nichž jsou detailně popsány Faradayovy pokusy a desítky jeho objevů, a přitom neobsahuje ani jediný matematický vzorec.
V roce 1821 učinil první významnou inovaci v elektřině. Dva roky předtím dánský fyzik Hans Christian Öersted zjistil, že když elektrický proud prochází v blízkosti obyčejného magnetického kompasu, střelka toho kompasu se vychýlí. Z toho Faraday vyvodil, že pokud by byl magnet upevněn, dal by se místo něj do pohybu drát. Zabýval se tím a podařilo se mu zkonstruovat geniální zařízení, v němž drát v blízkosti magnetu nepřetržitě rotoval, dokud tímto drátem procházel proud. Tento vynález byl v podstatě první elektrický motor, první přístroj, který využíval elektrického proudu k tomu, aby se nějaký hmotný předmět hýbal.
Byl to úžasný převrat i přesto, že bylo praktické upotřebení tohoto přístroje omezené, dokud neexistovala lepší metoda vytváření elektrického proudu než tehdejší primitivní - pomocí chemických baterií. Faraday byl přesvědčen, že musí existovat nějaký způsob, jak k vytváření elektřiny využívat magnetismu a neustále takovou metodu hledal. Pevný, trvalý magnet v blízkém drátu elektrický proud neindukuje, ale v roce 1831 Faraday objevil, že pokud magnet prochází uzavřenou smyčkou drátu (uzavřeným obvodem), bude tímto drátem procházet proud, dokud se magnet bude pohybovat. Tento jev se nazývá elektromagnetická indukce. Objev zákona, který tuto elektromagnetickou indukci vysvětluje je všeobecně pokládán za Faradayův největší přínos.
Byl to monumentální objev, a to ze dvou důvodů. Za prvé, Faradayův zákon má zásadní význam pro naše teoretické chápání elektromagnetismu. Za druhé, elektromagnetické indukce lze využívat k vytváření nepřetržitého elektrického proudu, jak Faraday sám předvedl na svém vlastnoručně sestrojeném prvním elektrickém dynamu. I když jsou moderní generátory elektřiny, které dodávají energii do našich měst a továren, daleko vyspělejší a složitější než Faradayovo zařízení, všechny jsou shodně založeny na témž principu elektromagnetické indukce.
Avšak Faradaye nelze chápat jen jako fyzika. Měl rovněž přínos pro chemii a elektrochemii, kde studoval chemické účinky elektrického proudu. Z jeho pečlivých pokusů také vzešly dva zákony elektrolýzy, které jsou po něm pojmenovány, a které tvoří základ elektrochemie. Také obohatil odborné názvosloví o důležité pojmy, jako jsou anoda, katoda, elektroda a ion.
Do fyziky Faraday zase zavedl důležité pojmy magnetické siločáry a elektrické siločáry. Faraday také objevil, že pokud magnetickým polem prochází polarizované světlo, jeho polarizace se změní. Tento objev je významný, protože to bylo první upozornění na vztah mezi světlem a magnetismam. A takto by se dalo pokračovat dále a dále celé hodiny.
Faraday nebyl jen chytrý, ale zároveň hezký, a tak se jeho přednášky těšily velké popularitě. Přesto byl skromný a vzácně lhostejný ke slávě, penězům a poctám. Odmítl povýšení do rytířského stavu i nabídku, aby se stal prezidentem britské Královské společnosti. Měl dlouhé a šťastné, leč bezdětné manželství. Na sklonku života se potýkal s těžkou nemocí, která byla zřejmě způsobena chronickou otravou rtutí. Poslední léta již nemohl pracovat. Zemřel roku 1867 v Hampton Courtu nedaleko Londýna , v domě, který dostal k užívání od královny Viktorie. Pochován je na hřbitově v Highgate. Jeho pamětní deska zdobí Westminsterské opatství.
Byl bezesporu jedním z nejvědších vědců, kteří formovali a utvářeli tento svět k nynější podobě.
28. prosinec 2012
4 974×
722 slov