Mikoláš Aleš

Český malíř, ilustrátor a kreslíř, jeden z nejvýznamnějších představitelů českého národně orientovaného malířství druhé poloviny 19. století (české národní obrození ve výtvarném umění je právě jeho tvorbou završeno), přichází na svět 18. listopadu roku 1852 v Miroticích v rodině písaře. . František Aleš, otec, byl písařem v Miroticích a okolí a ke konci života se stal městským tajemníkem. Matka, Veronika Alšová rozená Famfulová, byla prostá žena z lidu. Byla to chudá rodina. Tak chudá, že její otec musel v mládí zanechat studia a přijmout nepříliš výnosné místo obecního písaře. Peněz se o to více nedostávalo, když Mikolášovi bratři, později i on sám, začali studovat v Písku. I další život byl k rodině Alšových neobyčejně krutý. Mikolášovi bratři zemřeli ještě mladí, nedlouho po nich i matka. Otec se z chudoby zřejmě nikdy nedostal, a tak syn Mikoláš musel vedle studií stále shánět peníze na obživu.

Talent k malování se u Alše projevil už v dětství. Narodil se jako třetí syn rodiny Alšů. Alšové, jež se do Mirotic začátkem 18. století přestěhovali z Písku, byli zámožnými mirotickými občany, jimž původně patřila usedlost po nich zvaná "Alšovna". O usedlost však nakonec přišli, stejně tak jako o rodinné jmění. Otec František Aleš se snažil svým dětem dát co nejlepší vzdělání. V Miroticích neměl dobré výdělky a proto prodal chalupu v Rybářské ulici a v lednu r. 1856 se celá rodina stěhuje do Písku a odtud ke konci téhož roku do Prahy. Ale ani tam nemohl najít uplatnění, proto se opět v únoru r. 1858 stěhují opět do Mirotic.

Na čtyřletého Mikoláše působila Praha silným dojmem a už v té době začal kreslit. Ale dětství prožíval v Miroticích. Již jako šestiletý si kreslil jesličky o vánocích r. 1858. Alšovi bratři studují v Písku, kde bydlí se strýcem Tomášem.

Při pobytech bratrů doma Mikoláš často doprovázel Františka na nedalekou samotu do dvora Buda. Tam poprvé uviděl Márinku Kailovou, svou budoucí ženu, která tráví jako sirotek dětství u dědečka Baťka.

Roku 1862 odchází i Mikoláš Aleš na školu do Písku a žije tam spolu s bratry a strýcem Tomášem. V roce 1865 umírá jeho bratr František na souchotiny a o dva roky tragicky zemřel i jeho bratr Jan.

V roce 1862, podobně jako jeho dva bratři František a Jan, nastoupil na školu v Písku a v roce 1865 na gymnázium, které však pro neshody s jedním z profesorů musel opustit. Začal se tedy učit malířem a později, roku 1867 vstoupil do druhé třídy Písecké reálky, kde studoval až do roku 1869, kdy odjel do Prahy na Akademii umění. Během studia si přivydělává vyučováním kreslení a drobnými ilustracemi. Jeho profesory byli Josef Matyáš Trenkwald a J. Sweerts. V roce 1876 se zúčastnil demonstrace proti profesoru A. Woltmannovi, který popřel existenci českého umění, za což byl Aleš potrestán vězením a vyloučen z akademie.

Po tom, co předčasně zemřeli oba jeho bratři (1865 František, 1867 Jan), umírá v roce 1869 také jeho matka. Otec se v roce 1874 znovu oženil, ale téhož roku také zemřel, takže Mikoláš zůstal ve 22 letech zcela sám. S macechou se Mikoláš nikdy nespřátelil, a tak ujíždí do Prahy, kde je ve svých 22 letech úplně sám a bez jakékoli podpory.

V roce 1873 dostal stipendium k návštěvě Světové výstavy ve Vídni, ale ta ho stylově ničím nenadchla.

Na podzim r. 1875 nastupuje vojenskou službu. V roce 1876 potkává opět svou lásku z dětství Marinu. Roku 1877 se Aleš odstěhoval do Sukdola k příteli Brandejsovi. V Miroticích v kostele sv. Jiljí se 29.4. 1879 Aleš s Marinou oženil. Aleš si zařídil skromnou domácnost na Malé Straně v Praze.

V letech 1878-1879 se usadil v Roztokách, na statku Alexandra Brandejse, který podporoval mladé české umělce. Zde se nechal inspirovat k úmyslu vytvořit cyklus o české historii a naší vlasti . Záliba v cyklech jej pak nadále provázela, neboť mu umožňovaly rozvíjet myšlenky jako děj v obrazech.

K účasti v soutěži na výzdob ND se nechal přemluvit právě svým mecenášem Brandejsem. Navrhl cyklus pro celo výzdoby foyeru. Sám však na tak velký úkol nestačil, a tak zvolil za svého spolupracovníka Františka Ženíška. S nim pak v roce 1879 soutěž vyhrál, ale radost z tohoto uznání vzápětí přinesla těžká zklamání. Soutěžní porota Alšovi při práci natolik vyjadřovala průběžnou nedůvěr,že jeho myšlenky vlastně namaloval a dokončil Ženíšek. Ten byl ve svém projev daleko uhlazenější než "neotesaný" Aleš, se svými splývavými liniemi a hladkou malbou se zdál být vhodnějším interpretem než neurovnaný a nekonvenční, citově vášnivý Aleš. Ten pro toto nepochopení velmi zahořkl a prakticky zanechal malby.

Na počátku osmdesátých let 19. století se Mikoláš Aleš pak začíná stále více věnovat knižní ilustraci - spolupracuje s mnoha významnými literáty této doby, pro jejich díla vytváří působivý obrazový doprovod: Alšovi ilustrace se objevují v mnoha slavných dílech A. Jiráska, K. V. Raise, F. L. Čelakovského (viz Čelakovský, František Ladislav) či J. Arbese (viz Arbes, Jakub). Velkou oblibu si získávají Alšovy ilustrace ve dvousvazkové sbírce českých a moravských národních písní, nazvané "Špalíček jednoho sta národních písní a říkadel" (1906 a 1912).

Po roce 1884 se Mikoláš Aleš též stále více začíná věnovat ilustraci časopisecké , spolupracuje mimo jiné s časopisy Květy, Šotek, Světozor Humoristické listy či Zlatá Praha (ilustrátorské práci pro české časopisy se přitom Aleš věnuje již od dob svým studií na Akademii, kdy pracuje např. pro časopis Paleček).

Od osmdesátých let 19. století Mikoláš Aleš také spolupracuje s mnoha významnými českými architekty při návrzích dekorativní výzdoby mnohých staveb, a to jak výzdoby fasádní, tak výzdoby interiérů - z této oblasti Alšovy tvorby jsou známé např. jeho návrh výzdoby dvorany Městské spořitelny či vestibulu pražské Staroměstské radnice.

K šedesátým narozeninám byl Aleš jmenován měšťanem pražským a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. V posledním létech svého života se pak Mikoláš Aleš stále více a stále zřetelněji jako malíř směřuje k secesní tvorbě Poslední návštěvu v Miroticích uskutečnil Mikoláš Aleš v r. 1912. Na jaře r. 1913 vytvořil svůj poslední akvarel "Sv. Václava".

10. července roku 1913 pak Mikoláš Aleš, malíř, který svojí tvorbou pomáhal ve druhé polovině 19. století spoluvytvářet českou národní identitu, v Praze umírá.