Milan Kundera

Milan Kundera je dosud žijící spisovatel, který se narodil r. 1929. Po nedokončených studiích filozofické fakulty přešel na AMU, kde vystudoval filmovou fakultu a kde také posléze vyučoval jako profesor. Roku 1975 odjel na stáž na univerzitu Rennes a od té doby žije trvale ve Francii, píše francouzsky a své romány nechává vydávat francouzskými nakladateli. Do České republiky přijíždí zřídkakdy.

Kundera je autorem existenciální prózy, pokračovatel Sartera a Camuse. Původně začal s psaním básní, sám si však ze svého díla nejvíce cení románů:Směšné lásky (1963), Druhý sešit směšných lásek (1965), Třetí sešit směšných lásek (1968). Po Žertu nesměl Kundera publikovat, a proto jeho další tvorba vychází v zahraničí: Život je jinde (1979-Toronto), Kniha smíchu a zapomnění (1981-Toronto), Nesnesitelná lehkost bytí (1985-Toronto), Nesmrtelnost (1990) a zatím poslední dílo Pomalost (1995). Ve Francii vydal ještě sbírku esejů Zrazené testamenty (1993), knihu Umění románu (1986) a již zmíněný román Pomalost.

Román Žert vznikl r.1965, tiskem vyšel r. 1967. Sám Kundera napsal pro režiséra Jaromila Jireše scénář, podle něhož vznikl stejnojmenný film s Josefem Somrem, Luďkem Munzarem a Janou Dítětovou v hlavních rolích. Hrdina románu (i když nejde o hrdinu v klasickém slova smyslu) je Ludvík Jahn, mladý student, člen komunistické strany, tak trochu lehkomyslný, chvílemi cynik. Když mu jeho přítelkyně pošle ze školení obdivný dopis ke straně, Ludvík jí žertem odpoví: "Optimismus je opium lidstva, zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij. Ludvík." Nevinný žert spustí řetěz událostí, ne jehož konci je Ludvík vyloučen ze školy i ze strany. Na pět let jde pracovat do dolů pro PTP (tzv. černé barony). Zde potká svou jedinou lásku Lucii. Lucie je plachá, křehká bytost a jakákoli zmínka o sexu ze strany Ludvíka ji děsí. Kvůli svému naléhání ji nakonec Ludvík ztratí.
Po té, co si odpracuje další tři roky v dolech se vrací do Prahy. Zde potká Helenu Zemánkovou, manželku Pavla Zemánka, který se významně podílel na jeho vyloučení z fakulty, a rozhodne se skrze ni provést svou pomstu. Pozve ji do svého rodiště, kde se právě koná každoroční slavnost Jízda králů. Vyspí se s ní a doufá, že tím zraní Pavla. Bohužel Helena už s ním dávno nežije. Do města přijede i Pavel. K Ludvíkovi se chová stylem "co sme si, to sme si". Blahopřeje mu k Heleně, pronáší své nově nabyté moudrosti o prohnilosti komunismu, jehož byl v Ludvíkově procesu horlivým zastáncem, lísá se ke své nové přítelkyni, nejméně o dvacet let mladší. Ludvík je z celé situace znechucen a Heleně narovinu řekne , že o ni už nestojí. Ji to však natolik vezme, že se pokusí o sebevraždu. Naštěstí si místo jedu vezme projímací prášky.

Na závěr knihy se Ludvík spřátelí se s svým dávným známým. Oba pochopí, že jejich sny nedošly a ani nemohou dojít naplnění. Sami vidí ubohost všeho, v co doufali. A právě skrze tuto netečnost a nebohost okolního světa s ním nachází Ludvík kontakt a konečně pochopí, že s minulostí se již nevyrovná.

Valčík na rozloučenou vyšel r. 1972 v nakladatelství J. Škvoreckého, později r. 1976 v Paříži. O dva roky později byl oceněn italskou literární cenou Mondello. Dějištěm událostí je lázeňské městečko, v němž se ženy léčí z neplodnosti. Zde pracuje jako zdravotní sestra Růžena, mladá a povrchní dívka. Otěhotní a sama tuto okolnost přiřkne známému trumpetistovi Klímovi, s kterým se seznámila na jednom flámu a strávila s ním noc. Klíma ale Růženino těhotenství odmítá. I když svou ženu podvádí, miluje ji a nechce ji opustit. Ta samozřejmě o jeho avantýrách ví a velmi ji to trápí. Klíma se tedy rozhodne přimět Růženu k potratu. Růžena nesouhlasí, ale nakonec se nechá přesvědčit. Klíma vše zařídí u doktora Škréty.

Škrétovým přítelem je Jakub, který se do lázní přijel rozloučit s Olgou, svou schovankou, protože hodlá emigrovat. Celý život byl s politikou nespokojen, cítí se ukřivděn a sám sebe považuje za oběť tehdejších politických procesů. Aby byl vždy pánem situace, požádal kdysi Škrétu o jed, který mu teď přijel vrátit. Růžena při jedné schůzce zapomene na stolku v kavárně tubu s prášky na uklidnění. Jakub ji vezme a pro srovnání do ní přidá svůj jed. Růžena se však vrátí a tubu si vezme i s jedem. Jakub ji nechá, nebrání jí a sám je šokován zjištěním, že mu vůbec nevadí, kdyby dívka zemřela. Ta skutečně, v domnění, že jde o obyčejné prášky, jed sní a zemře.

Na této smrti se samozřejmě podílí i doktor Škréta, výrobce jedu, který ačkoli je odhodlaným dárcem života (vstřikuje vlastní semeno neplodných ženám) je vlastně příčinou konce života Růženy. Jakub nakonec odjede. Z města také odjíždí Klímovi, každý však s jiným pocitem: Jakub je rád, že se zbavil Růženy, Klímové se začíná vytrácet láska ve chvíli, kdy si není schopná potvrdit jeho nevěru. Sama komičnost postav, jejich snaha si pořád něco dokazovat, neustálá potřeba vymanit se ze svého osudu, daleko přesahuje jindy tak tragickou záležitost, jakou smrt člověka (Růženy) je.

Ve Valčíku děj ani místo, kde se vše odehrává, nelze určit. Děj se odehrává mimo jakýkoli politický kontext. Jisté je jen to, že jde o jakési lázně v jakési socialistické zemi, dlouho po politických procesech. Sám Kundera tvrdí, že romanopisec ukazuje z dějin jen to, co je nutné k pochopení situace postav a jejich existenciálních otázek, v případě Valčíku jde o otázky typu:co je žárlivost (Olga), poměr mezi katem a obětí a zaměnitelnost těchto dvou rolí (Jakub), vztah mezi lidumilností a nechtěným pácháním zla (Škréta). Kundera nechce, aby jeho román byl obrazem doby, portrétem dějin. V kontrastu k tomuto tvrzení stojí Žert, v němž jsou příliš podrobně popsány dějinné události padesátých let se svými stalinskými procesy.

Kundera patří k předním spisovatelům samizdatové a exilové české literatury. Spolu s Hrabalem patří k nejčtenějším českým autorům současnosti, i když jejich styl je naprosto rozdílný.
Osobně mám Kunderovy romány velmi ráda, píše originálně, nesnaží se o jakékoli obvinění doby, prostě jen popisuje události, dějiny mu slouží jako podklad pro rozvíjení jeho oblíbených témat: msty, zapomnění, odcizení, rozpolcení sexu a lásky. Nejde však o žádné oddechové čtení, jeho dílo je náročné, ale určitě stojí za přečtení.

Zdroje:doslovy ke knihám Žert (Atlantis 1991) a Valčík na rozloučenou (Atlantis 1997),
učebnice Literatura 4 (Martínková) a Česká literatura od počátků k dnešku