Mistr Jan Hus

Pro český národ se stal den 6. červenec 1415 jedním z nejméně slavných dnů naší historie. Na toho dne bylo stanoveno a pak také vykonáno nejslavnější autodafé v dějinách inkvizice, autodafé se vzdělaným knězem, kterým nebyl nikdo jiný než Mistr Jan Hus. Co si představit za pojmem inkvizice církve, co to vlastně bylo autodafé a jakou hrálo roli v neblahých dějinách církevní inkvizice?

Americký historik inkvizice kněz A. C. Shannon připouští, že podstatou inkvizice nebylo ani tak soudní přelíčení nebo forma trestu, jako spíš existence stálého soudce zmocněného pronásledovat kacíře. Uvádí, že termín „inkvizice“ (z lat. inquisitio =zkoumání, vyšetřování) se v církvi objevuje teprve po vzniku inkvizičních tribunálů zřízených Svatou stolicí. Ale prvním teologem, už z období raného feudalismu, který přímo zdůvodňoval nutnost použití síly proti kacířům, až po jejich úplné vyhlazení, byl Augustin (354 – 430). Podle tohoto „doktora církve“ bylo lépe upálit kacíře, než aby on setrval v bludech. Už v 11. století se upalování kacířů stává v západní Evropě obvyklým jevem. Synonymem pro kacíře se v té době stal nový termín „kataři“. Bulu o vymýcení různých kacířských učení vyhlásil na Veronském koncilu roku 1184 papež Lucius III. Tento rozhodný a fanaticky smýšlející papež je známý také ze zavedení nového papežského titulu – „náměstek Ježíše Krista na zemi“, stejně tak z iniciování čtvrté křížové výpravy do Byzance roku 1204, ale také z výzvy z roku 1215 řádu německých rytířů, aby podnikly křížovou výpravu proti Prusku. První komise ke zkoumání a pronásledování kacířství zřídil už roku 1198 papež Inocenc III. Poté roku 1229 papež Řehoř IX. už přímo zavádí náboženské, neboli inkviziční soudy s kacíři a policejními sluhy církve a katy vlastních farníků se od roku 1230 stali mniši žebravého řádu dominikánů (schváleni už roku 1216 papežem Honoriusem III.). Dominikáni se nazývali božími psy (lat. Domini canes).

Roku 1252 vydal papež Inocenc IV. bulu „Ad extirpanda“, v níž s konečnou platností definitivně potvrdil vznik inkvizičních tribunálů a dovolil mučení. Konečnou stanicí pro oběti označené za kacíře, se po jejich obžalobě, vyšetřování a výslechu, pak i mučení a nakonec vyhlášení rozsudku, velmi často stávala potupná smrt na hranici. Církevní inkvizitoři své oběti veřejně upalovali na tzv. slavnostních „aktech víry“. Ty byly zpravidla stanoveny na sváteční den, obyvatelstvo se vyzvalo k účasti a před vlastním upálením se konalo autodafé. To končilo exekucí – jedni byli oblečeni do sanbenita a šaškovských čepic, druzí byli veřejně bičováni a další oběti vlekli mniši a strážní k železnému koši (quemadero), kde byli potom upalováni. Celé to byla bráno jako „slavnostní mše“ s vynesením rozsudku inkvizice nad odsouzencem. Autodafé se konalo až několikrát do roka a po něm bývaly často upáleny až desítky obětí. Teoretikem inkvizice a autorem jakési příručky pro inkvizitory se v roce 1306 stal Dominikán Bernard Gui z Toulouse. Doporučenou příručkou v boji s kacíři a zejména s čarodějnicemi se také stalo dílo Sprengerovo a Institorisovo z konce 15. století, vydané pod názvem Kladivo na čarodějnice. V důsledku honu na čarodějnice, který v křesťanských zemích západní Evropy trval více než dvě století, bylo usmrceno přes sto tisíc nevinných objetí, převážně pak žen. Honům na čarodějnice se nevyhnuly také naše země.

Tak takový byl ve stručnosti ďábelský stroj církevní inkvizice, o jehož „blahodárném“ účinku na osudy společnosti ještě donedávna psali někteří jeho obhájci. A právě na přelomu 14. a 15. století se už vedle této církve, na kterou byla skutečně smutná podívaná, objevuje osoba Mistra Jana Husa. Na počátku 15. století se středem církevních nepokojů v Evropě staly Čechy, kde duchovenstvo v čele s Husem, podporované sedláky, městskou chudinou, ale také i měšťany a drobnou šlechtou, brojilo proti nešvarům církve a proti jejich přepychu a nenasytnosti. Hus pranýřoval prodejnost, zkaženost mravů, ziskuchtivost a nenasytnost kněží. Přísně požadoval, aby duchovenstvo zachovávalo křesťanské ctnosti, jak je vyhlásila církev. Aby císař Zikmund a Jan XXIII. skončili s nepokoji v církvi a vypořádali se i s husitským kacířským hnutím, svolali do Kostnice XVI. ekumenický koncil. Byl zahájen 5. listopadu 1414 a účastnilo se ho na 18 tisíc přímých delegátů a asi kolem 100 tisíc ostatních účastníků a doprovodu. Na programu jednání koncilu byl boj proti kacířství, obnovení jednoty církve a církevní reformy. Kostnický koncil zasedal celé tři roky. Nejdramatičtějším a „památným“ okamžikem koncilu byl ale soud s knězem a humanistou, Mistrem Janem Husem.

Ten na základě povolání koncilu a za použití ochranného glejtu císaře Zikmunda dorazil do Kostnice. Hned po 25 dnech pobytu byl na příkaz papeže Jana XXIII. a kardinálů uvězněn v podzemní kopce dominikánského kláštera. Odsouzení a následné upálení Jana Husa kostnickým koncilem, bylo skutečným inkvizičním procesem, kdy navíc církev použila biskupů, ale i jiných církevních instancí, aby se zcela vypořádala se svým ideologickým odpůrcem. Koncil vlastně vystupoval v rolu inkvizičního tribunálu, určil vyšetřující soudce a úředníky žalobce, kteří sestavili 42 bodů obžaloby, také samozřejmě zvláštního komisaře pověřeného výslechem zatčeného. Výslechy trvaly několik měsíců, později po sesazení Jana XXIII., byl Hus dokonce přemístěn na hrad Gottlieben a byli určeni i noví komisaři. V Gottliebenu měl Hus ve dne okovy na nohou a na noc mu připoutávali i ruce k řetězu ve zdi. Donutit Husa přiznat se k „hanebným omylům“ však bylo, i přes uvěznění a mučení, nad síly koncilu. Začátkem června 1415 byla už obžaloba proti Husovi sestavena a byl v poutech přemístěn do františkánského kláštera v Kostnici, kde zasedal koncil. Biskup Lodi přednesl obžalobu a Husovi prakticky ani nedali možnost promluvit – křičeli na něho, plivali po něm, spílali mu a proklínali ho. Jeho řeč byla přerušována hvízdotem a výkřiky „na hranici s ním“. Tak to trvalo celý měsíc. Jako ve většině jiných procesů, vyskytl se i tady zrádce. Odpůrcům Husa se podařilo získat jeho stoupence Štěpána Páleče, který proti němu svědčil, také některé Husovy přátele, aby ho přesvědčili o nutnosti podřídit se koncilu. Mistr Jan Hus rozhodně zamítl jakoukoliv pokoru a také nabízené kompromisy se svými nepřáteli. Dal přednost mučednické smrti na hranici. Koncil tedy prohlásil Husa za zatvrzelého kacíře, zbavil ho kněžské hodnosti, vyobcoval z církve a odsoudil k upálení. To vše bylo stanoveno a vykonáno na dne 6. července 1415. Husovi dali do rukou tzv. kalich vykoupení a jeden z biskupů pronesl formuli prokletí – „Ó, prokletý Jidáši! Za to, že jsi opustil církev, odnímáme ti tento kalich!“. Dříve než byl upálen byly mu ostříhány nehty a oholena tonzura (kruh vlasů na temeni), na hlavu mu nasadili papírovou čepici s čerty a s nápisem HIC EST HAERESIARCHA. Biskup, který celý proces upálení řídil, řekl Husovi: Tvou duši svěřujeme ďáblu! Hus pak řekl svá poslední slova – A já svěřuji svou duši všeodpouštějícímu Pánu Ježíši Kristu! Tím skončila církevní část autodafé. Císař Zikmund poté odevzdal odsouzence hraběti palatinu Ludvíkovi, který nařídil kostnickému úředníkovi Hansu Hakenovi upálit Husa. Po upálení hlavu mučedníka rozbili klacky na kousky a zuhelnatělé tělo roztrhali ještě kleštěmi. Nakonec kati sebrali popel z hranice ohniště a dokonce zemi z tohoto místa a hodili je do řeky Rýna.

Husovo upálení vyvolalo v Čechách bouři hněvu a bylo to Pyrrhovo vítězství koncilu. Stejný osud upálení čekal o rok později Husova blízkého přítele, teologa Jeronýma Pražského. Po 340 dnech věznění ve vlhké věži, zemřel 30. května 1416, rovněž statečnou smrtí. Husa vyzdvihoval zejména Martin Luther, roku 1521 ho nazval svatým a 15. července 1522 napsal českým stavům list, kde sděluje, že se zbavil své dřívější záště vůči Čechům a plně podporuje jejich odpor proti papežencům. Luther tak vidí v Husovi svého předchůdce a v sobě dovršitele Husova úsilí. V posledním století se k Husovi přihlásil i první Československý prezident T. G. Masaryk. Když se vrátil do nového státu proklamoval že „Tábor je náš program“. Husův odkaz byl tak znovu spojen se státním životem a cítěním Čechů a boje o Husa a husitství tak dostaly nový rozměr. Před 40 lety, roku 1965 se archivář města Kostnice Otto Fegher obrátil na tehdejšího papeže Pavla VI. s oficiální výzvou, aby byl Hus nejen rehabilitován, ale také kanonizován. Rehabilitace se ale tento mučedník, statečný Čech a teolog Mistr Jan Hus dočkal až mnohem později.