( 1371 - 1415 )
Jan Hus, jihočeský rodák z Husince u Prachatic, vystudoval nejdříve artistickou fakultu, na níž dosáhl hodnosti mistra svobodných umění, potom bohosloví a stal se knězem. Působil jako univerzitní profesor a byl zvolen také rektorem univerzity. Ve své učitelské funkci psal hlavně latinsky. Významné bylo jeho kazatelské působení v kapli Betlémské od r. 1402. V kázáních neváhal kritizovat bohaté církevní hodnostáře i rozmařilost zámožného panstva. Jeho kázání strhovala lid, měšťany i nižší šlechtu a působila radikálně na jejich názory. Kazatelna neznamenala pro Husa jen místo, odkud rozjímal o náboženských otázkách, byla mu veřejnou tribunou, z níž často zněly vášnivé výzvy k posluchačům a slova obracející se k nejpalčivějším časovým otázkám.
Když začal Hus na kázáních vystupovat stále ostřeji, zesílily proti němu útoky církevní vrchnosti, které měly nebojácného kazatele umlčet.
Napětí mezi Husem a jeho odpůrci vyvrcholilo roku 1412, kdy betlémský kazatel vystoupil nebojácně proti kramaření s odpustky. Když došlo v Praze k pouličním bouřím proti prodavačům odpustků, uvalil papež na Husa přísnou klatbu, spojenou s interdiktem (zákazem konat v Praze církevní obřady). Hus však odmítl papeži poslušnost a odvolával se na Kristovo učení. V této kritické chvíli se od Husa odvrátil král Václav IV, který až do té doby, zejména vlivem královny Žofie, přál Husovi a jeho stoupencům. Hus proto opustil Prahu a uchýlil se ke svým příznivcům na Kozí hrádek a Krakovec. Tam psal svá česká díla a jako dříve kázal venkovskému lidu. Na jaře roku 1414 vyzval císař Zikmund Husa, aby se ospravedlnil před církevním koncilem svolaným do jihoněmecké Kostnice. Koncil jej nařkl z kacířství a zástupci církve ho žádali, aby své učení odvolal a podřídil se autoritě církve. Přitom byl obviňován z názorů, které nikdy nehlásal. Protože však i po dlouhém věznění, tělesných útrapách a duševních bojích vytrval ve svém přesvědčení, koncil odsoudil jeho spisy jako kacířské a Hus byl dne 6. července 1415 upálen na hranici.
V celém Husově díle je dobře patrný rozvoj a růst ideologie, která dala základ husitskému hnutí.
Úzký styk s posluchači v kapli Betlémské a později přímé spojení s venkovským lidem v době vyhnanství přiměly Husa k psaní českých spisů. Z nich stojí v popředí VÝKLAD VIERY, DESATERA A PÁTEŘE ( tj. modliteb Věřím v Boha, Desatero a Otčenáš ) z r. 1412. Výklad tří hlavních modliteb poskytl Husovi příležitost k úvahám o otázkách opravdového mravního života i podnět ke kritice společnosti.
Styk s lidem udržoval Hus i mluveným slovem. Jeho sílu a účinek na posluchače pochopil zejména v době svého vyhnanství. Nejdůležitější etapou Husovy kazatelské činnosti bylo jeho působení v kapli Betlémské. V Husových kázáních lze pozorovat, jak vzrušená doba obracela jeho pozornost stále více k palčivým otázkám současnosti a jak se v důsledku toho jeho kritika rok od roku přiostřovala. Husova kázání měla přímý vliv na růst revolučního smýšlení lidu.
Husovu osobnost dokreslují jeho listy. Psal je česky i latinsky, svým přátelům i prostým lidem. Zvlášť cenné jsou listy, které vznikly v Kostnici. Dojímají mravním zaujetím, upřímností a vírou ve vítězství dobra.
Jako spisovatel přispěl k rozvoji vzdělávací literatury v národním jazyce. Ještě silněji působil mravním příkladem: měl odvahu postavit se na odpor církevní moci, odvahu zkoumat a promýšlet učení církve, kritizovat její praxi a z této praxe vyvozovat důsledky.
28. prosinec 2012
5 107×
530 slov
