Petr Bezruč

Petr Bezruč (1867 - 1958) - vlastním jménem Vladimír Vašek (Bezruč - symbolické jméno člověka bez rukou. Člověka, který chce bojovat proti nespravedlivému světu, ale nemůže. Pseudonym proto, že nechce mluvit sám za sebe).
Protispolečenský buřič, stojí mimo básnické skupiny, jeho dílo obsahuje syntézu všech prvků poezie století realistického, symbolického, impresionistického i sociálního.
Narodil se v Háji u Opavy, zemřel v Olomouci ve věku 91 let. Otec Antonín Vašek byl profesorem na gymnáziu v Opavě. Zasáhl do bojů o rukopisy. Odpůrce jejich pravosti - národní buditel. Brzy zemřel - matka zůstala s dětmi sama. Bezruč studoval na gymnáziu v Opavě a Brně a poté v Praze klasickou filologii (řečtina, latina) - nedokončil.
Poté pracuje jako poštovní úředník ve Frýdku Místku, což ovlivnilo jeho tvorbu. Poznal sociální a národnostní útlak chudých lidí pobeskydského kraje (tehdy vzniká jádro básnické sbírky Slezské písně). Asi v roce 1896 - básně: Ostrava a Maryčka Magdonova. Básník již pod pseudonymem Bezruč postupně poslal redaktoru časopisu Čas Janu Herbenovi 56 písní, který je hned začal tisknout. Měly velký ohlas. Po vyhrazení pseudonymu zakázal Bezruč publikování svých básní. Teprve v roce 1903 svolil k vydání Slezského čísla pod názvem Slezské písně. Vyšla v roce 1909. Bezruč sbírku dále upravoval a rozšiřoval. Byla přeložena do mnoha jazyků. Za 1. světové války byl Bezruč půl roku vězněn, pak odchází do výslužby a žije střídavě v Brně a Kostelci na Hané. Básně vznikaly náhle, neosobně. Bezruče provázela nemoc i milostná resignace a bál se, že se nikdo nedoví o bídě slezského lidu. Po odmlčení vzniká samostatná reflexívní skladba Stužkonoska modrá. Symbolizuje něco krásného a dobrého - básník touží celý život spatřit tohoto krásného motýla a splní se mu to až ve stáří. U příležitosti Bezručových 90. narozenin byla vydána sbírka příležitostných básní - Verše starého ještěra roku 1957. V témže roce vyšly povídky ze života. V roce 1958 byla vydána sbírka Přátelům a nepřátelům. V díle se prolínají 3 linie české poezie: 1. symbolická poezie 90. let (Březina, Sova), díky sugestivní obraznosti a volnému verši. 2. Realistické prvky (Machar) - prolíná se s symbolismem. 3. Sbližuje se s tvorbou mladých básníků (Šrámek, Gellner) - prvky písně a veršovaný pamflet.

PETR BEZRUČ - Slezské písně
Oblast Těšínska, Ostravska, Opavy, Beskyd, 2. pol. 19. stol.
Sbírka epických a lyrických básní - obraz národního a sociálního útisku slezského lidu; výzva k vzpouře a naděje na úspěch; lyrik společenská, přírodní intimní.
Dílčí vedlejší téma: antika, lidová slovesnost (Ondráš), láska, marný boj proti přesile (Léonidás), utrpení, zoufalství (Vrbice, Návrat), vzpoura, revolta (Ostrava). Autor jako poutník prochází krajem, sleduje osudy lidí - stylizuje je tak, aby vypadaly buď jako pokračování lidového mýtu, nebo jako kolektivní akce.
Tématické okruhy - epické básně - sociální balady (Maryčka Magdonova, Kantor Halfar)
- lyrika intimní - autor sám vstupuje do situace, jako osamělý člověk (Jen jedenkrát, Červený květ)
- lyrika společenská - odnárodňování (70 000, Bernard Žár) = popolšťování a poněmčování, lhostejnost Prahy k osudu slezského lidu (Praga caput regni)
Postavy vykořisťovatelů - uhlobaroni a jejich pomahači: polský kostel, německá škola, odrodilci, lichváři a krčmáři  bída chudých - havíři, beskydští horalé, ovdovělé ženy, sirotci
Báseň - Červený květen: úvodní; obraz kaktusu, v noci rozkvetl rudým květem (duše osamělé, které rozkvetly - promluvily jen jednou). Symbol - revolty, vlastního osudu (bez lásky), jediné básnické sbírky autorovy. Sociální balada, smutné ladění i konec, pravidelná čtyřveršová stopa.
Báseň - Kantor Halfar: sociální balada, příběh učitele, který vzdoroval tlaku odnárodňování a učil česky, nedostal proto stále místo, dohnán společností k sebevraždě (ironie - konečně dostal místo za hřbitovní zdí).
Báseň 70 000: výkřik hrůzy před zánikem. Tématem - národnostní útisk, nevidí východisko - alkohol.
Báseň Maryčka Magdonova: sociální balada, tragický příběh dívky, která ztratila oba rodiče a musí se starat o své sourozence; přistižena v panském lese při sbírání dřeva, vedena do Frýdku, skončila život sebevraždou - symbol osudu slezského lidu; autorova citová účast - řečnické otázky v refrénu; nový typ sociální balady - s dramatickým konfliktem - citová účast básníka na krutém osudu. Básníkova autostylizace - např. v básni Já: 3 oddíly - básník = mluvčí slezského lidu; lidový bard, toulavý šumař, bláznivý gajdoš šílený rebel; stvořen démonem pomsty (”Bůh mne jim nedal”); výsměšná ironie, zloba a vztek.
Báseň Markýz Gero: autor, lidový písničkář, útok proti útisku a bezcitným utiskovatelům, konfrontace
Báseň Ty a já: výraz pohrdání a vzdoru při setkání s uhlobaronem (”Uhni mi z cesty”), výčet všech vin a zločinů, motiv revolty - např. báseň Ostrava: těžká práce horníka, úvaha o vzpouře, obžaloba utiskovatelů, výzva: ”Přijde den, z dolů jde plamen a dým, přijde den zúčtujem spolu!”
Báseň Oni a my: ”Až jednou, ach jednou, den odplaty vzejde, tož o své krvi oni a v jich krvi my!”
Báseň Pětvald: ”Hodina přijde, den, velký den, obzor je plameny zúžeň...”
Charakteristika kraje - báseň Zem pod horami (chudoba, útisk), báseň Slezské lesy
Báseň Jen jedenkrát: paralela - nešťastný osud země i básníka (bez lásky), prolínání lyriky sociální a osobní, intimní. Intimně laděné básně - Motýl, Labutinka
Odrodilství: báseň Bernard Žár: stydí se za rodnou řeč, zavrhne i matku, která se na pohřbu jediná modlí česky.
Forma vyjádření - hutnost výrazu, krátké, úsečné verše, kontrasty, přímá oslovení a výzvy (apostrofy), věty zvolací - sugestivnost, působivost a naléhavost zpovědi. Verš rytmický (zvl. daktyl), pravidelný rým (zvl. střídavý). Využití metafory, hyperboly, symbolů, řečnické otázky; impresionistické obrazy přírody, ironie, výsměch.
Jazyk - nářeční prvky (lašská slova - kopalna, robit, vráz), vliv polštiny, zvl. ve větné stavbě (nech je nám Petr neb Pavel). Básník používá výrazná epiteta, metafory, symboly, kontrasty, hyperbola (nadsázka), apostrofy, výrazná pojmenování, opakuje slova, patetický, náročný styl.
Motto: “Co v duších prostých lidí lká
při Olze, Odře, Ostravici
(všichni byli lepší než já!)
jsem zkusil chybným veršem říci.”