Petr I. Veliký

(9.6. 1672 – 8.2. 1725)

Byl to velký diplomat, reformátor, státník a odvážný vojevůdce, který se rozhodl přivést Rusko do Evropy autokraticky. Měl velikou schopnost realizovat své sny proti všem a všemu. Vynikal nejen inteligencí a vytrvalostí, ale i fyzickou silou a zručností. Byl to také muž plný rozporů, který vroucně miloval svou druhou ženu, ale syna osobně odsoudil k trestu smrti. Často překypoval výbuchy vzteku a jeho známé kanadské žertíky byly velmi kruté a nechutné.
Jeho svérázná povaha měla kořeny v dětství. Petr byl synem cara Alexeje I. z dynastie Romanovců a jeho druhé ženy Natálie. Když car Alexej v roce 1676 zemřel, byly Petrovi pouhé 4 roky. Na trůn nastoupil syn z prvního manželství, Fjodor III. Alexejevič (vládl 6 let a zemřel bezdětný). Po jeho smrti se rozpoutal zápas o trůn. Nakonec se roku 1682 stal carem Petr společně s nevlastním bratrem Ivanem. Oba měli carský titul, ale vládla za ně 25tiletá sestra regentka Sofie (Ivan i Sofie byly též dětmi z prvního Alexejevova manželství).
Petr se odstěhoval s matkou, která se bála o jeho život, na venkov nedaleko Moskvy, kde vyrůstal svobodně. V nedaleké osadě našel Petr vzdělaného učitele Holanďana Franze Timmermana, jehož přítel Kartsen Brand naučil Petra na nedalekém jezeře ovládat plachetnici. Lodě se staly Petrovou vášní, která mu vydržela až do smrti. Dokonce už jako car vydal příkaz, že každý obyvatel Petěrburgu musí vlastnit loď, a na carské slavnosti v Petěrburgu se muselo vždy přijíždět pouze lodí.
V sedmnácti letech se dozvěděl o snahách své nevlastní sestry Sofie zbavit se ho. Uchýlil se proto do kláštera a s pomocí přátel zaútočil na Sofii, kterou svrhl a poslal do kláštera (skončila tam i jeho první žena Jevdokija, s kterou se oženil r.1689). Ivan se poté vzdal trůnu dobrovolně a roku 1689 se Petr stal samostatným vládcem.
Petr měl jasnou představu, co pro Rusko chce: získat přístup k mořím – Černému, Kaspickému i Baltskému, který v té době země neměla. Azovský přístav u Černého moře ovládli Turci. Tehdy bylo Turecko nejsilnější vojenskou mocností a Rusko si nemohlo dovolit válčit s ní bez spojenců. Petr se proto vydal 9. března 1697 na cestu do Evropy. Hledal spojence a snažil se poznat kulturu a životní styl západních zemí. Během 18ti měsíčního pobytu navštívil Švédko, Holandsko, Anglii, Rakousko, Prusko a další německé státy. Anglický panovník spojenectví proti Turkům neslíbil a podporu Petr nenašel ani v Rakousku. Avšak uzavírá spojenectví s Polskem a Dánskem a proti Švédsku zahajuje tzv. severní válku. Během cesty pozval Petr do Ruska řadu architektů, stavitelů, vědců, obchodníků a umělců. Rusko otevřelo Evropě své dveře dokořán.
Petr se musel dočasně smířit s tím, že Azov a přístup k Černému moři zatím nezíská, a proto se snažil vybudovat silné pozice na severu. V roce 1702 dobyl pevnost Oříšek a o rok později získal zpět deltu řeky Něvy, kterou předtím ovládli Švédové. 16. května 1703 na ostrově v nejširší části Něvy založil pevnost zvanou Sankt Petěrburg. V roce 1704 se začala na druhém břehu Něvy budovat další pevnost Admirálská a o pár měsíců později pevnost Kronštadt na ostrově Kotlin ve Finském zálivu.
Pod ochranou těchto pevností se začalo budovat „Petrovo město“ Sankt Petěrburg. Prvními obyvateli byli dělníci a řemeslníci. Bylo jich 20 tisíc, žili v zemljankách, potrava byla špatná a podnebí nezdravé. Za těchto okolností jich v průběhu budování města více než polovina zahynula. Roku 1710 Petr vyhlásil Sankt Petěrburg oficiálně hlavním městem Ruska.
Petrova druhá manželka, která pocházela z chudé nešlechtické rodiny z dnešního Estonska se původně jmenovala Marta (po svatbě se nechala pokřtít na Kateřinu) a do hlavního města Ruska se dostala jako služebná, kde si ji v rodině Alexandra Menšikova (Petrova přítele) Petr všiml a zamiloval se do ní. V roce 1707 se s ní tajně oženil a veřejně to oznámil až o pět let později. Petr s ní měl pět dětí, avšak přežily jen Alžběta a Anna. V roce 1721 skončila téměř dvacetiletá pro Rusko vítězná válka se Švédskem a v roce 1722 byl Petr v moskevském Kremlu jmenován ruským imperátorem. Tento titul byl roku 1724 udělen i Kateřině.
Petr vytvořil stálou armádu a církev podřídil státu. Roku 1708 rozdělil zemi na osm gubernií. Zásadní reorganizací prošla také státní správa. V roce 1711 zrušil Petr bojarskou dumu (shromáždění šlechticů) a carským dekretem ustanovil senát jako hlavní státní orgán. Přísný vojenský řád zavedl také do státní služby. V roce 1718 zrušil 80 státních oddělení a místo nich vytvořil 9 ministerstev.
Petr k 1.1.1700 zavedl nový kalendář, kterým se Rusko přiblížilo k Evropě. Do té doby v Rusku platil kalendář, který je dodnes uznávaný Židy a dle kterého nový rok začíná 1. září. Nezavedl však novější gregoriánský, ale starší juliánský.
Petr velice podporoval civilní školství. Za jeho vlády byla v Rusku otevřena řada nových škol, přístupných i dětem ze středních vrstev. V Petěrburgu byla založena Námořní akademie a Akademie věd. Hojně se překládaly knihy ze západoevropských jazyků a byla založena první ruská knihovna. V roce 1711 začaly vycházet první ruské noviny Vědomosti a roku 1714 bylo v Petěrburgu založeno první ruské muzeum Kunstkamera a otevřeno divadlo.
Za vlády Petra I. vzniklo v Rusku na 200 manufaktur. Nejvyšší rozvoj zaznamenalo hutnictví, stavba lodí, výroba zbraní a látek a mincovnictví. K jeho vládě patří i rozsáhlá výstavba kanálů, které sloužily spíše k lodní přepravě (byla propojena Volha s Něvou). Charakteristickým rysem byla daňová politika – daně se platily ze všeho (dokonce i z holení vousů). Petr také podporoval výzkumnou polární Beringovu expedici, pokračoval průzkum a osvojování Sibiře, hledaly se nové cesty do Číny.
Proti Petrovi bylo uskutečněno několik pučů, které skončily masovými popravami. Když Petr 8.2. 1725 zemřel, zanechal po sobě impérium rozkládající se od Archangelska ke Kaspickému moři a od Baltu až k Tichému oceánu. Neměl mužské potomky a po jeho smrti se vlády ujala jeho žena Kateřina, která ho přežila jenom o dva a půl roku. Za následníka jmenovala 11tiletého Petrova vnuka Petra Alexejeviče. Ten v 15ti letech zemřel a tím carský rod Romanovců vymřel po meči.