Platón

Platón byl významným řeckým filosofem, prvním s vyhraněně idealistickou filosofií.
Narodil se někdy v roce 427 před n.l. Pocházel ze staré athénské aristokracie, jeho rodina odvozovala svůj původ od krále Kodra a jako taková patřila k čelným představitelům místní oligarchie. Platóna však od politiky odradila hrůzovláda oligarchické třicítky po skončení vysilující Peloponéské války, která však trvala jen krátce. Po obnovení demokracie byl Platónův negativní postoj k politice ještě utvrzen odsouzením Sokrata, jehož žákem se stal ve dvaceti letech. Jeho druhým známějším učitelem byl Kratylos (ten rozvíjel Hérakleitovo učení).
Velký význam pro filosofův život i jeho filosofii měla jeho první cesta na západ. Platón putoval do dnešní Itálie a setkal se zde například s významným pythagorovským filosofem Archytonem (v Tarentu), na Sicílii byl hostem syrakuského tyrana Dionýsia (nebo Dionístia) staršího, procestoval taktéž sever Afriky.Brzy po svém návratu z cest založil Platón v Athénách vlastní filosofickou školu nazvanou Akadémia. Řecko poté opustil jen na pozvání stejnojmenného syna Dionýsia, kterého se Platón pokoušel přesvědčit o svém ideálním státu, kterému by vládl filosof - neúspěšně. Filosof pak dožil v Athénách mezi svými žáky (mj. i Aristoteles) a zemřel v roce 347 stár 80 let.
Platónovo myšlení prošlo dlouhým vývojem. Žádný z jeho spisů neobsahuje ucelený výklad jeho filosofie. Jednotlivá díla řeší vždy jen dílčí problémy. Spisy jsou nejčastěji psány formou dialogu, výjimkou je Obrana Sokratova a Listy. Doba vzniku jednotlivých dialogů není známa, lze určit jen přibližně jejich posloupnost.
Jak už bylo řečeno, Platónovo myšlení nebylo od začátku stejné, ale měnilo se pod různými vlivy. Jako jisté zjednodušení se přejímají tři, někdy čtyři stádia:
V prvním (sokratovském) byl Platón pod vlivem Sokrata, objevuje se u něj kritičnost, skepse vůči zdánlivým jistotám a přistupuje tak i k etické problematice zkoumané Sokratovými dialektickými metodami. Dá se říci, že v tomto období Platón hájí Sokratovu památku a představuje jeho učení.
Druhé období (konstruktivní) je pro Platóna nejklasičtější, neboť právě v této době vzniká jeho filosofie idejí. Platón převzal názory o nesmrtelnosti duše a jejím převtělování, o těle jako o hrobu duše a hledá ve svých pracích pozitivní řešení problémů a nalezení konečných jistot.
Období třetí (období stáří nebo též kritické) je charakteristické tím, že Platón doplňoval, modifikoval nebo i odmítal své dřívější názory.
Svou přírodní filosofii vyložil Platón v dialogu Týmaios, což je mýtus o vzniku světa. Původcem kosmu je zde uváděn božský tvůrce (demiurg), který však svět nestvořil z ničeho, ale měl k dispozici látku a model - svět idejí. Platónova filosofie se dá dále rozvíjet. Platón věřil v existenci dalšího světa, kde měly prodlévat nehmotné formy, tedy ideje. Zde mezi bohy přebývaly lidské duše než odešly ke svým tělům. Božská část duše se nazývá rozum. Samotná duše je nesmrtelná. Nejdokonalejší ideou je spojení dobra a krásna, je nezaměnitelná a věčná. V etice učil Platón, že ctnost je vědění a je možno naučit se jí.
Nástin nejlepšího společenského zřízení popsal Platón v Ústavě (Políteiá). V ideálním státě musí podle něj vládnout rozum a věda a úkolem státu má být vést lidi k ctnosti a blaženosti. Ideální formou má být jistý druh aristokracie, zde myšleno jako vláda nejlepším mudrců - Platón chtěl do čela státu postavit filosofy. Nižším stavem pak mají být vášniví lidé, kteří by měli sloužit jako válečníci zajišťující bezpečnost a pořádek.
Tyto dva stavy neměly mít vlastnictví ani rodinu, neboť Platón pokládal tyto věci za nepřekonatelné překážky lidské svornosti. Nejnižším stavem měli být různí rolníci, řemeslníci, obchodníci atd. Přechod mezi stavy měl být možný, nikoli však žádoucí.

Platónova díla:
I. období:
1) Lachés - pokus o definici statečnosti
2) Charmidés - zkoumá uměřenost
3) Euthyfrón - dialog o tom, co je zbožné a co již ne
4) Lýsis - o přátelství a lásce
5) Kritón - Sokratův příběh z vězení - Kritón mu chce pomoci ven, ale Sokrates odmítá, neboť by se tak prohřešil proti zákonům
6) Hippiás Menší - o lži o chybách (člověk chybuje z nevědomosti, nikoli ze zlé vůle)
7) Hippiás Větší - o krásnu, je to parodie na mnohomluvnost sofisty
8) Ión - dialog o poezii
9) Obrana Sokratova (Apologiá Sókratús) - tři fiktivní Sokratovy řeči před soudem, který ho nakonec odsoudí k smrti
10) Gorgiás - polemika se sofisty, odsuzuje řečnictví jako nástroj osobního prospěchu
11) Prótagorás - další útok proti sofistům - jediná ctnost je vědění

II.období
1) Menón - cestou k vědění je rozpomínání duše, která všechno již viděla
2) Kratylos - o podstatě řeči
3) Euthydémos - proti "rétorické eristice" (??)
4) Menexenos - polemika s rétory
5) Hostina (Symposion) - myšlenkově značně složité dílo, jehož stručná charakteristika je na mě příliš obtížná
6) Faidón - o Sokratově žákovi, který vypravuje o posledních hodinách Sokrata
7) Ústava (Políteiá) - 10 knih o ideálním státě (viz. výše)
8) Faidros - Sokratova oslava Eróta jako dárce božského šílenství a původce růstu duše až k idejím
9) Parmenidés - o problémech Sokratova učení
10) Theaitétos - o vědění

III.období
1) Sofistés - navazuje na poslední dílo druhého období
2) Polítikos - o dokonalém státníkovi
3) Filébos - o tom, zda hledat dobro (tedy vrcholný cíl života) v rozkoši nebo ve ctnosti
4) Týmaios - viz.výše, obsahuje také zmínku o Atlantidě
5) Kritiás - nedokončené pokračování Týmaia, hlavně o civilizaci na Atlantidě
6) Zákony (Nomoi) - nejdelší Platónovo dílo (12 knih) uveřejněné až po jeho smrti, probírá podstatu, použití a účinnost zákonů
Mezi Platónova díla řadíme i jeho třináct dopisů, z nichž důležitý je hlavně ten sedmý, nejdelší. Popisuje se v něm Platónův filosoficko-politický vývoj do jeho syrakuského pobytu.
Platón patří k nejznámějším filosofům vůbec a jako takový sehrál jistě velikou úlohu při tvorbě evropské civilizace. Hlavně ve středověku byl tak oblíben a opisován, že vznikl dojem, že řecká filosofie je převážně idealistická, což není správné.