Prokofjev

Jeden z největších hudebních velikánů našeho století Sergej Sergejevič Prokofjev se narodil 23.4.1891 jako syn správce statku v malé vesničce Soncovka v Jekatěrinoslavské oblasti. Hudba vstoupila do jeho života už v nejranějším věku prostřednictvím maminčina klavíru. Ona se mu stala průvodkyní prvními lekcemi nad klaviaturou. Jako pětiletý skládal Serjožka už první drobné klavírní skladbičky a v devíti údajně napsal celou operu Velikán. V deseti letech se stal v Petrohradě soukromým žákem Reinholda Gliera-čerstvého absolventa konzervatoře. Ve dvanácti vstoupil sám na petrohradskou konzervatoř, kde se mu v následujícich deseti letech dostalo důkladného hudebního vzdělání pod vedením dalších věhlasných skladatelů Nikolaje Rimského-Korsakova, Anatolije Ljadova a Nikolaje Čerepnina. Současně pokračoval ve studiích klavíru u Anny Jesipové a navštěvoval i dirigentské oddělení.
Mnoho klavírních děl, vzniklých během studií, vyneslo mladému Prokofjeovi pověst bouřliváka, který odmítá následovat své učitele. Vedle prvních klavírních sonát a etud, brilantní Toccaty či cyklů Sarkasmy a pozdějších Prchavých vidin, patří ke skladbám tohoto období i oba první Prokofjevovy klavírní koncerty-Des dur a g moll. Ve veřejnosti vyvolaly protichůdné reakce-mezi znalci si Prokofjev získal respekt,ale jeden vážený kritik té doby prohlásil, že jsou stěží hodny toho, aby byly nazývány hudbou.
Brzy po absolutoriu se Prokofjev vydal na své první koncertní turné do západní Evropě. V Itálii se setkal se Stravinským a shlédl jeho Svěcení jara. Dojem, který si Prokofjev odnesl vyústil v nápad zkomponovat obdobný balet. Vznikla čtyřdílná Skytská suita, která měla premiéru v roce 1916 v Petrohradě-bylo to všeobecně považováno za veliký skandál.
Léto roku 1917 strávil Prokofjev v okolí Petrohradu úplně sám a bez klavíru. Chtěl složit něco v haydnovském stylu a přidat k tomu něco z nového umění. Tak vznikla Symfonie č.1 D dur, známá jako Klasická, která se stala jedním z nejhranějších autorových skladeb.
Na jaře roku 1918 se Prokofjev vydává do Severní Ameriky, dorazil tam v srpnu téhož roku. V cizině strávil následujících čtrnáct let. K operní prvotině Hráč (zkomponována ještě v Rusku podle Dostojevského), přidal ted´ Prokofjev další, dosud nejhranější operu Láska ke třem pomerančům (zkomponována 1919, premiéra 1921).
Jinou oblastí, kde Prokofjev dosáhl zcela mimořádných výsledků, byl balet. Už při setkání s Ďagilevem během válečných let 1914-15 se zrodil záměr napsat představení podle uralských pohádek. Výsledkem byl balet O bláznu, který sedm jiných bláznů přelstil (v originále Šut, premiéra 1921). Dalším baletem byl Ocelový krok, taneční představení odrážející revoluční změny ve vlasti (premiéra na konci sezony 1926-27 v Paříži). Do Třetice a naposledy se setkali Prokofjev s Ďagilevem při práci na baletu Ztracený syn (premiéra 21.5.1929).
Na rozdíl od mnoha svých krajanů cestoval Prokofjev neustále se sovětským pasem. Při opakovaných návštěvách Sovětského svazu se snažil proniknout dozměn, kterými sovětské Rusko prošlo a tak v něm posléze dozrálo rozhodnutí vrátit se domů natrvalo.
Prvním dílem po definitivním návratu do vlasti byla v roce 1933 hudba k filmové satiře Poručík Kiže. Prokofjev vytvořil později z této hudby symfonickou suitu, stejně jako se v pozdější době dostaly mimo plátno jeho vynikající doprovody k filmům Alexandr Něvský a Ivan Hrozný. Po návratu do vlasti vznikla také mnohá díla, která navazovala na jeho předchozí tvorbu. Balety Romeo a Julie (premiéra 30.12.1938 v Brně), Popelka, Kamenný kvítek. Přibyly také nové opery Semjon Kotko, Zásnuby v klášteře, Vojna a mír.
Jedním z vrcholných děl posledního Prokofjevova tvůrčího období byla VI. symfonie es moll. Skladatel uložil do jejích třech vět dramatické zážitky z války. Toto dílo bylo krátce po premiéře označeno jako formalistické. Odtud byl už jen krok k odsouzení jeho dalších skladeb. Mnohé se v Sovětském svazu dočkaly veřejného provedení až po skladatelově smrti. Sergej Sergejevič Prokofjev zemřel 5.3.1953 v Moskvě.